"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Prorok pro naši dobu

26. 4. 2008 17:58

 

Prorok pro naši dobu

 

 

 

 

Před pěti lety (byla to 2. neděle velikonoční) byl blahořečen Jakub Alberione. Pamatuji se, že jsem šla na faru, abych se mohla dívat na polský satelit a „být při tom“. A že jsem moc nerozuměla ani polštině ani italštině, … ale chápala jsem, že tento blahoslavený je a bude pro můj život důležitý.

Kdo to byl a co jeho život přinesl církvi? A co má společného se mnou? - Kdo mě trochu zná (a nebo kdo navštívil naši kapli v Praze) a nakonec každý, kdo čte pozorně mé zápisky z Říma, ví alespoň to málo, co jsem věděla já před mým vstupem k paulínkám: Alberione je zakladatelem Paulínské rodiny a celý jeho život byl věnován hlásání Slovo Božího skrze sdělovací prostředky. Pokud víte ještě něco více, tak jste na tom lépe než já před 4-5 lety!

Nyní jsem už v noviciátě Římě a ještě předtím jsem prožila měsíc v Albě (kolébka naší Paulínské rodiny) a tak „piano piano (přelož si: pomalu)“ začínám mému zakladateli „přicházet na chuť“ a nejen to: začínám objevovat jeho velikost ukrytou v skromnosti, duchovní hloubku v - na první pohled – totálním apoštolském nasazení.

Polokulaté výročí a především tzv. La settimana della comunicazione (Týden komunikace - o tom více v pondělním blogu), který začíná toto pondělí a vrcholí v neděli Dnem modliteb za sdělovací prostředky, mě inspirovaly k následujícímu textu a k celému cyklu různých dat, vzpomínek, zamyšlení a modliteb spjatých se sdělovacími prostředky, evangelizací a paulínkami a paulínskými spolupracovníky. Dnes začnu od základu – zakladatelem J

Vybírám části textu z knížečky Prorok pro naši dobu

(proloženě jsou citace přímo od J.A.)

 

 

Alberione (měl 16 let) krátce po vstupu do semináře v Albě zažil nezapomenutelnou noc, která dala směr celému jeho dalšímu životu. Byla to noc rozdělující devatenácté a dvacáté století, strávil ji dlouhou adorací Nejsvětější Svátosti. Ze svaté hostie vycházelo zvláštní světlo - hlubší pochopení Ježíšova pozvání: ‚Pojďte ke mně všichni…‘. Zdálo se mi, že jsem porozuměl srdci velkého papeže, výzvám církve i pravému poslání kněze. Zdálo se mi jasné to, co říkal Toniolo o povinnosti být apoštoly dneška za pomoci prostředků, které zneužívá protivník... Byl jsem si jasně vědom své nedostatečnosti, ale zároveň jsem cítil pravdivost Ježíšových slov: ‚Jsem s vámi až do konce světa‘, v Eucharistii, a že Nejsvětější Svátost mi může být světlem, pokrmem, útěchou a vítězstvím nad zlem. … Modlitba po slavné mši trvala čtyři hodiny – aby se nové století zrodilo v eucharistickém Kristu; aby noví apoštolové očistili zákony, školství, literaturu, tisk, zvyky; aby církev dostala novou misionářskou sílu; aby byly správně používány nové prostředky apoštolátu; aby společnost přijala velké učení encyklik Lva XIII., které se týkaly zvláště společenských otázek a svobody církve. - Eucharistie, evangelium, papež, nové století…, potřeba nových apoštolů, to vše se mi zarývalo do mysli i do srdce a ovládalo pak stále mé myšlenky, modlitbu, práci na sobě samém i mé cíle. Cítil jsem se povinen sloužit církvi, lidem nového století, a spolupracovat s ostatními…, a tato idea, zprvu velmi zmatená, se mi vyjasňovala a s lety nabývala na konkrétnosti.“

Po této noci následovalo čtrnáct let příprav, které Alberione prožil v  prosbách o světlo na cesty, po nichž má jít. K modlitbě se přidalo intenzivní studium společnosti, ve které měl pracovat a kterou ovlivňovalo šíření svobodného zednářství, marxistického socialismu a modernismu. Byl to závazek k nepřetržité práci, jemuž zůstal věrný po celý život. Zintenzívnil také každodenní adoraci a rozjímání nad Božím slovem, z čehož neustále čerpal světlo pro každou činnost.

Dalším rozhodujícím datem je rok 1910, kdy Don Alberione od myšlenky založit organizaci přechází k ideji založit řeholní komunitu. „Nejprve jsem pomýšlel na katolickou organizaci spisovatelů, techniků, knihkupců, katolických prodejců, které by vedl apoštolský duch; brzy jsem však jasněji pocítil, že tito spisovatelé, technici a propagátoři musí být řeholníky a řeholnicemi: ‚Společnost duší, které milují Boha celou myslí, všemi svými silami, srdcem, kteří se nabízejí, že budou pracovat pro církev a spokojí se s božím platem. Žádná jiná odměna: Bůh je všechno!‘“

Další rozhodující zásah Boží prozřetelnosti se udál 18. září 1913, kdy ho biskup Re pověřil vedením diecézního týdeníku Gazzetta d´Alba. Alberione přijal toto pověření jako oficiální potvrzení toho, co cítil jako Boží vůli. Pro Dona Alberiona bylo vedení týdeníku prvním krokem na cestě, která ho měla zavést velmi daleko.

Dnes už lidé nechodí do kostela, říkával Don Alberione. Je tudíž potřeba donést Boha k lidem, do práce, do domu. Slovo Boží lze přinášet skrze tisk (a posléze se horizonty otevřou kinu, rozhlasu, televizi a jakýmkoli dalším prostředkům, které člověk vynalézá za účelem komunikace a předávání myšlenek).

Don Alberione začal pokládat základy moudře a trpělivě tím, že si připravoval budoucí spolupracovníky. Celé noci se za to modlil. Dílo bylo obrovské: ne pro sebe, ale pro spásu duší. K tomuto chápání byli mladí postupně vedeni. Don Alberione si byl vědom toho, že je čeká těžká práce, že budou muset přivyknout oběti a velkorysosti, věděl, že muži a ženy schopní takového života nejsou „běžní“, že nelze jít proti přirozenosti a že je zapotřebí času, trpělivosti a důvěry i na mezilidské úrovni. Nakonec se z Alby základ tvořený kněžími a zbožnými laiky rozšířil do Říma a pak do mnoha italských i světových měst. Ať se nalézají kdekoli, jejich úkolem je být apoštolem po příkladu svatého Pavla. Vskutku neúnavný zakladatel učil, že „apoštol je ten, který nese Boha ve své duši a vyzařuje jej okolo sebe.“

Počet mladých mužů a žen, kteří chtěli zasvětit svůj život Božskému Mistrovi, aby se mohli cele oddat apoštolátu „dobrého tisku“, zázračně narůstal, stejně tak, jako se zvyšoval počet iniciativ v této oblasti: tiskli se diecézní noviny a farní zpravodaje, více se tiskl a šířil katechismus, vznikali nejrůznější edice knih o askezi a jiné četby, vytvářeli se „lidové knihovničky“, ale především byla patrná snaha rozšířit Boží slovo do každé rodiny.

Z těchto let pochází i rozhodnutí Dona Alberiona vydat Bibli a postarat se o to, aby se dostala do každé domácnosti. Většina katolíků dosud slyšela svaté texty jen v kostele, a to latinsky. Don Alberione poznává co možná nejlépe z vlastní zkušenosti slovo Boží a neúnavně vyzývá věřící k tomu, aby věřili v moc jeho tiché, ale výmluvné přítomnosti. Neopomene opakovat: Šíření Písma svatého musí být první a nejdůležitější náplní našeho apoštolátu.“

 

 

Rozvoj kongregací se neomezil jen na Itálii, ale rozšířil se do celého světa. Brazílie, Argentina, Spojené státy jsou prvními zahraničními základnami v roce 1931. Posílání na misie bylo často skokem do tmy. Byla to ale tma víry, skutek důvěry a poslušnosti, díky němuž z ubohých začátků vyrostly až zázračně vitální komunity. Program platný pro všechny domy je formulován v dopise, který přišel prvním dvěma paulínům zakládajícím první řeholní dům v zahraničí. Don Alberione jim napsal: „Drazí, blahořečím vám a chci vám dát program pro Ameriku: ‚Slávu Bohu! Pokoj lidem!‘ To je program Božského Mistra, který zpívali andělé. Budete šířit slovo Boží tiskem, dávejte jej stejným srdcem, jako měl náš Mistr Ježíš, když jej kázal; s horlivostí, která poháněla svatého Pavla, s milostí a pokorou, díky níž se Maria stala matkou vtěleného Slova. Neobchodujte, ale dávejte ducha; ne světskou píli, ale nekonečnou snahu o spásu duší; ne platy, ale věčné poklady… Ať jsou vámi vydané knihy pastorací, ať jsou takové, jaké by napsal svatý Pavel, kdyby žil dnes…’“ (To je „motto“, kterým se řídíme ve veškerém našem apoštolském díle dodnes: být sv. Pavlem současnosti.)

 

Kdybychom chtěli v několika rysech nastínit osobu Dona Alberiona, dalo by se o něm říci, že byl člověkem Božím. Kdo ho znal osobně, byl uchvácen jeho vírou ve chvílích zkoušek a důležitých rozhodnutí. Čím větší byly těžkosti, tím více věřil a doufal. Na tuto víru plnou důvěry odpovídal Pán nejneočekávanějšími způsoby. Podivuhodná byla i hloubka jeho vnitřního života živeného 5 – 6 hodinami modliteb, které nikdy nechyběly v jeho denním programu. Prosytit život modlitbou doporučoval i ostatním: „Modlitba především, modlitba nade vše, modlitba dává všemu život. Teprve když věnoval dlouhý čas modlitbě, byl připraven na všechny denní úkoly, které ho zaměstnávaly, jako plánování nových iniciativ, formace členů jeho velké rodiny, kázání, cesty a korespondence.

Don Alberione byl horlivým apoštolem pro spásu bratrů. Sdílel se svatým Pavlem jeho úzkost tváří v tvář velkému problému: „Kam kráčí, jak kráčí, k jakému cíli kráčí tato lidská rodina, která se jako velká řeka valí do věčnosti: Bude spasena? Bude ztracena navěky?“ Ze všech sil se snažil přinést tomuto lidstvu světlo Kristovo. A navíc byl i prorokem. Rozpoznal rostoucí význam sdělovacích prostředků v době, kdy se na ně hledělo s nedůvěrou. Don Alberione pochopil, že média dala církvi nový hlas, a zapojil je do služeb evangelizace. Oficiálního potvrzení se této správné intuici dostalo, když byl pozván k účasti na Druhém vatikánském koncilu, a když dekretem o sdělovacích prostředcích Inter mirifica Koncil prakticky oficiálně uznal specifický apoštolát, který Don Alberione uskutečňoval v církvi už více než půl století.

A proč se jmenujeme paulínky (celá naše rodina Paulínská rodina), když je zakladatelem bl. Jakub Alberione? Zde jeho „typická“ odpověď: „Paulínské rodině vdechl život svatý Pavel, aby pokračovala v jeho díle: je to živoucí svatý Pavel, který je však dnes složen z mnoha členů. Ne my jsme si vybrali svatého Pavla, ale on si vybral a povolal nás. Chce, abychom dělali to, co by dělal on, kdyby dnes žil: milovali Boha vší silou, celým srdcem a celou myslí, milovali bližního a pro sebe si nenechali nic.

Na závěr přináším slova někoho důvěryhodnějšího než je jedna neposedná česká novicka: „To je on: pokorný, tichý, neúnavný, stále bdělý, stále usebraný ve svých myšlenkách, které putují od modlitby k práci (podle tradičního hesla: ‚Modli se a pracuj‘), stále pozorný ke ‚znamením času‘, geniální v nalézání způsobu, jak se přiblížit k duším. Don Alberione dal církvi další možnosti k vyjadřování se, nové způsoby, jak vrátit jejímu apoštolátu pravdivost a rozsah, nové schopnosti i nové vědomí hodnoty a uskutečnitelnosti jejího poslání v moderním světě, moderními prostředky...“ Je to úryvek z promluvy papeže Pavla VI. při audienci ve Vatikánu 28. června 1969, kdy přijal Dona Alberiona i s jeho duchovními syny a dcerami.

P.S.: Předpokládám, že kdo dočetl až sem, má větší zájem o poznání Paulínské rodiny a její spirituality, apoštolátu, dějin a prvních „svatých“. Jsem domluvena s pražskou představenou, že si lze napsat a nebo osobně si vyzvednout drobnou knížku, z které jsem citovala (další věci v češtině budou - jen co je přeložímJ - a tedy ne hned).

Email lze poslat na: paulinky@paulinky.cz a nebo se zastavit v našem knihkupectví v Petrské 9 na Praze 1 (po–pá 9-12.30, 13.30 –18h). Jasně, že je to dáreček zdarma – ale doporučuji si k němu koupit nějakou naši knížku:-)))

Pro „duchovní suprnadšence“ je tu každý třetí pátek adorace v našem paulínském stylu (o info si pro jistotu napište sestře Anně: anna@paulinky.cz - občas bývá na cestách a tak se datum přesunuje).

(V liturgickém kalendáři si bl. Jakuba Alberiona připomínáme 26. listopadu.)

 

 

Zaznam z blahoreceni (italsky)

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio