"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Volal(a) jsme k Pánu a on mi odpověděl…15. příběh manželů M+P (ČR+SR)

 

Manželství je svátost a to je obrovský dar!  

(Před)poslední příběh před prázdninami nemůže být jak jinak než o povolání a životě v manželstvíJ)) A protoze nesel vcera net, tak az dneska. Vcerejsi modlitba za ty, kdo hledaji sve povolani vsak "sla". Duch svaty vypadky nema:-)

S velikou radostí ti představuji kamarádku, která je sice o 10 let mladší než já, ale s kterou si rozumím a ráda naslouchám, když vypráví o svém životě. Potkaly jsme se v onom „slavném vojtěšském společenství“ a tam jsem ji i oslovila, zda by mi pomohla s přípravou programu na CSM ve Žďáru nad Sázavou (dříve narozené ročníky snad pamatují alespoň na kostým Žďoura – to je z její dílny!), od té chvíle se naše přátelství začalo utužovat i v „náročných“ okamžicích. Držela jsem jí palce u maturity a pak jsme zůstaly v kontaktu i když odjela do Anglie (jako jedna z prvních věděla, že já to zas „balím“ směr sestry). Jak ubíhaly měsíce, naše kontakty se omezily na minimum, ale přesto jsme o sobě věděly a při jejích návštěvách v ČR jsem ji vždy ráda viděla. Od jednoho okamžiku jsem začala slýchat jméno Stanley (což byla anglická přezdívka pro Petera)…    

Mé jméno je Maruška, je mi 23 let a v manželství žiji něco málo přes rok. S Petrem (26 let) jsme se odevzdali jeden druhému ve svátosti manželství v květnu 2007. Od té chvíle žijeme jeden veliký společný sen! Nemyslím tím, že je všechno „růžové“, to ne, je spousta věcí se kterými je nutno „bojovat“, ale jsme na to dva a Bůh uprostřed nás.  

Ale nejprve něco o mě: jsem původem z Prahy a z celkem věřící rodiny: maminka je praktikující katolička a otec odvrácený konvertita. Ve víře nás (mám ještě dva bratry 32 a 15 let) vychovávala jen mamka. Díky tomu, že jsem z Prahy, chodila jsem k salesiánům, na dvě spolča a mohla jsem navštěvovat různé farnosti a kostely. Postupně jsem se začala více zapojovat do dění v církvi: chaloupky se salesiány, hudba ve farnosti, pomoc při CSM a jiné. Vystudovala jsem oděvní návrhářství a hodně blízký vztah mám k hudbě. Hrozně ráda trávím čas v přírodě a se svými kamarády, jsou to lidé, kteří mě obohacují a dávají mě možnost se stále poznávat a rozvíjet. Jiné volné chvilky využívám k muzicírování a umění obecně (výstavy, divadla, filmy a tak). Ikdyž teď v poslední době už to není tak intenzivní jak to bývalo:o)


Mám pocit, že jsem odjakživa věděla, že manželství je má cesta. Měla jsem několik období, ve kterých jsem přemýšlela o zasvěceném životě, ale ta byla velmi krátká a neměla kam růst. Prostě jsem vždy záhy dospěla k tomu, co jsem v hloubi srdce vnímala, ale potřebovala jsem se v tom ujistit. Bůh mě obdařil poznáním bez velkého pátrání. Díky mu za to!
 S Petrem jsme se poznali v Londýně, kam jsme vyrazili na zkušenou. Já jako au-pair a Peter jen tak (původně jen na 14 dní a nakonec zůstal 10 měsíců a při tom porůznu pracoval -nejčastěji jako číšník). Poprvé jsme se viděli na mši v československém centru Velehrad (Peter je z Bratislavy). Nebyla to láska na první pohled, ale až na ten druhý:o) Petr mě něčím imponoval…celá jeho osobnost mě přitahovala a jeho šibalské mrkání...:-) Je to velmi dobrý hudebník a tak jsme spolu začali hrát při mších. Domluvili jsme se, že se budeme scházet, abychom se naučili to, co ten druhý neumí (já slovenské písně, on zase české) a taky jsme si začali spolu i hodně povídat (byli jsme schopni takto strávit i 12 hodin v kuse!)…a to jsme se stále moc neznali. Po nějakých pěti měsících jsme spolu začali chodit. Do teď si živě vybavuji Petrovo vyznání lásky. Bylo to nádherné! Nevěděla jsem však, co mu mám odpovědět. Nečekala jsem to a své pocity jsem v sobě spíše schovávala. Ale Bůh mě v tu chvíli seslal na pomoc Ducha svatého a pomohl mi říci „ano“. J 

Po třech měsících našeho chození jsem již věděla, že on je ten, kterého si mám vzít. Samozřejmě mi na něm spousta věcí vadila a stále jsem o všem přemítala v hlavě, ale srdce mluvilo jasně. V té době mi Peter řekl, že za mnou půjde do Prahy. Po mém odjezdu do ČR jsme museli být ještě nějakou dobu odloučeni, neboť zůstal ještě na čas v Londýně. Nakonec jsme se rozhodli ten „čas“ zkrátit, protože to pro nás bylo hodně těžké. Potřebovali jsme být spolu. V Praze si našel práci a bydlel na zaměstnanecké ubytovně. Nebylo to úplně nejlepší, ale my jsme za to byli rádi, neboť bydlel nedaleko mého domova. 

Po roce a půl našeho chození mě Petr požádal o ruku. Já byla „připravena vzít si ho“ už několik měsíců předtím, on však potřeboval dozrát. Jsem ráda, že jsem ho do ničeho netlačila a dala mu svobodu a především prostor k vyzrání v tomto důležitém rozhodnutí. Bylo to pro mě těžké a občas jsem měla různé tendence ho popostrkávat, ale oba jsme to ve „zdraví“ přečkali:o) Nakonec ten čas, který pro sebe Petr potřeboval v době před zásnubami, byl i pro mě důležitý a obohacující. Týden po navlečení zásnubních prstýnku v lese, jsme měli zásnuby v kostele. Vnímali jsme je jako veliký dar od Krista. Dostali jsme požehnání pro náš snoubenecký čas a mohli se plně připravovat na svátost manželství. Zároveň jsme si také byli dobře vědomi, že toto pouto můžeme kdykoli rozvázat. Začali jsme se tedy připravovat na manželství (snoubenecká setkání v rodinách, PPR a jiné). Toto období mě jen ujišťovalo v mých názorech a mém žití v církvi. Mám pocit, že jsem dostala od Boha velký dar: spoustu věcí, které mnozí neznají a nebo jim vadí, byly a jsou pro mě samozřejmostí. Jako kdybych to už dávno měla zakódováno v srdci.  

Doba zasnoubení velmi prohloubila a zakotvila náš vztah. Například hodně věcí, které mi na Peterovi vadily, jsem přijala či se je naučila akceptovat. Naše láska byla a je den ode dne silnější a hlubší. Stále mě to překvapuje, jak láska nezná hranice… Po dvou letech známosti jsme si řekli ANO v jednom krásném románském kostelíku v Praze. Noc před svatbou jsem se bála, že neusnu, že budu nervózní od nedočkavosti a že se mi noc bude zdát hrozně dlouhá. Nic z toho se nestalo. Spala jsem docela klidně a usínala s vědomím, že zítra přijde ten den, kdy se z nás stane jedno a nebude nikoho, kdo by nás mohl rozdělit. Bohu díky za tuto svátost. Pro mě je to tak silné až se mi zatajuje dech a vhánějí se mi slzy do očí. 

Jsem vděčná Bohu za to, že jsem si svou víru udržela. Ačkoliv procházela různými  obměnami, nikdy jsem nesklouzla k tomu, abych se od Boha úplně odvrátila. Díky tomu jsem tam, kde jsem. Bez Boha bych  byla ztracená. Velkým darem je pro mě můj věřící manžel… Je pro mě oporou, mým nejlepším přítelem; vím, že mu můžu říci cokoli a on mě vyslechne. Asi nejdůležitější je pro mě jeho vztah k Bohu, kdyby ho neměl, byli bychom velmi ochuzeni. Snažíme se mít Boha na prvním místě. Jak osobně, tak ve vztahu. Vkládáme Mu do „rukou“ všechno a věříme, že On pro nás udělá to nejlepší. Snažíme se modlit každý den a pravidelně, ale přiznávám, že nám to občas dělá potíže. Ještě stále se společně učíme:o), ale je to krásné. 

No a co dodat? Manželství je prima věc a já ji můžu jen a jen doporučit:o)
A z velké Boží lásky teď čekáme naše první miminko!    

 

Víte, čím je Maruščino svědectví a celý jejich vztah pro mne „krásným“? Že je tak prostý, radostný, otevřený životu a Bohu, bez přetvářky a velkého filozofování. Tak i jejich svatba byla pro mne úplně jiná než všechny, které jsem dosud viděla. Snad proto, že Maruška i manžel jsou ve věku, kdy do toho skočili a neuvažovali moc o nábytku, autě, domě… Nehledali příliš „pro a proti“,  nevymýšleli žádné velké svatební show… prostě se měli rádi a tak se svěřili sobě navzájem a teď se jako manželé učí a řeší všechno, co je třeba (a je toho dost, ale byla jsem několikrát svědkem, že se o to snaží ve vzájemné úctě). Slyšet povídat Marušku nebo Petera je moc pěkné, nestěžují si na sebe, naopak, krásně o tom druhém mluví a je vidět, že jim manželství sluší!

 

PS.: Jejich svatba mi zůstane zapsaná do srdce asi i proto, že v těch dnech jsem psala žádost o vstup do noviciátu a díky jejich svatebnímu obřadu jsem zase o něco více pochopila i krásu zasvěceného života. I já toužím vztah mezi mnou a Pánem žít tak naplno, bez nimrání a hledání všelijakých „pro a proti“, v odevzdání a ve slově „ano“. Nejen v den oficiálního obřadu (slibů), ale v naší každodenní domácnosti – tady na zemi a pak i ve věčnosti.

Dovoluji si zopakovat větu, kterou napsala Maruška: Naše láska byla a je den ode dne silnější a hlubší. Stále mě to překvapuje, jak láska nezná hranice…“ 

Tak jako vždy, končím prosbou za modlitbu. Maruška mi v těchto dnech poslala mail a prosila za jeden pár, který po 6 letech manželství má velmi blízko k rozvodu…spojuje je jen malá dcerka. Situace, která je poslední dobou více než běžná… A tak tedy dnes, po přečtení, prosme za všechny mladé manželské páry; za ty, kteří jsou na začátku, i za ty, kteří mají pocit, že už jsou „na konci“.

 

  

 

Dlouho jsem zvažovala, zda vložit normálnější fotku a nebo tuto svatební. Ale pak mi to nedalo. Maruška pro sebe i pro manžela svatební šaty sama navrhla a sama ušila… (Fotku dělal její brácha, což je profík, a tak si je trochu nastylizoval, ale oni dva jsou vlastně „jak z pohádky“ i normálně – kéž by na tom pořád „pracovali“). 

Neodpustím si vložit a zopakovat malou reklamu pro holky, které by někdy v budoucnu chtěly vyprávět podobný příběh o chození a svatbě: Umíš v tom chodit? Je právě knížka pro ty, co touží po pěkném vztahu s Bohem i s manželem zároveň.

 

 

Sdílet

Komentáře

majkiii Krásný :)

sanitan Moc děkuju za tenhle příběh. Je v něm něco, co mi v mém manželství chybí a taky tam chybí něco, co moje manželství naplňuje.. další důkaz toho, že cesty boží i naše jsou strašně klikaté, rozdílné, ale vždycky smysluplné. Vysílám "nahoru" modlitbičku nejen za Vás, milí M a P, ale hlavně za to, aby Vás nepřestávala udivovat velikost lásky.
Jana

losberundos Je to krásný příběha je skvělé, že se mají tak rádi.Kdyby tomu tak bylo u ostatních párů!!!
Díky

pastorasi Dýchá radost těch, kteří dali Boha na první místo osobně i ve vztahu. Žíjí svátost manželství a jsou obdarováni Pánem. Děkuji za článek.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio