"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Volal(a) jsem k Panu a on mi odpověděl... 8. příběh - seminarista Jirka, CR

 

Příběh seminaristy Jirky, mého římského kamarada

 

 

Dnes, na sv. Jiřího, nešlo jinak, než povzbudit všechny „rytíře“ příběhem jednoho (zatím nesvatého) Jirky.

 

Jirku jsem poznala v Římě na kurzu italštiny (posadila jsem se vedle něj, aniž bych ho znala - brzy jsem zjistila, že jsme jediní dva Češi v kurzu!) a pak jsem se vídali při různých přednáškách na Papežské Lateránské univerzitě. Že jsem z něj pořád tahala nějaká moudra, zápisky a překlad nepochopených slovíček je snad jasnéJ)) Teď už chodím do jiné školy, ale občas si napíšeme stručný mail a nebo mi pošle Brázdu (časopis českých seminaristů bydlících v Nepomucenu v Římě). Když jsem byla v komunitě v Praze, zastavil se při svých cestách i za mnou v knihkupectví. A tak sice letmo, ale přeci jen sleduji jeho cestu a občasný email mě vždy povzbudí k modlitbě za něj (ikdyž on obyčejně píše o jiných, potřebnějších modlitby). Občas zmínil, že je konvertita, ale vlastně jsem mu nikdy nepoložila hlubší otázku po jeho konverzi a nebo povolání ke kněžství. Přinést jeho svědectví na Signály bylo tak trochu záminkou jedné „zvědavé kamarádky“… A opět musím konstatovat, jak je Bůh velký a jak působí v životě každého z nás. Přesvědčte se sami...

Jmenuji se Jiří Bůžek, mám téměř 37 let, studuji třetí ročník základního kurzu teologie na Papežské Lateránské univerzitě v Římě. V červenci mne čeká jáhenské svěcení.Pocházím z Brna, kde je mnoho krásných živých farností a krásných živých lidí v nich. Já sám jsem konvertita. Pokud jde o rodinu, tak mám vlastní maminku, která (mohu-li dobře sledovat) si teď znovu hledá cestu k víře, pak nevlastního tátu (můj vlastní zemřel, když mi nebylo ani šest), a nevlastního bratra a sestru, už s velkými rodinami. Můj bratr byl pro mne první doprovázející ve víře, protože se obrátil asi tak pět let přede mnou.Vystudoval jsem biologii a genetiku a chvíli jsem v oboru i pracoval, takže mne samozřejmě zajímá a leží na srdci dialog přírodních věd a teologie, zvlášť „tajemství zvané člověk“. Mám rád přírodu, hlavně hory, i když na pořádném, třeba týdenním pobytu v nich jsem už nebyl ani nepamatuji. Jsem Pánu moc vděčný za všechny přátele, které mám.
Byl jsem sice v dětství pokřtěn, ale ještě asi tak před patnácti lety jsem měl, co se týče víry a církve, jasný názor: něco takového by už dávno nemělo existovat, je to nejen hloupé, ale i škodlivé. Moje víra z tohoto naprostého protipólu vyrostla dost překotně kolem pětadvacátého roku života, kdy jsem začal určité věci chápat méně schematicky, a navíc jsem procházel dost hlubokou krizí samoty a pocitu nesmyslnosti života. Do církve jsem se vrátil o Velikonoční vigilii roku 1998 biřmováním a prvním svatým přijímáním ve farnosti svatého Tomáše v Brně. Nakonec jsem zakotvil u Panny Marie Nanebevzaté v Zábrdovicích, kde jsem se snažil pomáhat místnímu faráři otci Jiřímu Rousovi s doučováním romských dětí, s nimiž pracuje. Ke službě u oltáře jsem se dostal dost pozdě, a pořád ještě moje pohyby při ministrantské službě nejsou moc elegantní, snad se to vylepší…
Jsem členem jednoho ze tří brněnských společenství Víra a světlo (zakladatelem tohoto hnutí je Jean Vanier), ve kterých jsou spolu mentálně postižení lidé a jejich přátelé To souvisí s tím, že na postavě našeho Pána mne jednoznačně nejvíce oslovuje jeho přednostní láska k posledním, nešťastným, neúspěšným; těm, kteří se ptají, proč jsou vůbec na světě, těm, kteří mají pocit, že nezvládají život. Myslím si, že tenhle aspekt kněžské služby bude do budoucna nejzásadnější, protože současná společnost začíná být vůči takzvaně neúspěšným dost nemilosrdná.
Má cesta ke kněžskému povolání? - Myslím, že to byla všechno otázka nenápadných znamení, která mi byla darována po cestě životem. Postupně mi to tak nějak „vyšlo“, i když v momentu, kdy se tak stalo, mne to velmi vyděsilo a nechápal jsem to. „Ne“ ve mně volalo především to, že na některé kněžské činnosti lidsky vzato vůbec nemám.  Mimo již zmíněné liturgické nešikovnosti se jedná hlavně o jistou nepraktičnost, nedovedu si sama sebe představit jako správce jakékoli stavby, nota bene kostela či fary… Na cestě hledání povolání mi byl vzorem přítel otec Jiří Rous, další přátelé kněží i nekněží. Důležité byly i různé životní události a modlitba.
Ohlížím-li se zpět, je modlitba jednoznačně nejdůležitější, a má opravdu potenciál člověka proměňovat tak, jak by to sám vůbec nečekal. S odstupem času jsem rád, že jsem netušil, jak se člověk v dospělosti těžko mění. Teď, na konci formace, jsem zjistil, že mnoho věcí ze „starého člověka“ ve mně zůstalo, ačkoli jsem si představoval, že je přece za oněch šest let musím setřást. (Kdybych to tenkrát věděl, asi bych do toho nešel:-) Ale pomáhá mi vědomí, že Pán nás může použít i s tímhle lidským harampádím, pokud mu je odevzdáme a nehýčkáme si je v sobě, jako by to bylo něco cenného. V tom mi je vzorem malá sv. Terezie. V poslední době mě také hodně doprovází text žalmu 131: „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce...“ Jak napsal Carlo Carretto, je to žalm kontemplativní modlitby, žalm vypnutí neustálého tázání a pochybování a svěření se do Boží náruče.  Pro mé nejbližší bylo těžké (skoro dramatické) přijmout mé rozhodnutí: měl jsem zaměstnání v perspektivním oboru, vrátil jsem se ze stáže na zahraniční univerzitě… mnozí to rozhodnutí brali jako jakousi moji rezignaci před životem nebo důsledek nějakého velkého zklamání. Já ale nemohl jinak. Teď už se to uklidnilo…Naopak někteří moji přátelé mi řekli, že se na to hodím… A tak dnes svým přátelům vděčím za podporu a jejich přátelství, svým nejbližším příbuzným za to, že byli schopni mi dopřát svobodu, i když to pro ně bylo hodně těžké… 

Tři měsíce před jáhenským svěcením se snažím žít víc než kdy předtím slova z Listu sv. Jana: Láska nezná strach, opravdová láska strach přemáhá, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce (1 Jan 4,18). 

Jak jinak skončit než opět vyzváním k modlitbě. Nejen za Jiřího a další seminaristy, ale za kněze vůbec. A také za ty, kteří ve svém srdci slyší pozvání ke službě „in persona Christi“. 

P.S.:  Jirky jsem se trochu žertovně zeptala – a on mi kupodivu odpověděl -, co by vzkázal: 

a) klukovi, který tohle bude číst, a říkat si, že „na to nemám“: Věřím, že co nemáme, Pán nám dá - On je ten, který volá, a volá z lásky, stejně jako ke každému jinému životnímu stavu. Povolání je naplněním lidského života. 
b) holce, která tohle bude číst a říkat si „jaká škoda tak hezkého a milého kluka“: Tak ať se podívá pořádně na fotkuJ . Ne, vážně…znovu se vracím k tomu, co bylo řečeno v předchozí odpovědí. Pán Bůh povolává z lásky a k plnosti života, ne proto, aby cokoli kazil - ani dívčí sny… 

Začínám Brňákům svatě závidět….

(Jestliže jsem v případě manželů uvedla pravděpodobné datum narození prvního potomka, tak pravděpodobné datum jáhenského svěcení je 12. 7.)  

Jirka mi poslal jednu ukázkovou fotku vhodnou do oznamů o svěcení v KT, ale já dávám přednost této „méně dokonalé“. Udělala jsme ji v úterý přímo ve vstupní hale Papežské lateránské univerzity, tedy tam, kde právě dokončuje studia.

Sdílet

Komentáře

Juris Jo jo, Doktor, spolubratr v Nepomucenu a spolubojovník v diecézi, fajn borec. Nedá se psát, musí se zažít.
Kdyby si náhodou četl tento vzkaz, ... :-)
Tak na Tebe vobčas myslím v modlitbě :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio