Z Andrejčina deníčku

Moje letošní adventní čtení. NEBOJ SE. Že se to snadno řekne?

Pod knížkou můj starý seznam strachů, "náhodou" na mě vypadl z jiné knížky. Prošla jsem si ho, cca půlka z nich po 2 letech už neplatí. S autorkou knihy tedy mohu jen souhlasit.

Pod fotkou následuje výběr textu z knížky.

Strach člověku maluje výmluvné obrazy problémů bez řešení, žalu bez útěchy, ponížení bez slitování a ži­vota bez radosti. Namlouvá mu, že neexistuje žádná naděje a že jeho břímě je k neunesení. Pravda, umí to dost přesvědčivě. „Přesvědčivě“ ale neznamená „pravdivě“, a proto se těmto lžím daří jen pod pod­mínkou, že je v sobě držíte dostatečně hluboko pod pokličkou, aby se k nim nedostalo světlo.

Moje kniha vypráví příběh o tom, jak jsem se své­mu strachu jednoho dne podívala do tváře a zjistila, že jeho moc nade mnou je pouhou iluzí a že před Bo­žím světlem nemá šanci obstát.

***

Nedávno jsem se zase jednou ocitla na dně a se slzami v očích jsem křičela k Bohu: „Vysáváš ze mě ži­vot!“ A on mi nesmírně jemně odpověděl: „Kdepak, mé dítě. Já z tebe naopak vysávám smrt. A vlévám do tebe svou lásku.“

Když nám Bůh sliboval, že nás neopustí a neza­nechá jako sirotky, myslel to vážně. Zůstane s námi v temných roklích i na euforických vrcholcích. Ochrání nás v zimním mrazu a dá nám napít během letního ve­dra. Nasytí každý náš hlad a vlije nám do ducha nový život. A stejně jako jsem se kdysi já starala o své růžič­ky, dopřává nám všechno, co potřebujeme, abychom rozkvetli.

Nežádá po nás nic víc, než abychom ho vzali za na­bízenou ruku.

***

Neměla jsem úplně jasno, ale věděla jsem, že ne­chci promarnit jediný další den tím, že budu paralyzo­vaná strachem. A tak jsem udělala to, co mi Bůh radil, a začala jsem si sumírovat všechny aspekty strachu, za které jsem vděčná.

Byla jsem vděčná za to, že mě moje strachy naučily soucitu s ostatními; že mě přiměly prozkoumat tem­né, děsivé stránky mojí duše a vynést je na světlo; že mě vedly ke statečnosti a vytrvalosti; a konečně za to, že mi ukázaly, jak jsem zcela závislá na Bohu.

Pravda, život je mnohdy krutý. Platí to pro bohaté i chudé, zdravé i nemocné, veselé i smutné. Všichni si někdy procházíme očistnou výhní a jsme broušeni milostí. A přitom máme na vybranou: buď otevřeme náruč plnosti života – narození i smrti, létu i zimě, nouzi i hojnosti, radosti i trápení –, anebo se uzavře­me do sebe, zatáhneme rolety a necháme se ochro­mit strachem. Sami sebe tak otupíme, abychom nic necítili.

Strach volí tu druhou možnost. Já se však učím vo­lit si tu první, byť po malých krůčcích, den za dnem. A dělám to s vděčností.