"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Dům slova: církev (3. etapa přípravy na Bible24)

Bible24 - to bude nejen setkání s Bohem,
ale s Bohem ve společenství...

 

III. Dům slova: církev

Jako si Boží moudrost zbudovala ve Starém zákoně svůj příbytek v městě mužů a žen a vytesala sedm sloupů (srov. Př 9,1), tak také Boží Slovo má svůj dům v Novém zákoně: je to církev, která má svůj vzor v mateřském společenství Jeruzaléma, církev, založená na Petrovi a na apoštolech, která dnes skrze biskupy ve společenství s Petrovým nástupcem je i nadále strážkyní, hlasatelkou a vykladatelkou slova (srov. LG 13). Lukáš ve Skutcích apoštolů (2,42) načrtává její architekturu, založenou na čtyřech ideálních sloupech: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách." 

7. Jde především o apoštolské didaché neboli hlásání Božího slova. Apoštol Pavel nás  totiž napomíná, že „víra je z hlásání, hlásání pak se děje slovem o Kristu" (Řím 10,17).  Z církve vychází hlas posla, který všem předkládá kérygma neboli prvotní a základní  zvěstování, které Ježíš hlásal na počátku své veřejné činnosti: „Naplnil se čas  a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!" (Mk 1,15). Apoštolové  hlásají počátek Božího království, tedy rozhodný Boží zásah do lidských dějin, a šíří  zvěst o smrti a vzkříšení Krista: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není  lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy" (Sk 4,12). Křesťan  vydává svědectví o své naději „s jemností, skromností a dobrým svědomím," musí  však mít ochotu být vtažen a snad i stržen bouří odmítnutí a pronásledování, vědom si toho, že „je přece lépe, aby snášel utrpení za to, že jednal dobře, než za to, že udělal něco špatného" (srov. 1 Petr 3,16-17).

V církvi pak zaznívá katecheze: ta je určena k tomu, aby prohloubila v křesťanovi „tajemství Krista, ve světle Slova, aby jím byl celý člověk prozářen" (Jan Pavel II., Catechesi tradendae, 20). Avšak vrcholem hlásání je homilie, která je dodnes pro mnoho křesťanů hlavním okamžikem setkání s Božím slovem. Při tomto úkonu by se měl kněz stát prorokem. Vždyť musí jasnou, pronikavou a zásadní řečí nejen oprávněně „zvěstovat podivuhodné Boží činy v dějinách spásy" (srov. SC 35), nabízené nejprve skrze jasné a živé čtení biblického textu předkládaného liturgií, ale musí je také aktualizovat do časů a poměrů, v nichž žijí posluchači, a vyvolat v jejich  srdci otázku týkající se obrácení a životního úsilí: „Co máme dělat?" (Sk 2,37). Hlásání, katecheze a homilie předpokládají četbu, pochopení, vysvětlování, výklad a zapojení mysli a srdce. Hlásání se tedy uskutečňuje ve dvou krocích. Prvním krokem sestupujeme ke kořenům posvátných textů, událostí a zásadních výroků v dějinách spásy, abychom pochopili jejich význam a poselství. Druhým krokem vstupujeme do přítomnosti, jak ji prožívá ten, kdo naslouchá a čte, vždy ve světle Krista, který je tou zářivou nití, určenou k propojení Písma. A právě to udělal Ježíš - jak již bylo řečeno - při putování z Jeruzaléma do Emauz v doprovodu dvou svých učedníků. A právě to udělá jáhen Filip na cestě z Jeruzaléma do Gazy, když naváže s etiopským úředníkem onen příkladný rozhovor: „‚A rozumíš tomu, co čteš?' ... Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží" (Sk 8,30-31). Cílem pak bude plné setkání s Kristem ve svátosti. Tak se představuje dům Božího Slova, druhý sloup, na němž spočívá církev.

8. Tímto druhým sloupem je lámání chleba. Scéna z Emauz (srov. Lk 24,13-35) je i zde příkladná a ukazuje, k čemu každý den dochází v našich kostelech: po Ježíšově homilii o Mojžíšovi a prorocích dochází u stolu k lámání eucharistického chleba. Toto je chvíle důvěrného rozhovoru Boha s jeho lidem, je to úkon nové úmluvy, zpečetěné Kristovou krví (srov. Lk 22,20), je to svrchované dílo Slova, které se nabízí jako pokrm ve svém obětovaném těle, je to zdroj a vyvrcholení života a poslání církve. Když se během eucharistické slavnosti při vzývání Ducha Svatého pronáší evangelijní Vyprávění o Poslední večeři, památce Kristovy oběti, stává se událostí a svátostí. Právě proto II. vatikánský koncil v jednom velmi působivém úryvku vyhlásil: „Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť - především v posvátné liturgii -nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla" (DV 21). Proto se bude muset znovu vrátit do středu křesťanského života: „bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba souvisí spolu tak těsně, že tvoří jeden služebný úkon" (SC 56).

9. Třetí sloup duchovní budovy církve, domu Slova, tvoří modlitby, utkané - jak připomínal svatý Pavel - ze „žalmů, hymnů a duchovních písní" (Kol 3,16). Výsadní místo však přirozeně zaujímá liturgie hodin, modlitba církve par excellence, určená k tomu, aby udávala rytmus dnům a obdobím křesťanského roku tím, že nabízí především v žaltáři denní duchovní pokrm věřícího. Kromě ní a společných bohoslužeb slova zavedla tradice praxi Lectio divina, rozjímavé četby v Duchu Svatém, schopné otevřít věřícímu poklad Božího slova, ale také připravit setkání s Kristem, živým Božím Slovem.
Začíná se četbou (lectio) textu, který vyvolává otázku týkající se autentického poznání jeho skutečného obsahu: co říká biblický text ve své podstatě? Následuje rozjímání (meditatio), v němž je otázkou: co říká biblický text nám? Dospěje se tak k modlitbě (oratio), která předpokládá další otázku: co my říkáme Pánu jako odpověď na jeho slovo? A uzavírá se kontemplací (contemplatio), během níž přijímáme jako Boží dar jeho vlastní pohled při posuzování skutečnosti a ptáme se sami sebe: jaké obrácení mysli, srdce a života žádá Pán od nás?

Před modlícím se čtenářem Božího slova vyvstává podoba Marie, Matky Pána, která všechny tyto věci „uchovává ve svém srdci a rozvažuje o nich" (Lk 2,19; srov. 2,51), totiž - jak říká řecký originál - nachází hluboké pouto, spojující události, činy a záležitosti zdánlivě oddělené do velkého Božího plánu. Nebo také může před očima věřícího, který čte Bibli, vyvstat postoj Marie, Martiny sestry, která se posadila k nohám Pána a naslouchala jeho slovům a tak zabránila, aby vnější rozruch zcela pohltil duši a obsadil i volný prostor pro „lepší úděl", který nám nesmí být odňat (srov. Lk 10,38-42).

10. Nakonec se dostáváme k poslednímu sloupu, který podpírá církev, dům Slova: koinónia, bratrské společenství, jiný název pro agapé, tedy křesťanskou lásku. Jak připomínal Ježíš, k tomu, abychom se stali jeho bratřími a sestrami, je třeba být těmi, kteří „slyší a plní Boží slovo" (Lk 8,21). Autentické naslouchání znamená poslechnout a konat, nechat v životě vytrysknout spravedlnost a lásku, v životě a ve společnosti vydávat svědectví v souladu s výzvou proroků, která stále spojovala Boží slovo a život, víru a čest, kult a sociální angažovanost. A právě to Ježíš vícekrát zdůrazňoval, počínaje proslulým napomenutím v Horském kázání: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane!', vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce"  (Mt 7,21). Zdá se, že se v této větě zrcadlí Boží slovo předložené Izaiášem: „Tento lid se ke mně přibližuje ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje" (29,13). Tato varování se týkají také církví, když nejsou věrné poslušnému naslouchání Božímu slovu.

To tedy musí být viditelné a čitelné již z tváře a z rukou věřícího, jak doporučoval sv. Řehoř Veliký, který viděl ve sv. Benediktovi a v jiných velkých Božích mužích  svědky společenství s Bohem a bratřími, Boží slovo, jež se stalo životem. Spravedlivý a věrný člověk nejenže „vysvětluje" Písma, nýbrž „je veřejně hlásá" přede všemi jako živou a žitou skutečnost. Proto viva lectio, vita bonorum - život dobrých je živou četbou a lekcí božského slova. Již sv. Jan Zlatoústý zaznamenal, že apoštolové sestoupili z hory v Galileji, kde se setkali se Zmrtvýchvstalým, bez jakékoliv popsané kamenné desky, jak se to stalo Mojžíšovi: jejich život se od té chvíle stal živým evangeliem.

V domě Božího Slova se také setkáváme s bratřími a sestrami jiných církví a církevních společenství, kteří se s námi setkávají, i když rozdělení přetrvává, v úctě a lásce k Božímu slovu, jež je počátkem a pramenem první skutečné, i když ještě ne plné jednoty. Toto pouto se musí stále posilovat společnými biblickými překlady, šířením posvátného textu, ekumenickými biblickými modlitbami, exegetickým dialogem, studiem a srovnáváním různých výkladů svatých Písem, výměnou hodnot vlastních různým duchovním tradicím, hlásáním a společným svědectvím o Božím slovu v sekularizovaném světě.

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio