"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Boží volání: strach z povolání (III.)

 

Strach specifický pro povolání

 

Autor tuto část otevřel kapitolkou o falešných představách o Bohu (asi tušíte proč), pokračoval konstatací, že každý si neseme zranění a pak už se zaměřil přímo na strach a na jeho rozpoznání. Tato část pak končí několika specifickými kapitolami o strachu, který je spjat s otázkou povolání. Protože na jiná témata se můžete dočíst jinde, vybrala jsme právě tyto poslední kapitolky. Jak jinak než že z vlastní zkušenosti (nejen z minula, ale i života současného) i já vím, jaké je to osvobození, neřídit se více strachem, ale vírou v živého Boha a jeho zaslíbení.

Tváří v tvář povolání člověk pociťuje strach, který souvisí s otázkou: Co ode mě Bůh jen očekává? Existuje pět hlavních skupin, které se však i přes svoji rozdílnost mezi sebou prolínají.

 

 

 

Strach, že nebudu šťastný
Je lidsky oprávněný a plyne ze strachu z Boha v širším slova smyslu. Připomeňme si to ještě jinak. Položme si následující otázku: Jaké je moje pojetí štěstí? Mohu se obávat, že nebudu šťastný. Ale jak vypadá moje štěstí? Jakou představu jsem si o něm udělal? Co mi zajistí štěstí?
Není moje p
ředstava o štěstí ovlivněna představou, jakou má svět? Peníze, úspěch, uznání, atd. Svatý farář Arský odpovídá: „Jediným štěstím na tomto světě je milovat Pána a vědě
t, že také On miluje nás.“
Jsme si dostate
čně jisti, že Bůh chce naše štěstí, i když je to pro nás zpočátku pouze jistota víry a důvě
ry?
A ješt
ě další otázka: Věříme, že On ví lépe než my, co nás může skutečně učinit šť
astnými?

Velmi často trpíme tímto instinktivním strachem, že po nás Bůh chce pravý opak toho, co se nám zdá, že by nás mohlo naplnit. Klasický příklad: „Chtěl bych se oženit, ale mám strach, že když budu následovat Pána, bude chtít, abych se sňatku vzdal. Tak se ho radši vůbec neptám!“ Náš Pán není sadista a jeho velkou touhou je přitáhnout nás do jeho radosti, která se stane také naší radostí. Skrze různé podoby a různými cestami.
Opakuji znovu: každé povolání otevírá radosti, t
řebaže přicházejí zkoušky. Jedině křesťan může zároveň prožívat štěstí i kříž (či jakoukoli zkoušku), aniž by musel s hořkostí konstatovat, že štěstí člově
ka není možné.
Ale radost a št
ěstí, které se nabízejí křesťanovi v odpovědi na jeho povolání, nejsou banálním lidským štěstím založeným výlučně na citech. Bůh samozřejmě neodpírá člověku přirozené radosti, jako bavit se s přáteli, procházet se v přírodě nebo žasnout nad kojencem. Naopak, jedině člověk schopný přirozené radosti může okusit radost duchovní. Možná by tedy mě
li dnešní lidé více dbát na nepatrné radosti.
Je ale pravda, že pokud se kv
ůli povolání něčeho vzdáme, pomůže nám to v sobě odhalit nevýslovnou radost, pramenící z toho, čeho jsme se vzdali z lásky ke Kristu. Vezměme si příklad z řeholního života řádových bratrů a sester. Ti, které Pán volá na tuto cestu, se musí vzdát mnoha věcí: sňatku, rodiny. Ale je-li toto povolání pravé, Pán bohatě naplňuje ty, kteří všechno opustili, aby jej následovali. Není to „něco za něco“, ale je to zkušenost štěstí z darování se v lásce, i když se možná před rozhodnutím zdál požadavek „oproště
ní“ nesplnitelným.

Strach ze ztráty svobody
Pokud na Boží povolání odpovíme a umožníme Pánu, aby „držel opratě“ našeho života, pak už skutečně nebudeme dělat to, co chceme jen my. To však neznamená, že bychom ztratili svobodu myšlení nebo jednání.
Člověk je nezávislý a špatně snáší, když závisí na někom jiném. Avšak v této závislosti na Bohu je zakořeněna pravá svoboda. Ta nespočívá v tom, že si děláme, co chceme a kdy chceme. Tato pokroucená představa o svobodě ohrožuje samotné základy vzájemné závislosti, společenství v širokém slova smyslu, ať se jedná o farní společenství, o zájmové společenství nebo ještě častěji o životní společenství. Nemějme strach, že ztratíme svobodu, máme-li Ho poslechnout či na Ně
m být závislí nebo jednodušeji, když máme být spoutáni bratrskými vztahy k lidem.
Pravá svoboda spo
čívá v tom, že dobrovolně vstoupíme do nepřetržitého „ano“ vůči Bohu. Možná se tak stane skrze nějaké osoby nebo události života. Kdo je schopen své ano neodvolat, ten je skutečně svobodný. Ale tato pravda o svobodě se nezakládá na intelektuálních úvahách. Potvrdí se jen tehdy, když ji zakusíme my sami. Pocítíme sice svoje omezení, ale zároveň budeme rů
st!
Panna Maria nám nabízí úžasný p
říklad svobody zvláště v okamžiku zvěstování, kdy řekla andě
lovi a Bohu své ano. Jakmile odpovíme na Boží volání ano, naše svoboda se „osvobodí“.

Strach, že si spleteme cestu
Samozřejmě, že se můžeme mýlit, vždyť mýlit se je lidské. Proto je tak důležité, aby nás někdo podporoval a abychom žádali církev (nebo třeba svého duchovního vůdce) o pomoc při rozpoznávání povolání, které bychom chtěli realizovat.
Je ale třeba podotknout, že nikdy nebudeme mít racionální důkaz, nezvratnou jistotu, že cesta, po které chceme jít, je pro nás ta nejlepší, že krok, který činíme, je správný. Nikdy nebudeme mít všechnu lidskou jistotu dříve, než se konkrétně rozhodneme. Vždycky to bude skok víry. Samozřejmě se nemusíme vrhnout tělem a duší překotně a vášnivě prvním směrem, který se nám nabízí. Ale pozor na to, aby nás tento možný strach, že si spleteme cestu, nedržel po léta ve váhání a zbabělosti.
Zachovejme si d
ůvěru v Boha. Stojíme-li před ním v pravdě, skutečně si přejeme poznat jeho láskyplnou vůli s naším životem a také se o to snažíme, Bůh nedopustí, abychom sešli z cesty. I kdybychom záměrně nebo nechtěně na povolání, které jsme dostali velmi brzy, zapomněli a šli jinou cestou, Pán nás neopustí, jako bychom definitivně zklamali jeho naděje. Existuje mnoho příkladů, kdy se lidé cítili Bohem povolaní a vyvolení, a přitom jakoby z paměti vymazali první schůzku s Pánem. Neexistuje žádný determinismus, který by nám povoloval jen jedinou cestu, mimo níž není spásy! Na každém z nás spočívá Boží očekávání a zvláštní milost, ale př
itom nejsme zajatci této jediné formy.

Strach z nedostatku
Když máme odpovědět na povolání, často se obáváme, že nám bude něco chybět v nerůznějších oblastech: volný čas, peníze, rozptýlení apod. A máme ještě hlubší strach, strach, že nám bude chybět láska, něha…
M
ůžeme mít strach z nedostatku. Tato obava plyne z toho, že se vzdáváme toho, co jsme měli, než jsme vykročili, nebo může plynout z toho, že myslíme na to, na co budeme mít právo, až na povolání odpovíme. Ale postupně si uvědomujeme, že tyto „nedostatky“ jsou podružné a okrajové. Zaměřili jsme se na ně a nyní si uvědomujeme, že v nich netkví štěstí. Bůh zná naše skutečné potřeby a vždy je naplň
uje. Vrátíme se k tomu, až budeme mluvit o touhách.

Strach z příliš vysokých požadavků
Tento strach velmi často souvisí s naší představivostí, která předbíhá a deformuje případné pozdější zkoušky. To, co prožíváme v přítomném okamžiku, máme vždy přijímat. Bůh nás chce naučit žít přítomnost, ale my jsme příliš často ponořeni do minulosti nebo do budoucnosti.
Jakmile si za
čneme představovat, co by po nás Bůh v budoucnosti mohl chtít (což je velké pokušení), vnímáme to jako kříž, zkoušku nebo utrpení a může se to pro nás stát nepř
ekonatelnou horou.
Mohu si p
ředstavovat svůj život na Karmelu nebo naopak nějaké zodpovědné místo v církvi, a to se mi zdá už předem nad mé síly. Nepočítám totiž s milostmi, které v té chvíli dostanu, protože v milost můžeme doufat, ale rozhodně si ji nemůžeme předem př
edstavit.
Naši brat
ři a sestry z dob prvotní církve, kteří často snášeli mučednictví nebo pronásledování, dostali milost, že je dokázali unést právě ve chvíli, kdy k nim došlo. Kdyby věděli předem, co se od nich bude žádat, určitě by mě
li strach.
Nebojme se, že po nás B
ůh bude chtít příliš, i když bude chtít, abychom svůj život zcela přebudovali. Nikdy nedopustí, abychom prožívali události nad naše síly. Jak říká svatý Augustin: „Bůh dává, co přikazuje.“ Jinak řečeno, nežádá nic, č
eho bychom jeho milostí schopni nebyli.
Tento krátký p
řehled jednotlivých specifických druhů strachu je u konce. Můžeme v sobě mít jeden nebo více druhů strachu. Jsou každopádně zjevením prvotního strachu z Boha v každém z nás. Zmizí jedině na cestě plné důvěry, která přenechává místo lásce. Protože skutečná láska přemáhá strach (srov. 1 Jan 4,18).

 

 

PODNĚTY K OSOBNÍMU ZAMYŠLENÍ

Jakou falešnou představu o Bohu mám já? Mohu-li hlouběji prozkoumat a určit příčiny, cítím ještě stále k některým lidem hořkost? Pokud ano, měl bych se modlit za vzájemné odpuštění.
Jaké úzkosti ať už nahodilé nebo opakující se pociťuji, a ty mě v mých vztazích ochromují? Pokud se mi je podaří odhalit, s důvěrou je v modlitbě svěřím Božímu milosrdenství.
A konečně, jaký strach, související s mým povoláním, pociťuji? Přednesu jej Pánu v modlitbě při obětování a budu si vyprošovat pokoj.

Tomuto článku už předcházely dva jiné:

1. díl z pondělí

2. díl z úterý

 

 

 

Sdílet

Komentáře

Jenda Díky Andreo, fakt síla. Philipp Madre je fakt borec skrze kterého promluvilo celé nebe;))). Duch svatej to pořádně rozjel;))). Díky Andreo za Tvoji práci a Tvůj čas nad "vytahováním" toho důležitého!! A díky \"Lucipere\" za upozornění na tento článek.;) Fakt jak ušitej pro mě;). Ukládám si ho do počítače a doufám, že ho najdu vždy, když bude nejistota, bouře... Z tohoto článku číší Boží moc a úplně po přečtení se stydím, že se my, lidé, vůbec někdy bojíme, když Ho známe a KDYŽ HO MÁME;)!!! Jsem uplně \"zhulenej\" Duchem svatým;) a naplněnej radostí;)!!!<br />
Díky, díky díky!<br />
Jenda alias JenDík;)+<br />
Ať Pán odplatí a provází nás všechny, obvlášť v nesnázích, těžkostech a pochybách.

cpt Díky za tento seriál:-)M

dadinka Jj, moc pěkné...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio