Pět římských týdnů za mnou…
Vánoce a vstup no noviciátu přede mnou (psaní a čtení na pokračování)  Tato první část byla napsána 15. prosince.  

Dnes jsou to akorát tři měsíce,co jsem společně s rodiči a sestrou vyrazila z Prahy na dvou týdenní dovolenou po památkách a přírodních krásách Itálie, v jejímž závěru jsem zůstala v Itálii. (Kdo trochu zná mé rodiče, určitě si položí otázku, jak je to možné, že byli ochotni vydat se se mnou do Itálie, strávit týden „v klášteře“ a nakonec zanechat svou dceru „napospas sestrám“… O tom snad ještě někdy napíšu, bylo to náročné, ale v dobré vůli z obou stran a lásce od začátku požehnané.)
Nevím, zda říci, že jsou to teprve tři měsíce a nebo už tři měsíce. Nějak se mi ten čas stal relativním. A to je dobré znamení!  A dnes je to také pět týdnů, co jsme se vrátily z Alby, z jakési „seznamovačky“ mezi sebou navzájem a s našimi paulínskými kořeny. Kdybych se uměla pohybovat v čase, tak se vykloním z okna a zahlédnu, jak vjíždíme do brány a jak jsme nedočkavě vyhlíženy celou naší římskou komunitou (zatímco ta v Albě vzpomíná na „rušno“, které jim náhle chybí). 
Opravdu se nám z Alby nechtělo, zvlášť když se v den odjezdu udělalo tak krásně a Alpy byly vidět po celé ráno, ještě i z dálky ve zpětném zrcátku. Ale jakmile jsme přestaly vidět hory, stačilo pár kilometrů a už nás vítalo moře. A doprovázelo nás skoro až do Říma. Krajina se měnila podle regionů, kterými jsme projížděly -  a znovu a znovu mne krása stvoření uváděla do úžasu svou jednoduchostí a dokonalostí zároveň.
Cestou jsme se zastavily v Pise (město, které jsem spolu s Assisi ze všech italských měst ve svém životě nejvíc krát navštívila, ikdyž za to vůbec nestojí), a minuly jsme i několik dalších míst, která jsem pár týdnů předtím projížděla ještě s rodiči. Nad vzpomínkami však převážila přítomnost a ještě spíše očekávání věcí budoucích. Každým kilometrem přibývala únava, ale také se přibližoval Řím! 

Dorazily jsme už za tmy, unavené, ale s pocitem „doma“. Tento pocit potvrdila komunita, nejen vřelým objetím, povykováním a vyptáváním, ale také pěkným gestem, když nás sestry po nešporách doprovodily s Nejsvětější svátostí do naší noviciátní kaple. Tímto jsme se zabydlely zcela. 
Římská komunita ve které žiji, je podstatně větší než ta pražská (tam si člověk opravdu připadá jako doma – už jen pro ten početJ), každou chvilku nějaká ze sester vycestuje na den či více kvůli pracovním povinnostem a tak ani nevím, kolik nás vlastně je, ale je nás dost. 
Ducha rodiny však nalézám i tady. Nejvíc jsme si to uvědomila, když byla jedna ze sester v nemocnici na operaci, jak jsme ji často připomínaly v modlitbě a jak se sestry stále ptaly, kdy už se vrátí (jezdila za ní představená jménem celé komunity) a teď, když už je zpět a potřebuje pomoc, tak je pořád někdo po ruce. Jestliže se sestra Angela vrátila, „opustila“ nás sestra Anna Maria, neboť byla poslána do jiné komunity v jiném městě. Oslovilo mne, jak se s ní ostatní loučily a jak ona krásně poděkovala za společně prožitý čas… Ale i ve zcela obyčejných okamžicích se pozná, že to tady není kolej či hotel (k tomu mám ještě občas sklony já), když se tu jedna, tu druhá, ujme pomoci v kuchyni těm, co mají zrovna službu, když na svátky společně vyzdobí sály, refektář, chodbu a velkou kapli, když připraví modlitbu a nebo povídání na určité téma a nebo když se vrátí z cest a sdělí, kde byly, jak to šlo apod.  Tak, ale to jsme se rozepsala moc do široka J   

Co se stalo hned v prvním týdnu po našem návratu? Šly jsme do školy! A to do školy pro novicky. Čekala jsem, že to bude cosi na způsob „nábožka“, ale byla jsem velmi překvapena. Přednášející jsou různí odborníci a zároveň skoro všichni profesoři z římských univerzit, mnoho je mezi nimi řeholnic a řeholníků, ale není to podmínkou. Zkoušky nás pravděpodobně nečekají a ani nemáme dlouhé seznamy doporučené literatury – naštěstí (jsme ráda, když si se slovníkem přelouskám materiály, co nám dávají). Tato škola, která je jen dva dny v týdnu dopoledne, má jednu přednost: je zaměřena na život, všeobecně křesťanský a pak především život zasvěcený a také život komunitní. Nevedou nás k biflování informací, ale k přemýšlení a vlastně i k meditaci toho, co slyšíme na hodinách. Mezi předměty je psychologie, antropologie, liturgika, mariologie, katecheze a její metodologie, zasvěcený život a jeho dějiny, eschatologie, kurz modlitby… a další ještě přibudou, včetně semináře nad filmy (to bude přednášet zrovna jedna sestra z naší komunity!). Jsme tu ve dvou ročnících a ten náš první má dvě třídy – jako kdysi před 25 lety jsme opět v 1B. 
V naší třídě najdete převahu Filipínek a dívek z dalších zemí jihovýchodní Asie, nějakou tu Brazilčanku, Peruánku, Bolívijku, Afričanky (jméno zemí jsem špatně rozuměla). Z Evropy je nás menšina, místní Italky jsou čtyři, naše Karina má ještě jednu spolužačku Polku a Paula našla dokonce hned tři Rumunky. Já jsem sama. Pravděpodobně mezi všemi i z dalších ročníků se žádná další Češka nenachází (zkoušela jsem alespoň „snížit laťku“ na Slovenku – zatím taky nic). Dokonce jsem slyšela reakci jedné italské maestry, když zaslechla, že letos je ve škole i jedna „z Prahy“! – To prý není možné, od nás přeci žádná povolání nejsou!!! Tak hrdě hlásím: jeden kus by byl. 
Tahle škola je taky dobrá v tom, že poznáváme, jak žijí jiné novicky, uvědomujeme si lépe naši identitu (překvapilo mne, že např. v jiných institutech mají tak málo modlitby – já si myslela, že málo modlitby máme my) a zároveň poznáváme bohatost církve a to, že Duch svatý vane, kudy chce.  
Do školy chodíme ve středu a ve čtvrtek. Pondělí a úterý dopoledne připadá na získávání zkušeností v apoštolátu. Tajně jsme doufala, že se mi ještě jednou podaří chodit do našeho knihkupectví v blízkosti sv. Petra. A opravdu ano!

Jedná se o mezinárodní knihkupectví s knihami v italštině, angličtině, španělštině, portugalštině a francouzštině (nedaleko od nás je specializované knihkupectví na němčinu a tak tyto knihy nemáme – němčina na misiích stejně nefrčí). Když vyjde encyklika, tak ji samozřejmě máme i v dalších jazycích (tedy třeba polsky, na tu českou si musíte počkat do ledna, až ji sestry vydají u nás v ĆR). Má zkušenost není však u knížek, ale v sekci audio-video. Je to pro mne snazší orientovat se ve filmech a v muzice než v tisíckrát širší nabídce knih. Baví mne to, ikdyž záda bolí a ikdyž kolikrát se ukáže, že jsme pěkný „tupoň“, protože prostě nerozumím dostatečně (jindy však zcela bez problémů hledám filmy pro španělsky či francouzsky mluvící zákazníky – a já jim samozřejmě „zcela plynně“ odpovídám italsky). Spíš než pro zákazníky, jsme tam pro sebe: učím se, rozhlížím se, dělám si přehled. Existuje dost zajímavých filmů, které se např. k nám vůbec nedostanou. Mají-li titulky, koukám se v jakých jazycích jsou a někdy se zadaří najít i „československé“ titulky. Jinak si práci hledám sama, je tam toho dost, co stále doplňovat, přeorganizovávat apod. A taky mám už z předloňska specialitu:jsem odborník na „teologické“ výlohy. Ve skutečnosti jde o to, že jen vedle sebe nedám animovaný film pro děti o Desateru a k tomu Dekalog od Kieslowskeho. Apoštolát v centru Říma má i tu výhodu, že si dvakrát za týden udělám projížďku narvaným busem zacpaným městem – ale i tak je to krásný. Málem mi už zevšednělo vídat Svatopetrské náměstí nebo předbíhat na chodníku kardinály všech barev pleti. Především však slyším a vidím život lidí, pro které jsem povolána hlásat evangelium.

A tak v „noviciátních peřinkách“ nezapomínám na svět za zdí.  Ale vraťme se z ruchu velkoměsta do noviciátu: Karina a zatím i Paula jsou nyní ve skladu (touhle zkušeností jsem prošla hned na začátku postulátu – báječná možnost procvičit si italské číslovky a trpělivost). Po novém roce Paula asi přejde k počítačům (nevím, o co jde přesně). Kam se poději já, to ještě nevím. Na jednu stranu jsme v knihkupectví moc ráda, ale asi bych měla poznat i další místa. Protože jsem se prořekla, že by mne zajímala práce na časopisech pro katechety, mám jisté tušení, že si to asi brzy „osahám“. Byly jsme se totiž podívat v redakci, kde chystají velmi zajímavé věci pro kněze a katechety ve farnostech, ale i na vyšším levelu pro ty, kteří se zabývají tím, jak předávat víru dnes a snaží se sledovat společnost a člověka v ní, jeho potřeby, otázky…. (je to moc složité? – až si to „osahám“, vysvětlím to lépe). Tohle z ČR neznám a tak jsem hned měla tisíce otázek. Srdce mi vždy hoří, když vidím něco, co by mohlo být a sloužit i u nás a zatím to není (asi to nějakým způsobem v české církvi je, ale paulínky se do toho ještě „nenamočily“-nepřispěly). Stejně tak mi srdce hořelo při návštěvě redakce tzv. minimedií. Pod tímto názvem se ukrývají obrázky, záložky, nálepky, sešitky, kalendáře, plakáty apod. Nevěděla jsem, že v Itálii byly paulínky první, kdo něco takového v padesátých letech začal dělat. Protože v naší pražské produkci mají své místo i „minimedia“, tak trochu jsem porovnávala nápady a grafiku. Hm, nedělají to špatně ty naše italské sestry. Ale ani my neJ Přeci jen něčím mne inspirovaly, uvidím, zda na to naše sestry v Praze „nachytám“.  Postupně takto navštívíme všechna místa, však máme na to celý noviciát.

A když nechodíme na návštěvu my, zveme si hosty k nám. Zatím to byly jen dvě „sestry babičky“. Jedna z nich spolupracovala s naším zakladatelem a sama byla u vzniku křesťanského časopisu pro ženy, který v své době byl unikátní a velmi čtený. Druhá zase byla blíže naší spoluzakladatelce a to jako řidička – jedna z prvních žen, které v Itálii řídily auto (nemohla jsem věřit, když nám popisovala, jak sama odřídila cestu z Říma do Barcelony a jak ji ostatní sestry štípaly, aby neusnula) a rovněž jako fotografka. Teď mají obě dvě přes devadesát let, ale já bych jim tipla o 20 let méně. A ne že nyní sedí v houpacím křesle a nechají se obskakovat, jsou stále činné!
 
A tak mám stále možnost objevovat něco nového. Něco, co mi často přijde tak jasné a když se dozvím, že to je „paulínská novinka“, tak jen vrtím hlavou, jak to, že to před tím neexistovala a pak chválím Boha, že dal světu naše charisma. – Např.: víte, kdo dal lidem do ruky evangelium a donesl ho i do těch nejvzdálenějších domků na samotě? Naše sestry. To prostě nebylo, aby se v domácí knihovničce jen tak našla Bible (kdo trochu zná dějiny katolické církve, pochopí lépe). A tak se Slovem Božím naše sestry vnášely i kulturu do míst, kde „lišky dávají dobrou noc“. A jiné a jiné….Bylo by toho tolik, ale slova nestačí, to se musí prožít na vlastní uši, oči a srdce. Dokud jsem byla v Praze, tak mi to všechno přišlo trochu vzdálené a nebo nadsazené. Teď se snažím poznat minulost, která se stane i mou minulostí a objevit nádheru toho, v čem chci na Pánovo povolání pokračovat. Kde vzal takovou odvahu, že počítá i se mnou?
 
Na závěr vás naučím „hru“, o které jsem slyšela, že ji naše spoluzakladatelka hrávala s těmi, které se trochu ostýchaly. Posaďte osobu na židli a vsaďte se s ní, že ikdyž se jí ani nedotknete, dokážete ji ze židle zvednout po té, co jí třikrát obejdete. Pak udělejte první kolečko, druhé kolečko… POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTÉ!
 

Foto: z Adventu a Vanoc, Rimske postrehy, zaver roku a campo scuola