"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

5 římských týdnů za mnou - Vánoce a noviciát přede mnou (psaní a čten

Pět římských týdnů za mnou…
Vánoce a vstup no noviciátu přede mnou (psaní a čtení na pokračování)
  Tato první část byla napsána 15. prosince.  

Dnes jsou to akorát tři měsíce,co jsem společně s rodiči a sestrou vyrazila z Prahy na dvou týdenní dovolenou po památkách a přírodních krásách Itálie, v jejímž závěru jsem zůstala v Itálii. (Kdo trochu zná mé rodiče, určitě si položí otázku, jak je to možné, že byli ochotni vydat se se mnou do Itálie, strávit týden „v klášteře“ a nakonec zanechat svou dceru „napospas sestrám“… O tom snad ještě někdy napíšu, bylo to náročné, ale v dobré vůli z obou stran a lásce od začátku požehnané.)
Nevím, zda říci, že jsou to teprve tři měsíce a nebo už tři měsíce. Nějak se mi ten čas stal relativním. A to je dobré znamení!
  A dnes je to také pět týdnů, co jsme se vrátily z Alby, z jakési „seznamovačky“ mezi sebou navzájem a s našimi paulínskými kořeny. Kdybych se uměla pohybovat v čase, tak se vykloním z okna a zahlédnu, jak vjíždíme do brány a jak jsme nedočkavě vyhlíženy celou naší římskou komunitou (zatímco ta v Albě vzpomíná na „rušno“, které jim náhle chybí). 
Opravdu se nám z Alby nechtělo, zvlášť když se v den odjezdu udělalo tak krásně a Alpy byly vidět po celé ráno, ještě i z dálky ve zpětném zrcátku. Ale jakmile jsme přestaly vidět hory, stačilo pár kilometrů a už nás vítalo moře. A doprovázelo nás skoro až do Říma. Krajina se měnila podle regionů, kterými jsme projížděly -  a znovu a znovu mne krása stvoření uváděla do úžasu svou jednoduchostí a dokonalostí zároveň.
Cestou jsme se zastavily v Pise (město, které jsem spolu s Assisi ze všech italských měst ve svém životě nejvíc krát navštívila, ikdyž za to vůbec nestojí), a minuly jsme i několik dalších míst, která jsem pár týdnů předtím projížděla ještě s rodiči. Nad vzpomínkami však převážila přítomnost a ještě spíše očekávání věcí budoucích. Každým kilometrem přibývala únava, ale také se přibližoval Řím! 

Dorazily jsme už za tmy, unavené, ale s pocitem „doma“. Tento pocit potvrdila komunita, nejen vřelým objetím, povykováním a vyptáváním, ale také pěkným gestem, když nás sestry po nešporách doprovodily s Nejsvětější svátostí do naší noviciátní kaple. Tímto jsme se zabydlely zcela. 
Římská komunita ve které žiji, je podstatně větší než ta pražská (tam si člověk opravdu připadá jako doma – už jen pro ten početJ), každou chvilku nějaká ze sester vycestuje na den či více kvůli pracovním povinnostem a tak ani nevím, kolik nás vlastně je, ale je nás dost. 
Ducha rodiny však nalézám i tady. Nejvíc jsme si to uvědomila, když byla jedna ze sester v nemocnici na operaci, jak jsme ji často připomínaly v modlitbě a jak se sestry stále ptaly, kdy už se vrátí (jezdila za ní představená jménem celé komunity) a teď, když už je zpět a potřebuje pomoc, tak je pořád někdo po ruce. Jestliže se sestra Angela vrátila, „opustila“ nás sestra Anna Maria, neboť byla poslána do jiné komunity v jiném městě. Oslovilo mne, jak se s ní ostatní loučily a jak ona krásně poděkovala za společně prožitý čas… Ale i ve zcela obyčejných okamžicích se pozná, že to tady není kolej či hotel (k tomu mám ještě občas sklony já), když se tu jedna, tu druhá, ujme pomoci v kuchyni těm, co mají zrovna službu, když na svátky společně vyzdobí sály, refektář, chodbu a velkou kapli, když připraví modlitbu a nebo povídání na určité téma a nebo když se vrátí z cest a sdělí, kde byly, jak to šlo apod.
  Tak, ale to jsme se rozepsala moc do široka J   

Co se stalo hned v prvním týdnu po našem návratu? Šly jsme do školy! A to do školy pro novicky. Čekala jsem, že to bude cosi na způsob „nábožka“, ale byla jsem velmi překvapena. Přednášející jsou různí odborníci a zároveň skoro všichni profesoři z římských univerzit, mnoho je mezi nimi řeholnic a řeholníků, ale není to podmínkou. Zkoušky nás pravděpodobně nečekají a ani nemáme dlouhé seznamy doporučené literatury – naštěstí (jsme ráda, když si se slovníkem přelouskám materiály, co nám dávají). Tato škola, která je jen dva dny v týdnu dopoledne, má jednu přednost: je zaměřena na život, všeobecně křesťanský a pak především život zasvěcený a také život komunitní. Nevedou nás k biflování informací, ale k přemýšlení a vlastně i k meditaci toho, co slyšíme na hodinách. Mezi předměty je psychologie, antropologie, liturgika, mariologie, katecheze a její metodologie, zasvěcený život a jeho dějiny, eschatologie, kurz modlitby… a další ještě přibudou, včetně semináře nad filmy (to bude přednášet zrovna jedna sestra z naší komunity!). Jsme tu ve dvou ročnících a ten náš první má dvě třídy – jako kdysi před 25 lety jsme opět v 1B. 
V naší třídě najdete převahu Filipínek a dívek z dalších zemí jihovýchodní Asie, nějakou tu Brazilčanku, Peruánku, Bolívijku, Afričanky (jméno zemí jsem špatně rozuměla). Z Evropy je nás menšina, místní Italky jsou čtyři, naše Karina má ještě jednu spolužačku Polku a Paula našla dokonce hned tři Rumunky. Já jsem sama. Pravděpodobně mezi všemi i z dalších ročníků se žádná další Češka nenachází (zkoušela jsem alespoň „snížit laťku“ na Slovenku – zatím taky nic). Dokonce jsem slyšela reakci jedné italské maestry, když zaslechla, že letos je ve škole i jedna „z Prahy“! – To prý není možné, od nás přeci žádná povolání nejsou!!! Tak hrdě hlásím: jeden kus by byl.
 
Tahle škola je taky dobrá v tom, že poznáváme, jak žijí jiné novicky, uvědomujeme si lépe naši identitu (překvapilo mne, že např. v jiných institutech mají tak málo modlitby – já si myslela, že málo modlitby máme my) a zároveň poznáváme bohatost církve a to, že Duch svatý vane, kudy chce.  
Do školy chodíme ve středu a ve čtvrtek. Pondělí a úterý dopoledne připadá na získávání zkušeností v apoštolátu. Tajně jsme doufala, že se mi ještě jednou podaří chodit do našeho knihkupectví v blízkosti sv. Petra. A opravdu ano!

Jedná se o mezinárodní knihkupectví s knihami v italštině, angličtině, španělštině, portugalštině a francouzštině (nedaleko od nás je specializované knihkupectví na němčinu a tak tyto knihy nemáme – němčina na misiích stejně nefrčí). Když vyjde encyklika, tak ji samozřejmě máme i v dalších jazycích (tedy třeba polsky, na tu českou si musíte počkat do ledna, až ji sestry vydají u nás v ĆR). Má zkušenost není však u knížek, ale v sekci audio-video. Je to pro mne snazší orientovat se ve filmech a v muzice než v tisíckrát širší nabídce knih. Baví mne to, ikdyž záda bolí a ikdyž kolikrát se ukáže, že jsme pěkný „tupoň“, protože prostě nerozumím dostatečně (jindy však zcela bez problémů hledám filmy pro španělsky či francouzsky mluvící zákazníky – a já jim samozřejmě „zcela plynně“ odpovídám italsky). Spíš než pro zákazníky, jsme tam pro sebe: učím se, rozhlížím se, dělám si přehled. Existuje dost zajímavých filmů, které se např. k nám vůbec nedostanou. Mají-li titulky, koukám se v jakých jazycích jsou a někdy se zadaří najít i „československé“ titulky. Jinak si práci hledám sama, je tam toho dost, co stále doplňovat, přeorganizovávat apod. A taky mám už z předloňska specialitu:jsem odborník na „teologické“ výlohy. Ve skutečnosti jde o to, že jen vedle sebe nedám animovaný film pro děti o Desateru a k tomu Dekalog od Kieslowskeho. Apoštolát v centru Říma má i tu výhodu, že si dvakrát za týden udělám projížďku narvaným busem zacpaným městem – ale i tak je to krásný. Málem mi už zevšednělo vídat Svatopetrské náměstí nebo předbíhat na chodníku kardinály všech barev pleti. Především však slyším a vidím život lidí, pro které jsem povolána hlásat evangelium.

A tak v „noviciátních peřinkách“ nezapomínám na svět za zdí.  Ale vraťme se z ruchu velkoměsta do noviciátu: Karina a zatím i Paula jsou nyní ve skladu (touhle zkušeností jsem prošla hned na začátku postulátu – báječná možnost procvičit si italské číslovky a trpělivost). Po novém roce Paula asi přejde k počítačům (nevím, o co jde přesně). Kam se poději já, to ještě nevím. Na jednu stranu jsme v knihkupectví moc ráda, ale asi bych měla poznat i další místa. Protože jsem se prořekla, že by mne zajímala práce na časopisech pro katechety, mám jisté tušení, že si to asi brzy „osahám“. Byly jsme se totiž podívat v redakci, kde chystají velmi zajímavé věci pro kněze a katechety ve farnostech, ale i na vyšším levelu pro ty, kteří se zabývají tím, jak předávat víru dnes a snaží se sledovat společnost a člověka v ní, jeho potřeby, otázky…. (je to moc složité? – až si to „osahám“, vysvětlím to lépe). Tohle z ČR neznám a tak jsem hned měla tisíce otázek. Srdce mi vždy hoří, když vidím něco, co by mohlo být a sloužit i u nás a zatím to není (asi to nějakým způsobem v české církvi je, ale paulínky se do toho ještě „nenamočily“-nepřispěly). Stejně tak mi srdce hořelo při návštěvě redakce tzv. minimedií. Pod tímto názvem se ukrývají obrázky, záložky, nálepky, sešitky, kalendáře, plakáty apod. Nevěděla jsem, že v Itálii byly paulínky první, kdo něco takového v padesátých letech začal dělat. Protože v naší pražské produkci mají své místo i „minimedia“, tak trochu jsem porovnávala nápady a grafiku. Hm, nedělají to špatně ty naše italské sestry. Ale ani my neJ Přeci jen něčím mne inspirovaly, uvidím, zda na to naše sestry v Praze „nachytám“.  Postupně takto navštívíme všechna místa, však máme na to celý noviciát.

A když nechodíme na návštěvu my, zveme si hosty k nám. Zatím to byly jen dvě „sestry babičky“. Jedna z nich spolupracovala s naším zakladatelem a sama byla u vzniku křesťanského časopisu pro ženy, který v své době byl unikátní a velmi čtený. Druhá zase byla blíže naší spoluzakladatelce a to jako řidička – jedna z prvních žen, které v Itálii řídily auto (nemohla jsem věřit, když nám popisovala, jak sama odřídila cestu z Říma do Barcelony a jak ji ostatní sestry štípaly, aby neusnula) a rovněž jako fotografka. Teď mají obě dvě přes devadesát let, ale já bych jim tipla o 20 let méně. A ne že nyní sedí v houpacím křesle a nechají se obskakovat, jsou stále činné!
 
A tak mám stále možnost objevovat něco nového. Něco, co mi často přijde tak jasné a když se dozvím, že to je „paulínská novinka“, tak jen vrtím hlavou, jak to, že to před tím neexistovala a pak chválím Boha, že dal světu naše charisma. – Např.: víte, kdo dal lidem do ruky evangelium a donesl ho i do těch nejvzdálenějších domků na samotě? Naše sestry. To prostě nebylo, aby se v domácí knihovničce jen tak našla Bible (kdo trochu zná dějiny katolické církve, pochopí lépe). A tak se Slovem Božím naše sestry vnášely i kulturu do míst, kde „lišky dávají dobrou noc“. A jiné a jiné….Bylo by toho tolik, ale slova nestačí, to se musí prožít na vlastní uši, oči a srdce. Dokud jsem byla v Praze, tak mi to všechno přišlo trochu vzdálené a nebo nadsazené. Teď se snažím poznat minulost, která se stane i mou minulostí a objevit nádheru toho, v čem chci na Pánovo povolání pokračovat. Kde vzal takovou odvahu, že počítá i se mnou?
 
Na závěr vás naučím „hru“, o které jsem slyšela, že ji naše spoluzakladatelka hrávala s těmi, které se trochu ostýchaly. Posaďte osobu na židli a vsaďte se s ní, že ikdyž se jí ani nedotknete, dokážete ji ze židle zvednout po té, co jí třikrát obejdete. Pak udělejte první kolečko, druhé kolečko… POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTÉ!
 

Foto: z Adventu a Vanoc, Rimske postrehy, zaver roku a campo scuola 

 

 

Sdílet

Komentáře

Juris Andreo, dík za zápisky :-)Dost pestrý a zajímavý, asi bych si nevybral jednu konkrétní oblast z toho co děláte. Jo, ještě jedna věc, říká se že jste drahé (Paulínky), ale jak jsem byl v knihkupectví (Olomouc) tak jsem myslel, že mě omejou, ostatní nakladatelství jsou o dost dražší. Toto není reklama, ale můj postřeh.

Neposeda Diky Jurisi. Občas to potřebuji slyšet. Tuhle narážku na drahotu slýchám často, ale od té doby, co jsem začala vidět do nakladateslké práce a cen, které stojí práva, překlad, korektury, tiskárna, distribuce... Tak musím říci, že je to zázrak, že nekrachujem. Asi to bude tím, že to není naše "zaměstnání", ale POVOLÁNÍ a tak se Hospodin o své Paulínky s.r.o. stará. Ciao z Říma

Felicita Milá Andrejko,
jsem ráda, že vidí, kolik toho děláš a kolik ti to dává...Docela vtipné mi přišlo to podívání, jak se specializuješ na ty teologické výlohy. Úplně jsem tě viděla:-). Fakt supiš! Díky, že se sdílíš!

Goretti Týýý jo, píšeš moc krásně! A taky nám tu chybíš... Ale věříme, že se vrátíš se spoustou elánu a nápadů a jako vždy s radostí... Vaše knížky jsou super - to minimálně tady v Nazaretě víme všichni!
Přeju Ti požehnaný rok sněhuláka!

Neposeda Díky. Vidíš, to mi ještě nedošlo, že je rok sněhuláka - to bude těmi palmami na zahrádce. Jinak nápady se mi v hlavičce kupí, snažím se je alespoň zapisovat. Samozřejmě, že je to spousta věciček na akce s mládeží, ale i pro pokročilejší na cestě víry...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio