Bylo to těsně před Vánoci, kdy jsem ve stejný den obdržela dva maily. Nejednalo se však o mail napsaný v rychlosti a bez přemýšlení. Naopak, jejich pisatelky věděly dobře, co vypovídají o sobě, když se dělí o to, co jim běží hlavou, ale především, co se jim „převaluje“ v srdci. Oba dopisy mi „vzaly dech“ tím, jak se odlišovaly a zároveň jak si byly podobné. Podobné si byly ve vnímání času, které obě kamarádky prožívají jako čas, kdy je třeba „dospět“, zanechat her, ujasnit si životní hodnoty a převzít zodpovědnost sama za sebe, dokázat přijmout svou minulost, své nezměnitelné okolí a naučit se žít v tomto světě, ikdyž by se chtělo z něho utéct. Obě se i shodly na otázce: které je mé místo, kde mě Bůh chce mít a kde budu šťastná?

 „Uvažovala jsem o řádu, neboť jsem byla nadšená, když jsem při jedné návštěvě poznala sestry, ale pak jsem viděla, že to není život pro mě. Myslela jsem si, že by to byl jednodušší život, že bych si ho mohla ulehčit, ale zjistila jsem, že obě cesty (manželství i řehole) se od sebe neliší a že jsou obě těžké… A neuměla bych milovat všechny sestry.“

 "Vrátili jsme se k sobě. Ale mám občas obavy. Bojuji se zkušeností svých rodičů a mám pocit, že v manželství zákonitě nastane bod, kdy to začne jít z kopce… Toužím po modlitbě.“

Nad těmito dopisy mne napadlo pár otázek, které jsem si kladla i já a které často slýchám od druhých v mém okolí:

1) Tak kde je vlastně jednodušší život? Je to v řeholi (správněji by se mělo napsat zasvěcený život – neboť ten má mnoho způsobů, jak je lze prožívat a život v „řádu“  je jen jedním z nich) a nebo v manželství?

2) Je motivem k rozhodnutí životní volby kritérium „jednodušší – těžší“?

3) Kam se ztrácí láska v řeholi a kam v manželství?

4) Je opravdu život ve své podstatě těžký (ať už v „řeholi“ nebo v manželství)?

5) Doplňte si sami další otázky, je jich mnoho…

Vlastně právě tyto dva dopisy stály na začátku celého „seriálu“ Volal(a) jsme k Pánu a od mi odpověděl. I já jsem před pár lety intenzivně hledala odpovědi na otázky, které mi nedávaly spát - a ani dnes si nemohu troufnout napsat, že už „znám správné odpovědi“ na 100%, neboť nevím, zda zítra a nebo za dva roky budu ve svých odpovědích stále tak pevná a zda můj život bude o nich svědčit. Ale pamatuji si, jak jsem v čase mého hledání a rozhodování potřebovala slyšet a vidět svědectví druhých. Pokud je to i tvá zkušenost, pak je tento „seriálek“ určen právě tobě. Mnoho přátel mi slíbilo poslat svůj příběh, jsem to já, kdo zatím neposlal otázky k inspiraci…

A co je zač ten třetí dopis?! Je věnován mé italské kamarádce, začala jsem ho v srdci psát ještě na sklonku minulého roku, po jednom našem letmém setkání.

Milá Claudie,
mám od tebe ještě schovaný email  a všechny vzkazy, které jsi mi kdysi napsala. Často na tebe myslím. O to více od našeho posledního letmého setkání: překvapily mne tvé oči. Poprvé jsme tě viděla smutnou… Já tě však mám před očima zcela jinou. Zářící, plně nasazenou v životě, zpívající s chutí písně, které jsi sama složila. A pak, tvé slovo o tom, že jsi zaslechla „hlas, který tě volá“. Na co čekáš, jakou jistotu ještě potřebuješ? Dokud neuděláš první krok, aniž by sis nechala zadní vrátka otevřená, nedočkáš se žádného „potvrzení“. Jak může Ten, který tě miluje a který tě volá, dát pokoj, když mu nedůvěřuješ hned od začátku. Nezlob se, možná ti křivdím. Nevidím do tvé duše, jen bych ti přála, abys byla šťastná. Víš, když Pán začne promlouvat, nedělá si legraci, není to flirt puberťáka ze sousedního domu. Promluví a čeká. Odpovíš-li, promluví znovu. Zeptáš-li se, pošle další znamení. - Jen jim rozumět, jen být trpěliví, odhodlaní a především být pravdiví k sobě samým.