"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Je rozdíl mezi manželstvím a řízením auta?

6. 7. 2010 17:52
Rubrika: Postřehy ze života | Štítky: manželství

 

Ahoj,
mé sestře k svatbě mám nachystat nějaké slovo (oni vědí, že já jsem tak jedině dobrá na nějaké to nepraktické moudro), protože nejsem ani řidička a ani nejsem manželka (tedy pominu-li toho mého Borce), tak je to vlastně dost troufalé napsat takový text.
Prosím, můžeš si ho přečíst a dát mi zpětnou vazbu? Co je přitažené za vlasy, co mám raději vynechat a co nechat. A na co jsem třeba zapomněla.

PS: ta svatba bude civilní, proto jsme se snažila hledat civilní slova:-)
Díky moc (odlétám nyní na 10 dnů do Itálie, budu se těšit, že snad něco v poště najdu po mém návratu)

Svatební sloupek: Je rozdíl mezi manželstvím a řízením auta?

Drazí novomanželé a všichni hosté, o jednom letním večeru jsem se zamýšlela nad tak „jednoduchou“ věcí, jako je říci své ano k závaznému životu s druhým člověkem. Napadlo mne jedno přirovnání.  Posuďte sami, zda to bylo horkem, anebo zda přes svoji nedokonalost a neúplnost je na něj přeci jen trochu pravdy…

Jako se začátečník učí ovládat řízení a postupně se dopracovává k solidnímu řízení bez prudkých změn v rychlosti, bez nejistého couvání a naučí se dobře odhadovat zatáčky i stav paliva, tak i vztah nabývá postupně na kvalitě. Svého partnera poznáváme postupně, učíme se odečítat z jeho reakcí, co mu chybí, zda šlápnout na spojku či na brzdu a zda je lepší mlčet či mluvit a jaká slova volit. Jestliže se z řidiče začátečníka stává slušný řidič a leckdo to dotáhne po rocích tréninků na skutečného profíka, proč se v manželství nepropracovat také na nejvyšší stupně a nespokojovat se stále stejnými chybami a nepřiměřenými reakcemi začátečníků?

V životě projedeme spousty cest, nejčastěji se však ubíráme pořád těmi stejnými: do práce, na návštěvu příbuzných či přátel, na chatu… tyhle cesty zvládáme dobře a jezdíme po nich jistěji než při jedinečných cestách na dovolenou či kamkoliv do neznámého prostředí, na které se dopředu chystáme a jsme při cestování více pozorní. Ale ani na těchto obyčejných cestách života se nemůžeme spolehnout, že už známe každou zatáčku a zavřít oči, vždyť kdo ví, kde vyběhne slepice, kde začaly dnes výkopové práce anebo kde přes noc namrzlo. A tak i v tom úplně nejobyčejnějším životě, kde se střídá čas v práci a čas doma s banálními událostmi, nelze zavřít oči a jet jen tak ze zvyku. Kolik nehod se stává právě z takové nepozornosti? Kolik vztahů končí pro pohodlnou spokojenost a nezájem o „novinky“ na cestě? Není to ostuda vybourat se v 30km rychlosti jen proto, že jsem si nevšiml, že v jednom místě cesty se den za dnem pomalu drolí povrch?

Silniční pravidla a značky se leckdy zdají být zbytečnými, ale jen díky nim je provoz bezpečný a je jasné, na kom je řada a kdo za co zodpovídá. Pravidla manželského života nejsou nikde psaná, ale učíme se je od dětství od svých rodičů a lidí kolem nás. Už jako děti poznáváme, kdy jsou přestupována, a sami jsme si vědomi, kdy je začínáme porušovat. Značky jsou dobré rady od těch, kdo nás znají. Jsou to zkušenosti manželů, kteří cestu projeli před námi, a proto na určitá místa kladou značky s upozorněním či doporučením. Nesmí jich být moc (to by byl chaos), ale kéž by jim nikdy nechyběla pozornost řidiče!

Podél cest však stojí i reklamní poutače. Je v povaze reklamy nabízet něco „navíc“, co vydává za lepší, krásnější, výkonnější a nezbytně nutné. Slibuje vysokou kvalitu za malou cenu,  vsugerovávají, že ke šťastnému životu je třeba změny, získání něčeho nového…  Tak jako řidič by jim neměl věnovat pozornost, aby nesjel z cesty, každý „řidič manželského života“ by si měl dávat pozor na levné pozlátko, na sliby něčeho víc než dosud má. Platí se vysoká cena za to málo, než co ve skutečnosti nabízí.

Kdo dnes jezdí bez uzavřeného pojištění? Našel by se někdo, ale je to hazard. Ve vztazích existuje také pojištění – není to papír z radnice, není to fotka ze dne svatby, ale manželský slib, který je rok co rok obnovován, který se den co den aktualizuje, aby nevypršela jeho lhůta. Proč platit velké „peníze“ za bolest z rozchodu, za hádky … když lze den co den přispívat drobnými pozornostmi lásky? Kdo takto investuje, při nehodě, která tak jako tak může nastat, nestojí s prázdnýma rukama, ale má základ, na němž lze znovu pokračovat stavět.

Necháváte auto zaparkováno na veřejné komunikaci anebo raději volíte jistotu garáže? Proč tedy nedávat přednost po cestách venku domácímu soukromí? Je třeba být spolu jen tak… Tak jako malé opravy v garáži zvládne každý sám, i v soukromí lze vztah „omýt, znovu nablýskat, poopravit “. Chvíle bytí jen spolu, stranou ostatních jsou chvílemi garážování. Který kutil není rád ve své garáži?!

Ne vždy auto přestane fungovat pro poruchu. Někdy prostě dojde palivo. Dokud se jede z kopce prvního zamilování, není ho třeba, když však je třeba jet dlouhé cesty po rovině bez vidiny cíle anebo nastanou situace, kdy se sápeme do kopců těžkostí a problémů, o to více stoupá spotřeba. Na co jezdí vaše auto? Najděte si na mapě života ty správné benzínové zastávky!

A když přeci jen nutno zajít za mechanikem, svěřme auto i náš vztah opravdovému odborníku a nejen tomu, kdo okoukal rady v televizi či je vyčetl v časopisech. Neváhejme dlouho, mohlo by být už pozdě!

Zachovat věrnost autu, i když postupně stárne, není tak nablýskané a jeho kvality se v porovnání s nejnovějšími modely nedají srovnávat, je jistě podivínstvím. O co větším bláznovstvím se však zdá být zachování věrnosti partnerovi, který s vámi najezdil v životě spousty kilometrů po cestách dobrých i zlých, a právě proto už není na první pohled dokonalý a dokonce ne vše v něm funguje, jako se zdálo být na začátku, neboť tu a tam potřebuje pochválit, jindy posečkání a něžné ruce opraváře. Ovšem když se sběratelé mohou chlubit veterány, není k obdivu i věrnost partnerovi po 50ti a více letech?

To je i mým přáním pro novomanžele. Na svatbu jste přijeli krásným spartakem, jemuž je dnes díky péči vaší i předků už X (bude doplněno) let. Přeji vám, Sabino a Jirko, i každému z přítomných, aby se vaše životní jízda dala přirovnat té dnešní – krásné, plné lásky, vzájemné úcty a radosti. Nějaký kamének na cestě jen prokáže, že vás hned tak něco nerozhází, ale že cíl znáte a oba k němu stále směřujete. Však jste oba řidiči a víte o životě ve dvou více než já!

 

Kdo jste byl někdy na Cinque Terre -Via dell´Amore - v Itálii,
tak víte, odkud jsem to fotila:-)

 

Sdílet

Komentáře

Zdendanda Moc pěkně napsáno:)<br />
K těm pozitivům mě napadlo ještě to, že když to auto někde bloudí, tak pokud mám sebou druhého, může kouknout do mapy a navigovat, pomoct najít cestu...sám člověk řídit i koukat do mapy nezvládá (no a samozřejmě pokud si nevíme rady ani s mapou, máme GPS v autě a v životě jednu GPS v nebi:))

Neposeda to Zden: výborný postřeh! díky za něj!!!!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio