"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Druhá verze katecheze (třetí uslyšíte až v Madridu:-)

15. 7. 2011 23:26
Rubrika: Postřehy ze života | Štítky: WYD 2011

Ježíš bratr

V Listě Židům se o Ježíši říká, že se nestydí lidi nazývat svými bratry. Co je to za boha, že se nestydí za člověka a ještě ho nazývá svým bratrem? Je to Ježíš, který měl svou tvář, svůj hlas, který se uměl smát s apoštoly i zaplakat nad smrtí přítele. Dokud jsem o Ježíši četla jen v knihách a slýchala o něm z doslechu druhých, viděla jsem ho jen velmi zdaleka. Uznávala jsem, že byl významná postava a možná, že je nějakým tím bohem. Ale až když jsem se jím nechala osobně potkat, začal se měnit můj vztah k Němu, ke mně samé a postupně i k těm, s kterými mě učí říkat Bohu: Otče NÁŠ.

Ježíš mi je pořád nablízku a vidí do mého života jako sourozenec do mého pokojíčku, vidí i do mého nepořádku, do tajných přání a ví o mém skrývaném pláči, když se trápím. Jen díky této blízkosti od něj přijímám to, co mi říká, když mě povzbuzuje, i když mě bratrsky napomíná. Není to jen kamarád z nedělní mše, ale ten, kdo bok po boku kráčí mým životem a já mu plně důvěřuji. Je tady se mnou, s tebou - právě teď!

*odstavec, který asi bude vynechán kvůli časovému omezení, najdeš až na konci článku

Odpovědí na Ježíšovo bratrství je má láska. První list Janův má k tomu dobrý postřeh: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ Tedy láska nejen vyzpívaná v okamžicích euforie, ale zcela obyčejná a konkrétní vůči druhým lidem. V mém případě při setkávání s lidmi v našem paulínském knihkupectví, v komunitním životě se sestrami, při setkání s nevěřícími příbuznými a třeba i jen při cestě tramvají po městě.

Ježíš nám říká: „Moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají.“ To je jasné slovo! Naslouchat evangeliu, napodobovat ho tak jako když mladší děti napodobují svého staršího bráchu. Tím nás Ježíš vede k tomu, že se spolu s ním naučíme další lidi přijímat za naše bratry a společně se stáváme dětmi nebeského Otce. To je ona civilizace lásky, k jejíž stavbě jsme pozvaní. Jeho slovo nás inspiruje a jeho tělo, darované v eucharistii, nás k tomu posiluje. Sami od sebe bychom to vydrželi jen chvíli a po prvním nezdaru vzdali.

Ježíš nás hned nezve, abychom se ze Španělska přeplavili do Afriky a konali tam velké věci. K takovému zvláštnímu způsobu lásky nás musí speciálně vyzvat. Dnes má pro nás zdánlivě snadnější úkol: být si bratry právě teď a tady. Příležitostí budeme mít během horkých madridských dnů spousty. Třeba ve frontě do sprchy, v našlapaném metru nebo při reakcích na pokyny organizátorů!

Kdysi frčelo heslo rovnost – volnost – bratrství. Jenže vše bylo podle šablony: každý musel mít stejně, každý musel být stejný. Kdo se vymykal, za svou jinakost těžce platil. U Boha se jedná o jiný typ bratrství: každý od Otce dostal jiné dary, každý v sobě odráží jiný paprsek Božího světla, a to proto, aby mohl obdarovávat druhé. Být si bratry a sestrami znamená uznávat a přijímat jinakost druhého…

A že je to někdy nad naše síly? Poradím vám jeden trik, který jsem okoukala od samotného Ježíše. Když je mi zatěžko milovat druhé, když je nedokážu přijmout jako bratry, opakuji spolu s Ježíšem: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. – Nevědí, že mi ubližují, nevědí, že se právě dotkli mé rány, nevědí, že jsem to myslela dobře. Ty jim odpusť, protože právě teď toho já sama nejsem schopna. A tak má lidská bída – na místo aby mě vzdalovala od bratří a Boží lásky -, mě naopak k nim přibližuje!

Ježíš nepotřebuje borce, ale spolu-bratry! A pak tam: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, tam bude On jako bratr zcela viditelný uprostřed nich“. To je naše odpověď pro svět, který Boha nezakusil, který Boha vědomě nehledá, to je odpověď pro naše zklamané kamarády, kteří více než po nějakém imaginárním bohu touží po příteli, po společenství. Pak si lidé kolem nás řeknou jako kdysi za prvních křesťanů: „ Jen se podívejte, jak se milují!“ A my budeme vědět, komu za tu lásku vděčíme. Našemu Bohu, který se stal a je naším bratrem.

* Když přemýšlím nad mottem setkání „zapustit kořeny do Krista“, napadlo mne, že je to něco podobného jako to, o čem jsem snívala při četbě dobrodružných knih. Dva hrdinové spolu uzavírali bratrství na život a na smrt. Navzájem se jejich životy propojily! Jenže můj Bratr Ježíš to bratrství uzavřel už dávno, aniž by počkal, až se odvážím i já. A uzavřel ho nejen pro tento život, ale i pro život věčný. V okamžiku křtu - byla jsem pokřtěna až jako dospělá - se konečně naše životy plně propojily!


A ne, že budete v Madridu zívat a říkat, že tohle už dávno znáte! Protože třetí verzi do zítra prostě nedám:-)

Sdílet

Komentáře

Ester :-)

Pitka :-D:-)! A co ta rovnost-volnost-bratrství? Do toho bych se nějak nepopuštěla, nikdo totiž nemůže říci, že to bylo podle šablony, to ne;-).

Zdendanda Mně se právě ten odstavec s rovností, volností a bratrstvím líbí nejvíc. Protože to, co bylo tehdy hlásáno, má daleko do volnosti i do bratrství... A poslední (nekurzívovaný:)) odstavec je naprosto super!

Neposeda tak přesně tyto dva odstavce tam nakonec nezani, vic veci tam nezazni... ono to bylo takove zvlastni:-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio