Tak zde předkládám nástřel toho, co bych asi zítra chtěla říci při natáčení katecheze do Madridu (těšte se na ni v úterý, pokud se nepletu).

Přiznám se, že to bylo a ještě bude pro mě těžké. Samo zadání... I ten fakt, že to má být na 5 minut mluveného textu. Původní text byl velmi literární na 8 minut.

JEŽÍŠ BRATR

Na jednom místě v Písmu se říká, že se Ježíš stal člověkem a nás se nestydí nazývat svými bratry

Bůh se stal před 2 tisíci lety člověkem, stal se mi někým tak blízkým a se mnou tahle zpráva nic nedělá. Kdyby mi to totiž došlo, aspoň na 10%, musel by se můj život změnit, aspoň na 1000%. Změnit se ve vztahu k samotnému Ježíši a především k těm, pro které se On stal bratrem. A tak díky přípravě tohoto zamyšlení, jsme nalezla úmysl, s kterým jsem do Madridu připutovala.

Ve vztahu k Ježíši: je-li on mým bratrem, znamená to, že mi je pořád nablízku, že vidí do mého života jako sourozenec do mého pokojíčku, ale že vidí i do mého nepořádku, do mé žákovské a kdo slyší můj skrývaný pláč, když se trápím. Není to jen kamarád z nedělní mše anebo ze spolča, kdy ho chválím a říkám, jak je úžasný. On mě zná zcela a líp než já sebe sama je se mnou nonstop. Právě i teď!

Když přemýšlím nad tím, co může znamenat být zakořeněni do Krista, napadá mne, že jde o tutéž propojenost jako u bratrství, po kterém jsem toužila při četbě dobrodružných knih. Dva hrdinové uzavírali bratrství na život a na smrt. Jenže můj Bratr Ježíš ho už uzavřel dávno, aniž by počkal, až se odvážím i já. A uzavřel ho nejen pro tento život, ale právě pro život věčný. Mou odpovědí na toto bratrství je láska.

První list Janův k tomu má dobrý postřeh: Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

A tím se tedy dostávám ke vztahu k druhým: často slyšíme, že máme budovat civilizaci lásky. Jenže tenhle božský projekt se nedá narýsovat ani naprogramovat. Ten se staví na tom, který sám je vtělená Láska. Jen Ježíš může tuto civilizaci budovat skrze nás. Sami od sebe to totiž vydržíme jen chvíli a až se ostatní přestanou dívat, až nás to nebude bavit anebo až se setkáme s nezdarem, vzdáme to a možná i zahořkneme.

Začít stavět na Ježíši, přijmout ho za bratra a nechat se jeho slovem a jeho příkladem učit přijímat druhé jako bratry. Neboť on přišel jako bratr všech. Nejen k pokrevním bratrům, nejen k bratrům ve víře, ale ke každému člověku! I pro toho nejméně sympatického, i pro toho, kdo je zlý. Jako syn nebeského Otce; protože Otec dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Chceme-li budovat tuto civilizaci lásky, není nutno hned teď vyrazit a přeplavit se do Afriky ani vyrazit do slumů Indie. K takovému způsobu lásky nás musí pozvat sám Ježíš… Vv této bratrské lásce můžeme trénovat právě teď a tady. Příležitostí během horkých madridských dnů budeme mít spousty. A po návratu domů taky.

Kdysi frčelo heslo rovnost – volnost – bratrství. Jenže vše bylo podle šablony: každý musí mít stejně, každý musí být stejný. Kdo se vymykal, byl násilně srovnán do latě anebo za svou jinakost těžce platil. U Boha se jedná o jiný typ bratrství: každý od Otce dostal jiné dary, každý v sobě odráží jiný paprsek Božího světla, a to proto, aby mohl obdarovávat druhé. Být si bratry a sestrami znamená uznávat a přijímat jinakost druhého…Tak jako Bůh přijímá mne takovou, jakou mne stvořil.

A že je to někdy nad naše síly? Poradím vám jednu zcela božskou vychytávku:

Apoštol Petr prvním křesťanům radil: Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé, naopak žehnejte.

Když nejsem schopna být jedné mysli, když se ve mně všechno vaří a rozhodně mě neovládá soucit, a když slovo láska v tu chvíli je jen vzdáleným pojmem, beru své bratry a sestry do dlaní a přednáším je Bohu, aby jim žehnal. Věřte, v tuto chvíli se navrací pokoj a láska do mého srdce.

A když mi nějaké slovo nebo skutek druhého zabraňuje i v tomto gestu? Je tu ještě jeden trik, který jsem okoukala od Ježíše. Nemohu-li já vyslovit modlitbu za druhé, opakuji spolu s Ježíšem: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. – Nevědí, že mi ubližují, nevědí, že se právě dotkli mé rány, nevědí, že jsme to myslela dobře. Ty jim odpusť, protože právě teď toho já sama nejsem schopna. Má lidská bída – na místo aby mě vzdalovala od bratří a Boží lásky -, mě naopak k nim přibližuje!

Bůh nepotřebuje borce, ale spolupracovníky na budování civilizace lásky, Ježíš potřebuje spolubratry!


A pak tam: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Ježíšově, tam bude On jako bratr zcela viditelný uprostřed nich“. To je naše odpověď pro svět, který Boha nezakusil, který Boha vědomě nehledá, to je odpověď i pro naše zklamané kamarády, kteří více než po nějakém imaginárním Bohu touží po příteli, po společenství. Pak si lidé kolem nás řeknou jako kdysi: „ Jen se podívejte, jak se milují!“ A my budeme vědět, komu za to vděčíme. Našemu Bohu, který se stal naším bratrem.

 

Dík, kdo dočetl až sem. Stejně to zítra takhle neřeknu, ale je dobré vědět, co raději neříkat a kde dát důraz...