Nevím, jak se stalo, že včera vložený příspěvek se mi "vygumoval". Tak dnes znovu a už bez "omáčky".

Vybírám úryvky z naší nové knihy, i ten, kdo si ji nekoupí, může "vytěžit hodně dobra" pro následující dny.

V první kapitole meditujeme o daru eucharistie. Když Ježíš prožíval chvíle bratrství, slavnosti, radosti a společenství se svými učedníky během velikonoční večeře, chtěl svrchovaným způsobem předjímat své utrpení a smrt. Při této večeři ho nic nemohlo zastavit v jeho věnování se Otci a v jeho lásce k lidem: on potvrdil, že přijímá smrt jako naprosté darování se, a ustanovil eucharistii, aby zůstal mezi námi ve znamení chleba a vína se silou své lásky.
V Ježíšových rukou se chléb a víno stávají jím samým, Ježíšem, který se nabízí svému Otci, důvěřuje nám a svěřuje se nám, abychom byli jedno s ním, aby z nás učinil děti Boha Otce. Ve znamení rozlámaného chleba a vína Ježíš ustanovuje viditelné a tajemné setrvání své smrti na kříži pro nás, své lásky pro lidstvo, svého vzkříšení. Ve znamení rozlámaného chleba a vína se tajemství Ježíšovy lásky stává naším pokrmem a nápojem: když jíme tento chléb a když pijeme toto víno, můžeme být navždy spojeni s celým jeho životem, s jeho učením a s jeho smrtí a můžeme přijímat nesmírnou milost žít, jako žil on, trpět, jako trpěl on, umřít, jako umřel on, oddáni Otci, přijít s ním k slavnému vzkříšení. Prostřednictvím znamení chleba a vína, které se staly jeho tělem a jeho krví, nás Ježíš utváří ke své podobě Syna, vkládá do nás touhu a schopnost nabídnout svou svobodu a svůj život Otci, v postoji chvály, a žít v postoji přijetí a darování se bratřím. Eucharistie je také otevřením se plnému setkání s Otcem, touhou po nebi a věčnosti, zástavou a předzvěstí nebeské hostiny, zárukou, že jsme povoláni sdílet navždy slávu ukřižovaného a vzkříšeného Syna. Proto je eucharistie nejvyšším dobrem církve a je vrcholem křesťanského života.


Ve druhé kapitole se zamýšlíme nad dalším činem, který Ježíš vykonal při poslední večeři: mytí nohou, o němž vypráví evangelista Jan. Při této večeři Ježíš, plně si vědom toho, že „mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu“ (Jan 13,3), potvrdil volbu učiněnou při křtu v Jordánu, že se zřekne mesiánství moci. Aby Ježíš dovršil míru své lásky k Otci a k lidem, poklekl a začal umývat nohy svým učedníkům, a tak ji doložil mimořádným činem, který ještě nikdy neudělal. Jedná se o skutek, který má především symbolický a prorocký význam: Ježíš si odložil svrchní šaty, aby ukázal, že odevzdává dobrovolně život; umývá nohy, aby zdůraznil, že zaujímá postoj služebníka až do smrti; znovu se obléká, a tak činí narážku na znovunabytí svého oslaveného těla při vzkříšení. Při mytí nohou rozjímáme nad tím, co se děje v eucharistii a co se stane na Kalvárii.
Ježíš tím, že Jidášovi umyl nohy a pak mu podal sousto, vyjadřuje svou vnitřní dispozici chtít být až do konce věrný Bohu, který slouží člověku, a v symbolu naprostého darování se ukazuje, že je připraven vzít na sebe svůj kříž. Ten, který umývá nohy, je Syn, kterému dal Otec do rukou všechno a svěřil mu dílo darování se v naprosté lásce lidstvu. Ten, který umývá nohy, je Mistr a Pán, je vtělený Boží Syn, který ukazuje, kdo je Bůh a jak Bůh zachraňuje a pozvedá lidi k sobě. Tím, že Ježíš miluje své až do krajnosti, spojuje dokonalou lásku a naprosté pokoření se, dvě skutečnosti, které mají tajemným způsobem svůj kořen v samotné Trojici. Mytí nohou je tak projevem trinitární lásky: Ježíš odhaluje, že Bůh projevuje svou všemohoucnost a svrchovanou svobodu v pokoře služby.
Když rozjímáme o Ježíši, který učedníkům umývá nohy, rozjímáme také o tajemství člověka: je stvořen a milován Bohem, je povolán k tomu, aby se jím nechal milovat, aby přijal identitu syna a aby se realizoval ve službě ostatním bratřím. Před takovým skutkem pokory a služby jsme v pokušení se vzepřít, jako to udělal Petr, protože je těžké nechat se Ježíšem, který z lásky umírá na kříži, milovat a nechat si jím sloužit. Raději pro něj chceme vykonat něco velkého, dát se do jeho služeb, abychom mu pomohli vyhnout se této smrti, ale Ježíš nás žádá pouze o to, abychom se nechali milovat, abychom poznali to, že jsme stvořeni, abychom poznali náš stav vysvobozených dětí, kterým je odpuštěno a které jsou volány k tomu, aby přijaly lásku, která nás stále předchází.

Ve třetí kapitole se pozastavíme před Ježíšovým křížem, abychom rozjímali nad jeho svobodnou a poslušnou smrtí, přičemž budeme sledovat vyprávění, které nám předal Jan. Tento evangelista zdůrazňuje, že smrt na kříži je Ježíšovou hodinou, hodinou, pro kterou ho Otec poslal a na niž zaměřil celý svůj život. Ježíšova smrt na kříži je hodinou jeho lásky bez hranic, hodinou jeho naprosté poslušnosti a jeho naprostého odevzdání se do Otcových rukou, hodinou jeho nejvyššího klanění se Otci, a proto oslavením Syna, hodinou úplného naplnění Písem, hodinou, v níž je obětován pravý velikonoční Beránek, hodinou Ducha, který vyvěrá z Kristova probodeného boku jako řeka života a milosti. Hodinou, v níž je vše dovedeno k dovršení, protože Otec nás přijímá a člověk je schopen důvěřovat Bohu a klanět se mu. Hodinou, v níž se rodí církev, tvořená těmi, kteří obracejí svůj pohled k tomu, jenž byl proboden. Hodinou, v níž Ježíš daruje svou matku každému z nás a v níž se Mariino srdce otevře, aby nás přijala a aby viděla odlesk Ježíšovy tváře v tváři každého muže a každé ženy na zemi.

Požehnané putování s tím nejlepším přítelem! 

více zde