"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Volal(a) jsem k Pánu a on mi odpověděl…(5. příběh - Andrea, Ceska republika)

Příběh Andrey - můj příběh

Tentokrát došla řada i na mě, neboť na odpovědi mých přátel a spolusester z pražské komunity zatím čekám. Všem jsem dala podmínku psát stručně a své vyprávění skončit na „začátku“, tedy v okamžiku vstupu/svatby. A teď vidím, jak je těžké držet se přísného zadání, když srdce přetéká… Naštěstí mám výhodu, že jsem se už o některé pasáže z mého života na blogu podělila - a tak snad své vlastní zadání dodržímJ

Počátek mého povolání je spojen s konverzí. V okamžiku, kdy jsem poznala Boha, či ještě lépe, kdy mi On sám dal zakusit svou přítomnost, jsem zatoužila poznat ho ještě více a být stále s Ním. Samozřejmě, že jsem hned nemyslela na zasvěcený život, vždyť jsem skoro ani nevěděla, že něco takového na přelomu 2. a 3. tisíciletí ještě existuje! Dokonce jsem brzy mezi křesťany objevila chlapce a zdálo se, že nám to spolu „sluší“. Říkala jsem si, jak je to mezi katolíky dobře zařízené: jeden uvěří a hned mu Pán Bůh nadělí ženicha! Byli jsme spolu asi tři měsíce a já pak na měsíc odjela do zahraničí. Každý den jsem se modlila za náš vztah. Našla jsem totiž v německé modlitební knížce modlitbu pro zamilované (žádalo se i o dar rozlišení, zda je to ten pravý vztah). A tak jsem se modlila a každý večer před usnutím přemýšlela, jak bych si představovala svatební šaty a kde by se svatba měla konat… Jenže jednoho rána jsem se probudila s naprosto jasným pocitem: svatba nebude. A co „hůř“, tenhle pocit mne už neopustil. To bylo ještě před mým křtem. Ale už od tohoto okamžiku jsem se snažila dávat si „bacha“ a nevysílat falešná znamení k dalším chlapcům, abych jim neublížila. Protože jsem byla čím dál více zamilovaná… do mého Pána!

Připravovala jsem se na křest (velikonoční vigilii jsem prožívala jako zásnuby) a biřmování (legrační bylo, že jsem se nemohla rozhodnout zda si za patrona vzít sv. Augustina nebo sv. Pavla – nakonec to „vyhrál“ Augustin, protože něco mi říkalo, že se sv. Pavlem si ještě užiji v budoucnu dost). Dál jsem navenek pokračovala ve stylu života jako předtím: dokončovala jsem stále protahovaná studia a také jsem začala pracovat - když jsem šla na konkurz na dané místo, říkala jsem si, že tu práci chci, ale zároveň jsem vnímala, že to nebude „navždy“ (kousek od autobusové zastávky jsem zahlédla obraz Panny Marie – tak jsem ji poprosila, ať nemusím lhát, až se mne zeptají, jaké mám plány do budoucna – a fakt se mě nezeptali!). Zapojila jsem se do pomoci ve farnosti, v akcích pro mládež, „spadla“ na mě režie SDM ve Žďáru (celá příprava setkání byla založena na smlouvě s Bohem – že do toho jdu, ale že mě musí podržet On a že všechny těžkosti „věnuji“ k rozpoznání mé budoucnosti). A nadále přicházely nové a nové možnosti: ukončená studia, uznání v práci, nabídka rodičů, že mi koupí byt v Praze… Ale v mém nitru jsem jasně vnímala, že chci žít jiný život než jen „na divadelních prknech“ a že své srdce nechci/ nedokážu dělit mezi muže a Ježíše.

A tak jsem se rozhlížela kolem sebe: poznala jsem skvělé kněze, řeholníky a řeholnice, kteří mi svědčili o svém životě s Pánem. Nutno zmínit i mé přátele – manžele: vidět jejich vztah, odevzdání se v den svatby a následný život ve dvou, to mělo velký vliv i na mě. To, co jsem viděla a líbilo se mi u nich, jsem chtěla žít ve vztahu s Pánem. Ve volných chvílích jsem odjížděla od studia a práce mimo město a trávila čas v přírodě a tichu. Naléhání v mém srdci bylo čím dál silnější… Nakonec jsem poprosila o duchovní doprovázení kněze, který mne znal a kterému jsem důvěřovala. Po celé tři roky mne doprovázel modlitbou, nasloucháním, otázkami, které mne nutily udělat si jasno, pravdivě oddělit mé motivace od Pánova volání… Tou dobou jsem už znala sestry paulínky. Byly úplně jiné než ostatní sestry tím, jak žily „normálně“: jejich pražská komunita mi připadala jako malá rodina, v jejímž středu je Ježíš.


Protože jsem od dětství vnímala, že mým „povoláním“ bude ukazovat lidem pravdu a krásu (už v 2. třídě jsem chtěla být spisovatelka), tak mne jejich plné nasazení v apoštolátu hlásání Božího Slova okamžitě oslovilo. (Ještě před křtem jsem při první návštěvě Telepace jasně vnímala, že „dýchám můj vzduch“ – a najednou paulínky byly od stejné branže!) Jen jsem si kladla otázku, zda to není málo rozhodnout se jen podle toho, že dělají stejné věci, které se líbí i mně. Proto jsem ještě hledala dál. K sestrám jsem však chodila na modlitbu a občas pomoci s něčím v redakci (při jedné odpolední modlitbě připravené pro mládež, kam jsem dorazila pozdě a skoro s nechutí, se stala zvláštní věc: v jednom okamžiku jsem se podívala na jednu ze sester, která mi do té doby nebyla sympatická, a naprosto jasně, v postoji čiré lásky jsem si uvědomila: bude mou spolusestrou). Bylo to tak těžko uvěřitelné, že jsem chtěla zapomenout na tuto událost a dál jsem se pídila po místě, které by ještě více odpovídalo mým vysněným představám o „životě v klášteře“. Ale čím dál více jsem zjišťovala, že jakýkoliv krok jiným směrem, končí nezdarem (jako dokonce i bolestí hlavy či zlomenou rukou – vždyť já prosila, aby mi dával znamení, jen jsem je odmítala číst!) A tak dny ubíhaly a já čím dál více vnímala, že je již čas učinit jasné rozhodnutí: že žiji ve světě, ale že mne už nenaplňuje tím, co dříve, a že jsem někde uvnitř duše velmi smutná.

Pán mě v mém rozhodování doprovázel skrze mnoho dalších různých drobných či „supr“ znamení, ale především mi nechybělo jeho slovo. Náš dialog byl dialogem lásky, jako když se chlapec uchází o dívku… (např. Pís 7,11). Ale měl pro mne i náročná slova, to když mi připomněl, že ten, kdo ho chce následovat, musí se rozhodnout opustit všechno, co mu dosud patřilo a na co byl zvyklý (srov. Mk 10, 21-22). A tak jsem jednoho jarního dne požádala, zda bych mohla nějaký čas spolu se sestrami prožít a poznat lépe jejich život a charisma. V říjnu 2004 jsem přišla na „zkušenou“ (večer před stěhováním jsem se cítila jako když vám někdo vrtá do žaludku, ale pak jsem se prošla po Břevnově a s nohama ve škopku s mořskou vodou a za svitu svíčky si pěkně popovídala s kamarádkami, které věděly, co mne čeká den po té – pak jsem už usnula v naprostém klidu). Druhý den mne sestry přestěhovaly a já se cítila hned jako doma. Ze „zkušené“ jsem už neodešla. Od prvního večera až do dnes jsem nikdy nepochybovala o tom, že mě Pán volá právě sem. Těžké chvíle nastaly, ale nikdy jsem je nečetla jako znamení k odchodu. Naopak, trvalý pokoj kdesi „v hloubi duše“ a nikdy nechybějící Boží slovo, ty mě doprovází a o ty se opírám, když se mi zdá, že už to „ze svých lidských sil neustojím“. Jsem šťastná, protože jsem s Ním.



Když jsem přemýšlela, jakou mou fotku semka vložit, napadlo mne, že mých fotek je tu až až, ale že je něco jiného, co charakterizuje mé povolání i současnost, tak jak ji právě prožívám – je to Beránek (z pražské katedrály - první kaple nalevo, pokud se nepletu). Má to tři důvody:

1. První zvěst o Beránku, který mi daroval život, jsem slyšela právě při školním výletu do Prahy (v 2. třídě - tedy v čase hlubokého komunismu, řekla mi to jakási paní, co stála vedle mě a kterou jsem absolutně neznala). Nerozuměla jsem tomu tenkrát a dokonce jsem na tuhle miniudálost na dlouhý čas zapomněla. Až po mé konverzi, když jsem jednou šla na roráty, uviděla jsem mozaiku beránka a vzpomněla si na všechno!

2. Během exercicií před vstupem do noviciátu se mne „dotkl“ tento verš:

„Nadešla svatba Beránkova, jeho Nevěsta je připravena.“

To je citace (můj překlad z italštiny) ze Zjevení sv. Jana (Zj 19,7), po celý tento týden zaznívá tento verš i při večerních nešporách. - Oslovil mne, protože v něm vnímám vyzvání, abych se připravila a nechala připravovat na svatbu Beránkovu (nejen v čase formace, ale celým životem) a zároveň je to pozvání na svatbu – vrchol vyznání lásky Milého své Nevěstě.

3. Když mi kamarád chtěl beránka vyfotit za plného světla přes den, nepodařilo se mu to. Až o vigilii, kdy byla katedrála ponořena do ticha a šera, mu vyšla tahle nádherná fotka. – Když mi ji poslal, udělal mi nejen velkou radost, ale zároveň mě povzbudil, aniž by to asi sám tušil. Beránek je vidět – je v centru pozornosti, jen když je ticho a tma. To je můj současný stav. Cítím se nyní ještě ponořena do šera a vyhlížím „velikonoční aleluja“.

A tak upírám svůj zrak na Beránka. V tichosti, protože Nevěsta nemá slov. On také mlčí, protože jeho tichá přítomnost je víc než útěcha… A já vím, že přijde okamžik, kdy se mne zeptá, proč pláču a pak vysloví mé jméno a já mu odpovím: „Rabunni!“



Trochu jsem to přetáhla, ale snad mi odpustíte.




Kéž je to k Beránkově slávě a k dobru tomu,

kdo ty řádky četl s hořícím srdcem!

 

 

Sdílet

Komentáře

Suzanneu Krásne, romantické... :-)

Neposeda Realistické, ze života. Krásné, protože z Božího Ducha:-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio