Rezignoval jsem a šel do toho

 

„Letos spadá Světový den modliteb za povolání do perspektivy „Roku sv. Pavla“, který se začne 28. června jako oslava 2000letého výročí narození apoštola Pavla, nejvýznamnějšího misionáře.Ve zkušenosti apoštola národů, jehož Pán povolal k tomu, aby byl „služebníkem evangelia“, jsou povolání a poslání neoddělitelné…", řekl papež na začátek Anděl Páně v den Modliteb za povolání. A já vám hned jednoho „Pavla dnešních dnů“ představím.

 

 

 

 

Mé jméno je Pavel, ač stále mlád, k nejmladším už nepatřím, neboť jsem překročil práh 30-ti let o jeden rok. Mým domovem je již po dva krásné roky farní „rezidence“ v Ústí nad Labem – Střekově, kde jsem byl jáhnem a teď zde kaplanuji. Rodilý Ústečan však nejsem, pocházím ze severočeské metropole Liberce. Tam jsem strávil svoje dětství, dospívání a léta studií. Vyrůstal jsem v takové normální křesťanské rodince spolu se svými třemi sourozenci: nejstarší sestrou, o hodinu starším dvojčetem Petrem a nejmladším Vojtou.

 

Z vyprávění rodičů vím, že jsme s dvojčetem měli stejné zájmy, totiž překonávání překážek, které nám bránili ve volném pohybu po zahradě, silnici. Při hře na kostel jsem prý dělal vždy faráře nebo varhaníka (toho radši). Jak jsme tak stárli, šli jsme si každý už svou cestou (žádný dvojčatovský syndrom závislosti se nekonal). Mě zajímala elektronika a PC. Začal jsem studovat na ISŠ v Liberci v oboru mechanik-elektronik, tedy žádný gympl, ale obyčejný „učňák“ s maturitou, kde jsem roku 1995 odmaturoval a na podzim nastoupil na Technickou univerzitu v Liberci, odkud jsem po několika semestrech odešel. Našel jsem si práci slaboproudého elektro-údržbáře v PRECIOSE a.s., kde jsem pracoval (na 4 směny) asi půl roku, než jsem narukoval na jeden rok do armády.

 

S odstupem času to hodnotím jako dobrou průpravu pro zaslechnutí i přijetí a prožívání mého povolání kněze. Naučil jsem se, abych tak řekl, praktičnosti, zodpovědnosti a samostatnosti. To jsou zkušenosti k nezaplacení. Jako kněz se setkávám s celou řádkou různých lidí a profesí. Je dobré, když si člověk má co říct s elektrikářem, zedníkem nebo automechanikem. Ke všem těmto oborům jsem, ať už doma nebo v práci, přičichl. Snadněji se mi proto navazují kontakty s lidmi vůbec, nikoho nepovažuji za méněcenného a v mnohých rozhovorech, které začnou třeba na technické téma, hovořím s lidmi třeba nakonec i o víře. Mohu přitom těžit z toho, že mám, i když ne velkou, zkušenost s životem „normálního“, pracujícího člověka.

 

Jak jsem už naznačil, jsem křesťánkem odmalička, proto na mě čekala ona pověstná druhá konverze – osobní přijetí Boha a pak i jeho hlasu. V tom mi pomohli kněží i společenství farnosti Liberec – Rochlice, v té době velmi živé, plné dobrých vztahů. Bylo to při jedné mši svaté, hrál jsem na varhany a najednou jsem přišel na to, že do toho našeho kostela chodím rád. To mi bylo už okolo 20-ti let. Jednoduché jako facka, ale nové zjištění! To byl „druhý“, mnou silněji vnímaný Boží dotyk v mém životě. První přišel o několik let dříve: noc ze Zeleného čtvrtku na Velký pátek ve věku 16-ti let. Této krásné noci jsem se probudil celý zpocený, protože jsem zaslechl, jak mi někdo říká, že mám být knězem. Hrůza! To nikdy, nemohl bych se chodit v létě koupat k vodě a neuměl bych kázat! Moje důvody proti byly jasné a neotřesitelné! Nic naplat, po druhém zážitku se všechny tyto prožitky znovu vrátily, už jsem byl „nahlodaný“.

 

Trvalo to ještě několik let, ale nakonec jsem „rezignoval“ a ve svých 23 letech vstoupil do semináře. (Rodiče mi svobodu – tak jako v celém mém životě: z ničeho nikdy nedělali neřešitelný problém nebo tragédii, naučili nás všechny děti realistickému pohledu na svět i na naši víru.) Můj vstup do seminárních struktur nebyl nijak plný euforie. Před tím jsem byl rok na vojně u letectva, kde jsem poznal (paradoxně) mnoho skvělých lidí, se kterými se dodnes scházím. Také jsem už nějakou dobu pracoval a docela dobře si vydělával. Nebylo proto nijak snadné začít znovu jako školáček a podřídit se dennímu seminárnímu řádu. Počáteční nechuť se ale obrátila v Pokoj, který mi byl dán jako Boží dar ve chvíli, kdy jsem ho potřeboval a zároveň s ním přišla i jistota (subjektivní i objektivní), že jsem na tom pravém místě. To - zaplať Bůh - trvá dosud, i když působím ve své rodné Litoměřické diecézi, jež je pro mnohé ještě pořád bezbožným strašidlem či únavným kamenolomem. Nevěřte tomu!

 

Rok v Litoměřicích a pět let v Praze jsou léta, na která nakonec vzpomínám rád. Seminář, to byla směs různých povah a lidí. K mému potěšení tam bylo dosti techniků (tedy nejen humanitně vzdělaní intelektuálové) a lidí s nějakou zkušeností odjinud (myslím ze života, práce…). I věkový průměr byl vyšší než v dobách minulých. Mnoho bohoslovců pracovalo nebo měli za sebou různé VŠ (jen pět nás prošlo vojnou a myslím, že to bylo někdy poznat). Život v semináři byla velká zkušenost života v komunitě. Mnoho nás v Praze nebylo(asi 30) a tak jsme si každý viděli „do kuchyně“, věděli o sobě víc, než je tomu ve velkém společenství – nic se nedalo zamaskovat. Přetvářka a podobné věci nehrozily, protože to člověk dlouho nevydržel. To byla velká výhoda pražského semináře (snad jediný pozitivní aspekt malého počtu povolání). Tento život v „intenzivních vztazích“ nebyl vždy příjemný, ale za to potřebný a dobrý!

 

Vracím se obloukem tam, kde jsem začal – k tomu, kde působím. Ústí nad Labem je moje první kaplanská láska, na kterou jistě nezapomenu. Na svém primičním obrázku jsem měl napsáno: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5).  Právě ono slůvko „nic“ je vlastně podstatou kněžské služby, aby byla službou. Místo, kde jsem, potřebuje Krista, ne mě. Přijmeme-li tento pohled, pak se z nás nestanou páni velkomožní, nejdůstojnější ..., ale skuteční kněží. To, co jsem ve své dosavadní službě poznal, je množství hluboce věřících, láskyplných a přátelských lidí, kteří dokáží rozdávat Radost, Pokoj i Lásku. To jsem potkal na „Bohem zapomenutém“, ateisticko-socialistickém Ústecku!

 Dobrých lidí je všude dost. Každého, kdo čte tyto řádky chci povzbudit, aby se nebál jít za tím, který ho volá, po cestě, kterou mu připravil. Věřme slovům sv. Pavla, že Bůh si vyvolil to, co je slabé, aby zahanbil silné (srov. 1Kor 1,27). 

 

 

Protože jsem měla šanci poznat Pavlovy rodiče při jejich návštěvě Říma (jak paradoxní, v rodném Liberci jsme se nikdy nepotkali), tak jsem tentokrát poprosila i je, zda nám mohou sdělit, jak jako rodiče vnímali rozhodnutí svého syna ke kněžství. Je pěkné, že za rodinu odpověděl tatínek (čekala jsem spíš, že se úkolu ujme maminka: -)

 

To, že se Pavel rozhodl jít studovat do semináře, nám řekl, až když měl pozvánku na pohovor. Mámu to trochu zaskočilo, ale spíš jen jako překvapení, nikdy jsme však nevyjádřili a ani necítili nějakou negativní reakci a snažili jsme se ho podporovat. I ostatní v rodině to přijali celkem samozřejmě a normálně. Všichni jsme cítili, že je to potřeba! Na našem vztahu rodiče – syn se nic nezměnilo, snad jsme ho jen začali brát trochu víc vážně. Pro nás je stále náš syn, i když víme, že už patří celé rodině svých farníků. A když prožíváme společně s ním mši sv., tak si uvědomujeme, že na sebe vzal i velkou část odpovědnosti nejen za celou naši rodinu, ale i „za mnohé“.

Protože se svobodně a uváženě rozhodl, nemělo by cenu mu bránit. Prostě si ho Bůh našel a on jen jde za jeho hlasem. A ten hlas je natolik mocný a silný, že by si svého adresáta stejně nakonec k sobě přitáhl, i kdyby mu bylo bráněno.

 

PS: Pavel byl svěcen 23. června 2007 (takže mu „záruční doba novokněze“ právě prochází:-) Jeho dvojče Petr se ženil 1. června. Tak to máme ta povolání pěkně v harmoniiJ))

 

--

 

Čtenáře tohoto svědectví prosím o modlitbu nejen za Pavla, ale za všechny mladé kněze, kteří se vydávají ve službě a za ty, kteří slyší hlas, který je volá, ale potřebují ještě nějaké to „nakopnutí“. Tak je nakopněme i naší malou modlitbou!