Strach specifický pro povolání

 

Autor tuto část otevřel kapitolkou o falešných představách o Bohu (asi tušíte proč), pokračoval konstatací, že každý si neseme zranění a pak už se zaměřil přímo na strach a na jeho rozpoznání. Tato část pak končí několika specifickými kapitolami o strachu, který je spjat s otázkou povolání. Protože na jiná témata se můžete dočíst jinde, vybrala jsme právě tyto poslední kapitolky. Jak jinak než že z vlastní zkušenosti (nejen z minula, ale i života současného) i já vím, jaké je to osvobození, neřídit se více strachem, ale vírou v živého Boha a jeho zaslíbení.

Tváří v tvář povolání člověk pociťuje strach, který souvisí s otázkou: Co ode mě Bůh jen očekává? Existuje pět hlavních skupin, které se však i přes svoji rozdílnost mezi sebou prolínají.

 

 

 

Strach, že nebudu šťastný
Je lidsky oprávněný a plyne ze strachu z Boha v širším slova smyslu. Připomeňme si to ještě jinak. Položme si následující otázku: Jaké je moje pojetí štěstí? Mohu se obávat, že nebudu šťastný. Ale jak vypadá moje štěstí? Jakou představu jsem si o něm udělal? Co mi zajistí štěstí?
Není moje představa o štěstí ovlivněna představou, jakou má svět? Peníze, úspěch, uznání, atd. Svatý farář Arský odpovídá: „Jediným štěstím na tomto světě je milovat Pána a vědět, že také On miluje nás.“
Jsme si dostatečně jisti, že Bůh chce naše štěstí, i když je to pro nás zpočátku pouze jistota víry a důvěry?
A ještě další otázka: Věříme, že On ví lépe než my, co nás může skutečně učinit šťastnými?

Velmi často trpíme tímto instinktivním strachem, že po nás Bůh chce pravý opak toho, co se nám zdá, že by nás mohlo naplnit. Klasický příklad: „Chtěl bych se oženit, ale mám strach, že když budu následovat Pána, bude chtít, abych se sňatku vzdal. Tak se ho radši vůbec neptám!“ Náš Pán není sadista a jeho velkou touhou je přitáhnout nás do jeho radosti, která se stane také naší radostí. Skrze různé podoby a různými cestami.
Opakuji znovu: každé povolání otevírá radosti, třebaže přicházejí zkoušky. Jedině křesťan může zároveň prožívat štěstí i kříž (či jakoukoli zkoušku), aniž by musel s hořkostí konstatovat, že štěstí člověka není možné.
Ale radost a štěstí, které se nabízejí křesťanovi v odpovědi na jeho povolání, nejsou banálním lidským štěstím založeným výlučně na citech. Bůh samozřejmě neodpírá člověku přirozené radosti, jako bavit se s přáteli, procházet se v přírodě nebo žasnout nad kojencem. Naopak, jedině člověk schopný přirozené radosti může okusit radost duchovní. Možná by tedy měli dnešní lidé více dbát na nepatrné radosti.
Je ale pravda, že pokud se kvůli povolání něčeho vzdáme, pomůže nám to v sobě odhalit nevýslovnou radost, pramenící z toho, čeho jsme se vzdali z lásky ke Kristu. Vezměme si příklad z řeholního života řádových bratrů a sester. Ti, které Pán volá na tuto cestu, se musí vzdát mnoha věcí: sňatku, rodiny. Ale je-li toto povolání pravé, Pán bohatě naplňuje ty, kteří všechno opustili, aby jej následovali. Není to „něco za něco“, ale je to zkušenost štěstí z darování se v lásce, i když se možná před rozhodnutím zdál požadavek „oproštění“ nesplnitelným.

Strach ze ztráty svobody
Pokud na Boží povolání odpovíme a umožníme Pánu, aby „držel opratě“ našeho života, pak už skutečně nebudeme dělat to, co chceme jen my. To však neznamená, že bychom ztratili svobodu myšlení nebo jednání.
Člověk je nezávislý a špatně snáší, když závisí na někom jiném. Avšak v této závislosti na Bohu je zakořeněna pravá svoboda. Ta nespočívá v tom, že si děláme, co chceme a kdy chceme. Tato pokroucená představa o svobodě ohrožuje samotné základy vzájemné závislosti, společenství v širokém slova smyslu, ať se jedná o farní společenství, o zájmové společenství nebo ještě častěji o životní společenství. Nemějme strach, že ztratíme svobodu, máme-li Ho poslechnout či na Něm být závislí nebo jednodušeji, když máme být spoutáni bratrskými vztahy k lidem.
Pravá svoboda spočívá v tom, že dobrovolně vstoupíme do nepřetržitého „ano“ vůči Bohu. Možná se tak stane skrze nějaké osoby nebo události života. Kdo je schopen své ano neodvolat, ten je skutečně svobodný. Ale tato pravda o svobodě se nezakládá na intelektuálních úvahách. Potvrdí se jen tehdy, když ji zakusíme my sami. Pocítíme sice svoje omezení, ale zároveň budeme růst!
Panna Maria nám nabízí úžasný příklad svobody zvláště v okamžiku zvěstování, kdy řekla andělovi a Bohu své ano. Jakmile odpovíme na Boží volání ano, naše svoboda se „osvobodí“.

Strach, že si spleteme cestu
Samozřejmě, že se můžeme mýlit, vždyť mýlit se je lidské. Proto je tak důležité, aby nás někdo podporoval a abychom žádali církev (nebo třeba svého duchovního vůdce) o pomoc při rozpoznávání povolání, které bychom chtěli realizovat.
Je ale třeba podotknout, že nikdy nebudeme mít racionální důkaz, nezvratnou jistotu, že cesta, po které chceme jít, je pro nás ta nejlepší, že krok, který činíme, je správný. Nikdy nebudeme mít všechnu lidskou jistotu dříve, než se konkrétně rozhodneme. Vždycky to bude skok víry. Samozřejmě se nemusíme vrhnout tělem a duší překotně a vášnivě prvním směrem, který se nám nabízí. Ale pozor na to, aby nás tento možný strach, že si spleteme cestu, nedržel po léta ve váhání a zbabělosti.
Zachovejme si důvěru v Boha. Stojíme-li před ním v pravdě, skutečně si přejeme poznat jeho láskyplnou vůli s naším životem a také se o to snažíme, Bůh nedopustí, abychom sešli z cesty. I kdybychom záměrně nebo nechtěně na povolání, které jsme dostali velmi brzy, zapomněli a šli jinou cestou, Pán nás neopustí, jako bychom definitivně zklamali jeho naděje. Existuje mnoho příkladů, kdy se lidé cítili Bohem povolaní a vyvolení, a přitom jakoby z paměti vymazali první schůzku s Pánem. Neexistuje žádný determinismus, který by nám povoloval jen jedinou cestu, mimo níž není spásy! Na každém z nás spočívá Boží očekávání a zvláštní milost, ale přitom nejsme zajatci této jediné formy.

Strach z nedostatku
Když máme odpovědět na povolání, často se obáváme, že nám bude něco chybět v nerůznějších oblastech: volný čas, peníze, rozptýlení apod. A máme ještě hlubší strach, strach, že nám bude chybět láska, něha…
Můžeme mít strach z nedostatku. Tato obava plyne z toho, že se vzdáváme toho, co jsme měli, než jsme vykročili, nebo může plynout z toho, že myslíme na to, na co budeme mít právo, až na povolání odpovíme. Ale postupně si uvědomujeme, že tyto „nedostatky“ jsou podružné a okrajové. Zaměřili jsme se na ně a nyní si uvědomujeme, že v nich netkví štěstí. Bůh zná naše skutečné potřeby a vždy je naplňuje. Vrátíme se k tomu, až budeme mluvit o touhách.

Strach z příliš vysokých požadavků
Tento strach velmi často souvisí s naší představivostí, která předbíhá a deformuje případné pozdější zkoušky. To, co prožíváme v přítomném okamžiku, máme vždy přijímat. Bůh nás chce naučit žít přítomnost, ale my jsme příliš často ponořeni do minulosti nebo do budoucnosti.
Jakmile si začneme představovat, co by po nás Bůh v budoucnosti mohl chtít (což je velké pokušení), vnímáme to jako kříž, zkoušku nebo utrpení a může se to pro nás stát nepřekonatelnou horou.
Mohu si představovat svůj život na Karmelu nebo naopak nějaké zodpovědné místo v církvi, a to se mi zdá už předem nad mé síly. Nepočítám totiž s milostmi, které v té chvíli dostanu, protože v milost můžeme doufat, ale rozhodně si ji nemůžeme předem představit.
Naši bratři a sestry z dob prvotní církve, kteří často snášeli mučednictví nebo pronásledování, dostali milost, že je dokázali unést právě ve chvíli, kdy k nim došlo. Kdyby věděli předem, co se od nich bude žádat, určitě by měli strach.
Nebojme se, že po nás Bůh bude chtít příliš, i když bude chtít, abychom svůj život zcela přebudovali. Nikdy nedopustí, abychom prožívali události nad naše síly. Jak říká svatý Augustin: „Bůh dává, co přikazuje.“ Jinak řečeno, nežádá nic, čeho bychom jeho milostí schopni nebyli.
Tento krátký přehled jednotlivých specifických druhů strachu je u konce. Můžeme v sobě mít jeden nebo více druhů strachu. Jsou každopádně zjevením prvotního strachu z Boha v každém z nás. Zmizí jedině na cestě plné důvěry, která přenechává místo lásce. Protože skutečná láska přemáhá strach (srov. 1 Jan 4,18).

 

 

PODNĚTY K OSOBNÍMU ZAMYŠLENÍ

Jakou falešnou představu o Bohu mám já? Mohu-li hlouběji prozkoumat a určit příčiny, cítím ještě stále k některým lidem hořkost? Pokud ano, měl bych se modlit za vzájemné odpuštění.
Jaké úzkosti ať už nahodilé nebo opakující se pociťuji, a ty mě v mých vztazích ochromují? Pokud se mi je podaří odhalit, s důvěrou je v modlitbě svěřím Božímu milosrdenství.
A konečně, jaký strach, související s mým povoláním, pociťuji? Přednesu jej Pánu v modlitbě při obětování a budu si vyprošovat pokoj.

Tomuto článku už předcházely dva jiné:

1. díl z pondělí

2. díl z úterý