"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Cesty slova: misie – poslání (4. etapa přípravy na Bible24)

Kdo už byl na mši svaté a slyšel dnešní liturgická čtení, možná bude mít pocit, že až "moc podezřele" se to propojuje s dnešní etapou: Misie - poslání.

Zakončení svatého evangelia podle Marka. 
Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům, řekl jim:  "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do ruky, a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se."   Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici. Učedníci pak vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela. 
 

 

IV. Cesty slova: misie - poslání

„Ze Siónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma" (Iz 2,3). Zosobněné Boží slovo „vychází" ze svého domu, z chrámu, a vydává se na cesty světa, aby se setkalo s putujícími národy země, které se vydaly hledat pravdu, spravedlnost a mír. Vždyť také v moderním sekularizovaném městě, na jeho náměstích a v jeho ulicích - kde, jak se zdá, vládne nevěra a lhostejnost, kde zlo zdánlivě přemáhá dobro a vyvolává dojem, že Babylon zvítězil nad Jeruzalémem - existuje skrytá touha, zárodečná naděje, záchvěvy očekávání. Jak čteme v knize proroka Amosa: „Hle, přicházejí dny... kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových" (Am 8,11). Na tento hlad chce odpovídat evangelizační poslání církve.

Také vzkříšený Kristus vyzývá váhající apoštoly, aby vyšli za hranice svého chráněného horizontu: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy... a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal" (Mt 28,19-20). Celá Bible je protkaná výzvami „nemlčet", „hlasitě volat", „hlásat slovo vhod i nevhod", být hlídkami, které přeruší mlčení lhostejnosti. Cesty, které se před námi otevírají, nejsou už jen ty, po nichž chodil sv. Pavel nebo první hlasatelé evangelia a po nich všichni misionáři, kteří jdou k národům v dalekých zemích.

11. Komunikace nyní vytváří síť, která obepíná celou zeměkouli, a Kristova výzva nabývá nového významu: „Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech" (Mt 10,27). Jistě, posvátné slovo musí mít svou původní průzračnost a šířit se prostřednictvím tištěných textů, s překlady odpovídajícími pestré rozmanitosti jazyků naší planety. Ale hlas božského slova musí zaznívat také prostřednictvím rozhlasu, informačních kanálů internetu a virtuálních on-line kanálů, CD i DVD, podcastů atd.; musí se objevovat na televizních obrazovkách a filmových plátnech, v tisku, v kulturních a společenských událostech.

Tato nová komunikace si osvojila vzhledem ke komunikaci tradiční svá specifická výrazová pravidla a je tedy nutné, abychom byli pro tento úkol vybaveni nejen technicky, nýbrž i kulturně. V době ovládané obrazem, předkládaným zvláště oním hegemonním prostředkem komunikace, jímž je televize, je i dnes významný a podmanivý model, který upřednostňoval Kristus. On užíval symboly, vyprávění, příklady, každodenní zkušenosti, podobenství: „Mluvil k nim mnoho v podobenstvích... bez podobenství k nim vůbec nemluvil" (Mt 13,3.34). Ježíš ve svém hlásání Božího království nikdy neužíval s těmi, s nimiž rozmlouval, nějaký nejasný, abstraktní a éterický jazyk, ale získával je tím, že vycházel z prostředí, ve kterém žili, aby je od každodennosti vedl ke zjevení nebeského království. Příznačná je pak scéna, kterou připomíná Jan: „Někteří chtěli zatknout Ježíše, ale nikdo na něho nevztáhl ruku. Služebníci velerady se vrátili k velekněžím a farizeům a ti se jich zeptali: ‚Proč jste ho nepřivedli?' Služebníci odpověděli: ‚Žádný člověk nikdy tak nemluvil'" (Jan 7,44-46).

12. Kristus kráčí po ulicích našich měst a zastavuje se na prahu našich domů: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě" (Zj 3,20). Rodina, ukrytá se svými radostmi a dramatickými událostmi za zdmi domova, je základním prostorem, do něhož je třeba nechat vstoupit Boží slovo. Celá Bible je protkána malými i velkými rodinnými příběhy a žalmista velmi živě líčí poklidný obrázek otce, sedícího u stolu, oklopeného manželkou, která je podobná plodnému vinnému kmeni, a dětmi, „olivovými ratolestmi" (Žl 128).

V křesťanství se od počátku slavila liturgie v rámci každodenního života některého domu, tak jako Izrael svěřoval rodině slavení Paschy (srov. Ex 12,21-27). K předávání Božího slova dochází právě po generační linii, proto „mají být rodiče... prvními hlasateli víry" (LG 11). A ještě žalmista připomínal, že to, „co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, nezatajíme svým synům, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc... synové, kteří se narodí, mají to vyprávět svým dětem" (Žl 78,3-4.6).

Každý dům tedy bude muset mít svou Bibli a uchovávat ji konkrétním a důstojným způsobem, číst ji a modlit se s ní, zatímco rodina bude muset předkládat formy a vzory modlitební, katechetické a didaktické výchovy o užívání Písma, aby „jinoši a s nimi panny, starci spolu s dětmi" (Žl 148,12) naslouchali, chápali, chválili a žili Boží slovo. Zvláště nové generace, děti a mladí lidé, musí být adresáty vhodné a specifické pedagogiky, která je povede k tomu, aby zakoušeli kouzlo osoby Krista a otevřeli dveře své inteligence a svého srdce i prostřednictvím setkání a autentického svědectví dospělého člověka, kladného vlivu přátel a velkého shromáždění církevního společenství.

13. Ježíš nám ve svém podobenství  o rozsévači připomíná, že existují půdy vyprahlé, kamenité a zarostlé trním (srov. Mt 13,3-7). Kdo se vydá po cestách světa, objeví také mělčiny, v nichž se zahnízdilo utrpení a chudoba, pokořování a útlak, vytlačování na okraj společnosti a bída, tělesné i duševní nemoci a osamocení. Kameny ulic jsou často zkrvavené válkami a násilnými skutky, v palácích moci se korupce křižuje s nespravedlností. Zvedá se křik pronásledovaných pro věrnost svědomí a víře. Někteří lidé jsou zavaleni existenciální krizí nebo je jejich duše zbavena významu, který by dával smysl a hodnotu jejich životu. Mnozí se podobají „stínům, které přecházejí, nebo vánku, který neví, pro koho se namáhá" (srov. Žl 39,7), a cítí, jak na ně doléhá i mlčení Boha, jeho zdánlivá nepřítomnost a lhostejnost: „Jak dlouho budeš na mě, Hospodine, docela zapomínat? Jak dlouho budeš přede mnou skrývat svou tvář?" (Žl 13,2). A nakonec přede všemi stojí tajemství smrti.

Tento obrovský bolestný vzdech, který stoupá ze země k nebi, je nepřetržitě znázorňován Biblí, jež předkládá právě historickou a vtělenou víru. Stačilo by pomyslet jen na stránky poznamenané násilím a útlakem, na palčivý a neustálý křik Joba, na vehementní žalmové prosby, na jemnou vnitřní krizi, kterou prochází duše Kazatele, a na mocné prorocké pranýřování sociálních nespravedlností. Bez polehčujících okolností je pak odsouzení radikálního hříchu, který se objevuje v celé své zhoubné moci již od počátků lidstva v základním textu Genese (kap. 3). Vždyť„tajemství nepravosti" je přítomno a působí v dějinách, ale odhaleno je Božím slovem, které v Kristu zaručuje vítězství dobra nad zlem.

Ale v Písmu je hlavní především postava Krista, který zahajuje svou veřejnou činnost právě hlásáním naděje pro ty, kdo na této zemi patří spíše ke spodině a zaujímají poslední místa: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně" (Lk 4,18-19). Znovu a znovu klade na nemocná nebo nakažená těla své ruce, jeho slova hlásají spravedlnost, vlévají odvahu nešťastným, darují odpuštění hříšníkům. Nakonec On sám sestoupí na nejnižší úroveň, „sám sebe se zřekl," zřekl se své slávy, „vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí... ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži" (Flp 2,7-8).

Tak zakouší strach ze smrti („Otče, je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich!"), zakouší osamocení, opuštěnost a zradu svých přátel, ukřižováním pronikne do temnot nejkrutější tělesné bolesti, ba dokonce do temnoty Otcova mlčení („Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"), a dospěje do poslední propasti každého člověka, totiž do smrti („vykřikl mocným hlasem a skonal"). Skutečně na něj lze aplikovat definici, kterou Izaiáš vyhradil pro služebníka Hospodinova: „Muž v opovržení... plný bolesti, zkoušený nemocemi" (53,3).

A přesto i v krajní chvíli nepřestává být Božím Synem: v solidaritě lásky a oběti sebe sama vkládá do omezenosti a zloby lidstva semeno božství, neboli princip (počátek) osvobození a spásy; tím, že se nám dává, naplňuje vykoupením bolest a smrt, které na sebe vzal a prožil, a také nám otevírá úsvit vzkříšení. Křesťan má tedy poslání hlásat toto božské slovo naděje svou blízkostí chudým a trpícím, svědectvím své víry v království pravdy, života, svatosti, milosti, spravedlnosti, lásky a pokoje, láskyplnou blízkostí, která nesoudí a neodsuzuje, nýbrž podporuje, osvěcuje, potěšuje a odpouští ve stopách Kristových slov: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím" (Mt 11,28).

(pokračování v závěrečné etapě zítra)

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio