Zítra je Slavnost sv. Petra a Pavla, to my slavíme... (slavíme už od neděle:-)

Dokonce zítra ráno sestra Anna (anina) obnovuje již po čtvrté řeholní sliby. A já si připomenu už 5 měsíců od mé "malé nebeské svatby". Tak můžete vzpomenout na nás obě v modlitbě.

Ale mít paulínského ducha není vyhrazeno jen paulínkám. Račte se přesvědčit:-)


Mít paulínského ducha znamená:


  • zamilovat se do Krista, neboť „kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ (Řím 8,35-38);
  • uvědomit si, že od té chvíle každé přání a každý skutek vychází z Krista, „v něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28);
  • že každé pravé obrácení (obrácení svého zraku ke Kristu – Žid 12,2) vychází z vnitřního přesvědčení, že nás Kristus vždy miluje jako první. Pavel změnil smýšlení, protože se cítil milován v době, kdy byl pronásledovatelem (Řím 5,6-11);
  • že každé pravé poznání – v biblickém smyslu slova: zkušenost života s Kristem – je možné jedině v Kristu, v němž jsou obsaženy všechny rozměry lásky: „abyste pochopili, co je skutečná šířka i délka, výška i hloubka Kristova lásky“ (Ef 3,14-21);
  • že jediným a základním přáním (ostatní jsou relativní a závisejí na něm) je znát Krista a moc jeho vzkříšení. Všechno ostatní je „ztráta“ (Flp 3,8-10);
  • cítit v hloubi srdce plamen lásky, který nás pohání, a je proto těžké se „vzpínat“ (Sk 26,14). Tento plamen není nic jiného než touha hlásat Krista všemi dostupnými prostředky, protože „Kristova láska nás má ve své moci“ (2 Kor 5,14);
  • dovolit, aby nás tento plamen strávil jako zápalnou oběť Bohu příjemnou (Řím 12,1-2), ve vědomí, že „i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme“ (2 Kor 4,16). Neboť „život je Kristus a smrt ziskem“ (Flp 1,21);
  • směřovat ke Kristu se stále rostoucí vnitřní silou až k hodině smrti, která je definitivním setkáním s ním (2 Tim 4,6-8).

Převzato ze sborníku článků bl. Alberiona členům Paulínské rodiny z let 1933-1969 Carissimi in San Paolo.