"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Volal(a) jsem k Pánu a On mi odpověděl… 11. příběh, s. Dagmar, ČR

Má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo,
jak vyprahlá, bezvodá, žíznivá země

V 10. příběhu jsem vám představila kamarádku ze společenství, kam jsem chodila i já (bylo to „děsně nebezpečné“, neboť každým rokem jedna holka či kluk odcházeli do kláštera, event. do semináře a aby se to vyvážilo, vzniklo v tomto společenství i několik manželství:-) Snad si pamatujete na její „výlet do Polska“. Spolu s ní se na podzim 2002 vydala směr Polsko – klášter i Katka. Kamarádka z minulého příběhu se vrátila velmi rychle zpět. Katka se vrátila později - a to už jako sestra Dagmar.

Jak zvláštní: je mladší než já, ale na bláznivé cestě za Pánem mě předběhla. Uličnice jedna! O tom, kam směřuje její srdce jsem věděla o něco dříve než ostatní, dalo se to vyčíst v jejích očích, ve způsobu modlitby i zpěvu. I já se jí jako jedné z mála (možná jako první z mých přátel vůbec) svěřila s mým hledáním – to když jsme se vracely ze spolča, venku bylo sychravo a my při čekání na poslední tramvaj popíjely grog a smály se, co že to jsme za budoucí řeholnice! Nyní se už moc nevídáme (leda tak na CSM či animátorech), ale když přijede do Prahy a je to časově možné, zastaví se v našem knihkupectví a nebo já na Vyšehradě. Jsem jí moc vděčná za sdílení toho, co už ona prožívala a já ještě ne…

Zde její příběh (proloženě napsané části jsou mé doplňky – už jsme to nestihly zkonzultovat:-):

Jmenuji se s. Dagmar, je mi 28 let a pocházím z Roztok u Prahy (nachází se zde první křesťanský kostel založený knížetem Bořivojem - na ten jsou místní hrdí, ale na mši zavítají málokdy). Má rodina je „normálně věřící“. Dlouho jsem vedla typický studentský život (studovala na peďáku zpěv a asi ještě něco k tomu): žila jsem až od 20. hodiny večerní, navštěvovala hudební kluby, hrála na saxofon, patřila do vysokoškolské bandy mladých (byli nevěřící); bavilo mě lézt v noci na střechy hotelů a dívat se na malé lidičky, co se dole hemží. Brigádně při škole jsem pomáhala jako osobní asistentka psychicky nemocným dětem. Takže takový normálka život. Až jednou…

Šla jsem tenkrát ze školy a bylo mi najednou z toho mého života nějak divně. Tak jsem se sebrala a hned tak, jak jsem byla (batůžek, boty na podpatku, dlouhý černý kabát, 200 Kč v peněžence a mobil), jsem odjela do Centra pro mládež v Příchovicích, kam jsem občas, naposledy to bylo asi  před 3 roky, jezdívala. Týmáci s knězem se chvíli na mě dívali a pak pochopili, že si sem jedu vyřešit něco důležitého. Dva dny jsem strávila na Bílé skále a pak konečně pochopila, že nedělním průměrným křesťanem být nechci. Že takový povrchní život je mělký a že vlastně v hloubi srdce toužím po něčem krásném a ušlechtilém, co mi tento svět nemůže dát. Samozřejmě jsem ani zdaleka nepomýšlela na klášter. Jen na intenzivní život s Kristem. Po návratu jsem se rozhodla najít si v Praze společenství věřících lidí. Začala jsem chodit na mše a setkání ke sv. Vojtěchu na Praze 1, kde jsem byla obklopena lidmi, kteří mi přirozeně a na 100% pomohli nahradit bývalé přátele a zájmy. Začala jsem se pravidelně zpovídat a vše, co se ve mně dělo, konzultovat s knězem. A hlavně jsem se začala více individuálně modlit. Pomohla mi také charismatická obnova.

První stopy povolání sahají (jsem v tom nevinně – opravdu to napsala Katka – není to žádná reklama!) k jedné sestře paulínce, která mne velmi oslovila svým tichým svědectví (i když do této kongregace jsem pak nevstoupila) a dále leták, kde stála - shodou okolností opět jiná paulínka - mladá sestra s mikrofonem a Biblí: tehdy jsem si řekla - tam berou takové mladé? Pak jsem zjistila, že...jenom mladé :-) Celé rozhodnutí proběhlo na konci týdne modliteb za povolání, na jehož začátku jsem „důrazně“ vyprávěla naší mládeži o tom, jak je řeholní povolání důležité. To jsem si ještě byla jistá manželstvím!!! A pak jsem poznala, že se to týká i mne. Nebylo třeba rozlišovat. Prostě jsem to věděla a vím dodnes. (Každý má ale jinou cestu.)

Velmi mi napomáhalo ticho, samota a modlitba. Ale také věřící mladí lidé, kteří mě podrželi, když jsem opouštěla minulý život. Vážím si trpělivosti kněze, který mě doprovázel. Svou úlohu splnili také přátelé, kteří pochybovali o mém duševním zdraví - po každém setkání s nimi jsem si byla ještě jistější, že jdu správně. Vděčná jsem také mé nynější komunitě za svědectví krásného a šťastného života. - Musím ještě dodat, že když se dnes ohlédnu, vnímám, že i čas prožitý v pražském „podsvětí“ byl důležitý, neboť dnes pracuji s podobnou mládeží a snad jí i více rozumím.

Mí rodiče „celkem souhlasili“, dnes už souhlasí úplně. V klášteře jsem 6. rok a vidí, že jsem šťastná. Těžký byl pro ně můj tříletý pobyt v Polsku, teď už se navštěvujeme více. Nejen proto jsem ráda, že jsem se mohla vrátit do Čech. Ale zvláště proto, že ikdyž v Polsku jsou sestry a kněží více v úctě (mohlo by to vypadat, že se tam řeholní život žije lépe), já jsem šťastná, že jsem se mohla vrátit zpět do ČR. Zdá se mi, že tady vše znovu začíná a já mám tu milost být u toho! Evangelizujeme nejen slovem, ale zvláště tím, že se jen projdeme v hábitě po městě, nebo vezmeme stopaře.

S. Dagmar poctivě dodržela mé zadání napsat jen jednu stránku a nepsat moc konkrétně o své „řeholní rodině“, takže vlastně nenapsala vůbec nic. Vězte tedy, že patří do Kongregace sester Matky Božího milosrdenství (často se jim říká „faustýnky“) a žije v komunitě ve Dvoře Králové. Naposled mi vyprávěla, jak zde pracuje se skupinou romské mládeže a jak zapojila do vánoční hry i zaměstnance Penny marketu. A já se vůbec nedivím!

Slovo, které ji doprovázelo a dovedlo až k zasvěcenému životu, je úryvkem z žalmu 63: „Má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, bezvodá, žíznivá země.“ Druhým povzbuzujícím slovem do života je pak slovo milosrdné Boží lásky: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny...“

Poznané milosrdenství a lásku Boží svým životem i službou dává poznat i druhým. Díky ti, má milá sestřičko, za svědectví tvého života!

Hledala jsem fotku, kterou mi poslala kdysi dávno (na projížďce na koni a v hábitu!), ale marně. Ani fotka z Tábora, kde sedí pod deštníkem se spolusestrou nezůstala v mém notebooku. Naštěstí jsem našla tuto: v rámci workshopů na CSM byl připraven i jeden neobvyklý workshop, na který jsem nalákala různé řeholnice a řeholníky, ale který byl uveden na poslední stránce, na kterou nikdo v brožuře nedolistoval... Bůh nám tak dopřál volný čas k povyprávění mezi sebou navzájem…

Sdílet

Komentáře

Juris Andri, málo čtu příspěvky druhých (a divím se těm, kteří čtou moje), ale tady jsem objevil (místo doby studia) pár neobyčejných pěkných svědectví obyčejných lidí, tak díky, že si s tím dáváš prácu. Zrovna sr. Dagmar je naprosto nepřehlédnutelná, na pár akcích vyloženě trčí z davu (ještě s tou druhou "faustýnkou") a tak jsem rád, že jsem se o ní něco dozvěděl víc. A taky člověk může díky druhým se sám utvrdit, povzbudit, načerpat a tak. Známe to, ne? Tak díky (a ju pozdravuj, možná by si aji vzpoměla).

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio