Paulínky a misie? To rozhodně patří k sobě. Zde jeden článek jako příspěvek ke Dnu modliteb za misie. Abyste věděli, že můžete pamatovat i na paulínky, které jsou v České republice na misiích. A vyprošovat nová povolání, aby pražská komunita nebyla tvořena jen misionářkami, ale aby z ní jednou mohly vycházet i nové místní sestry na misie... Díky!

Jsme dlužníky evangelia vůči všem


„Kristus, kterého Otec poslal, aby chudým hlásal radostnou zvěst o Božím království, prostřednictvím církve posílá i nás, abychom každému člověku hlásaly tajemství Ježíše Krista. Evangeliu zasvěcujeme náš čas, energii, celý život, neboť misie je základním prvkem našeho zasvěceného života. Spolu se svatým Pavlem a s celou církví se cítíme být dlužníky evangelia vůči všem. Protože jsme povolány evangelizovat skrze sdělovací prostředky…“

To jsou slova z konstitucí Dcer sv. Pavla, které vyjadřují jejich misijní zaměření. Paulínky od samotného vzniku mají misionářského ducha. Už v roce 1931 (tedy dva roky po diecézním schválení kongregace) první sestry opustily rodnou Itálii a vydaly se do Latinské Ameriky a postupně do celého světa. Posílání na misie bylo často skokem do tmy. Byla to ale tma víry, výraz důvěry a poslušnosti, díky němuž z chudých začátků vyrostly až zázračně vitální komunity.
Jedna z prvních sester misionářek vzpomíná: Když jsem se večer 4. října (v roce 1931 – měla 21 let) vracela kolem šesté hodiny z adorace, bylo mi řečeno, abych se šla dát rychle do města očkovat, a jestli chci, abych se ještě zastavila u zpovědi a pak zašla za naší představenou složit první sliby, neboť ještě dnes v půl osmé odjíždí vlak do Říma, kde musím podepsat cestovní doklady a s nimi se den na to dostavit do přístavu v Janově. Odtud 6. října v jedenáct vyplouvala loď do Brazílie…“

Pražskou komunitu Dcer sv. Pavla tvoří pět sester misionářek a pouze jediná sestra české národnosti. Jde tedy o komunitu navýsost misionářskou.  Sestra Anna už při vstupu mohla tušit, kde stráví první roky svého řeholního života: „Věděla jsem, že s největší pravděpodobností prožiju většinu svého života mimo svou vlast. Naše kongregace na Slovensku ještě nepůsobí a nejbližší komunita je v Praze.“  Jiné sestry byly požádány generální představenou před anebo po věčných slibech: „Pocházím z Mexika, které má křesťanskou minulost, ale tak jako v Evropě, i v Mexiku vidím, nakolik začíná převládat materialismus a ateismus. V červenci 2003 zavolala naše generální představená a požádala mne, zda bych se chtěla působit jako misionářka v České republice. To se stalo několik dní po mých věčných slibech a tak ještě plna entusiasmu jsem odpověděla ‚ano‘.  Tři měsíce na to jsem už byla v pražské komunitě!“, říká sestra Judith.
První misionářkou v České republice je sestra Rosanna z Itálie: „Do České republiky jsem poprvé přišla v roce 1992, když nás pozval tehdejší arcibiskup Miloslav Vlk. Spolu s dalšími dvěma sestrami jsme se účastnily setkání mládeže na Velehradě. Pro mne to byla obohacující zkušenost. Především setkání s novou kulturou a s náboženskou svobodou teprve nedávno získanou po letech komunistického režimu. Právě v té době kardinál Vlk požádal naši generální představenou, abychom jako Dcery sv. Pavla byly přítomny i v Praze. Protože jsem již za sebou měla jednu cestu po ČR, nabídla jsem se s radostí jako jedna ze sester misionářek, které přišly položit základní kameny budoucí pražské komunity. To se naplnilo v roce 1993.“
Misijní působení Dcer sv. Pavla má však ještě jeden rozměr. I v případě, že sestry zůstávají ve své rodné zemi, jsou poslány „do neustále se rozpínajícího světa sdělovacích prostředků a komunikace vůbec, abychom i v tomto světě, který se označuje moderním cizím slovem ‚cyberworld‘, hlásaly pravdu evangelia“.
V tom případě se misionářkou na 100%, jak to o sobě i říká, cítí sestra Judith. Od okamžiku její ho příjezdu do České republiky se její „ apoštolská služba, celý můj život, odehrává před počítačovou obrazovkou.  Věřím a modlím se za to, aby každá kniha, kterou ‚zalamuji‘ i obálka, kterou tvořím, všechny radosti i oběti, které prožívám, zkrátka aby se vše v Ježíši Kristu stávalo dobrem a já tak mohla spolupracovat na evangelizaci české země, kterou jsem si zamilovala. Jsem misionářkou na 100%, když pracuji s programem In Designe a Photoshop, jsem také učednicí toho, kterého Otec poslal a jsem také obdivovatelkou vaší země, která mne tolik obdarovala a od které se mám stále co učit!“
S tímto misijním zaměřením souvisí i fakt, že paulínské  apoštolské působení probíhá ve skrytosti. „Pracujeme v redakcích, ve skladech, ve studiích… a tak zůstáváme anonymní. Tato skrytost nás utvrzuje v tom, že vše, co v našem apoštolátu děláme, děláme pro Pána. Nejsme nikde vidět a samy nejsme svědky toho, jaké dobro přináší naše dílo. To nakonec platí i pro knihkupectví – téměř nikdy se nedozvíme, jak zakoupená kniha či film zapůsobily.“  Sestra Rosanna pokládá onu skrytost za velmi podstatnou: „To nás to chrání od pokušení pokládat se za protagonisty našeho apoštolátu a vede nás to k pokoře v činění skrytého dobra“. Tím potvrzuje jen to, co Maestra Tekla (spoluzakladatelka Dcer sv. Pavla) napsala prvním misionářkám, které v roce 1932 odplouvaly do USA: „Neztrácejte odvahu, pokud neuvidíte dobro, které konáte pro druhé. Duším jsme často nejvíce užitečné, když působíme ve skrytosti, v  nepozorovatelných obětech než v hřmotném nadšení.“

A tak i když je většina paulínského  života vyplněna nenápadnou prací, přece sestry věří, že „tato naše služba je díky vztahu ke Kristu účinným prostředkem k tomu, aby evangelium jako kvas pronikalo svět literatury, tisku, rozhlasu, kinematografie či internetu“.  Každodenní vrůstání do Krista v naslouchání Božímu slovu a skrze eucharistii, ve které se nám dává milost stávat se mu podobnými, to je základ skrytého misijního působení každí Dcery sv. Pavla. „Jen tak Kristus žije v nás a je to on, kdo chce promlouvat k druhým a nás učí, jakými prostředky a způsoby „. A tak se i v Praze plní to, co zakladatel Paulínské rodiny bl. Jakub Alberione svěřil prvním misionářům: „‚Slávu Bohu! Pokoj lidem!‘ To je program Božského Mistra, který zpívali andělé. Budete šířit slovo Boží tiskem, dávejte jej stejným srdcem, jako měl náš Mistr Ježíš, když jej kázal; s horlivostí, která poháněla svatého Pavla, s milostí a pokorou, díky níž se Maria stala matkou vtěleného Slova. Neobchodujte, ale dávejte ducha; ne světskou píli, ale nekonečnou snahu o spásu duší; ne platy, ale věčné poklady. Ať jsou vámi vydané knihy takové, jaké by napsal svatý Pavel, kdyby žil dnes. Tak jste byli posláni: ‘jako Otec poslal mne…’“


Já (jediná) tedy misionářka nejsem, ale v uplynulých dnech jsem si to také "vyzkoušela" při misiích v mém rodném Liberci.

www.frantiskanskemisie.cz