"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Volal(a) jsem k Pánu a on mi odpověděl…(2. příběh - Karina, Polsko)

Příběh Kariny

Podle reakcí, které přišly na vyprávění Pauly a za něž děkujeme, protože je vnímáme jako povzbuzení na cestě, ke které se vnímáme být volány, pokračuji v dalším vyprávění o Boží lásce, o volání a naší odpovědi (vlastně trvalém dialogu) a spolupráci. A jak jsem už minule naznačila, nechci psát jen o paulínkách či těch, kdo žijí „v klášteře“. Oslovila jsem přátele „manželata“ a ti mi vyšli vstříc - pošlou mi svá vyprávění, jen co si najdu čas, abych jim poslala konkrétní otázky:-)

Představte si, že spolunovicky po mě chtějí jména (která nakonec nejsou schopny správně vyslovitJ) těch, kdo nějak reagovali na příběh Pauly a  nebo přímo o modlitbu žádali...

Tentokrát jsem poprosila Karinu, aby se podělila o své „životní dobrodružství“. Její příběh jsem už znala, neboť právě s ní jsem před 2 lety začínala v Římě postulát a protože čeština a polština si nejsou tak vzdáleny, často jsme si svěřovaly tyto tak cenné okamžiky hledání. Naše povídání se odehrávalo po večerech v kapli, kde jsme se zcela neplánovaně setkávaly. Karina hrála na kytaru a zpěvem vyjadřovalo to, co se jí italsky nedařilo říci. Byla to zároveň i její modlitba. Mohla bych toho o Karině napsat mnoho, ale nechám promluvit jí samotnou…

 

 

 

 

Jmenuji se Karina, je mi 33 let, pocházím z Polska. Poláci jsou národem křesťanským, 90% tvoří katolíci. V mém rodném městě Tarčíně (blízko Varšavy) jsou téměř všichni obyvatelé praktikující. Poslední dobou se však i u nás objevili jehovisté. Má rodina nepatří mezi zámožné, ale je bohatá vírou a pozorností k druhým. Mám staršího bratra, už s vlastní rodinou. Rodiče se nám od malička věnovali a nezanedbali ani křesťanskou výchovu. Díky přípravě na první přijímání ve 2. třídě na ZŠ a později na biřmování (16 let) jsem začala vnímat vztah mezi mnou a Ježíšem. A také touhu být mu nablízko tím, že budu z lásky dělat něco „dobrého“. Objevila jsem v sobě hudební talent a tak jsem po dvanáct let doprovázela hrou na kytaru nedělní liturgii a vedla malý farní sbor. Hudební animaci jsem se věnovala i v hnutí Oáza, které působilo v naší farnosti.

Důležitým momentem v mém životě byla má první pěší pouť do Čenstochové, kam mne otec v roce 1989 vzal s sebou. Tak se mi otevřely horizonty, o kterých jsme ve farnosti do té doby neměla zdání…Když jsem ukončila střední tiskařskou školu, začala jsem pracovat v jednom reklamním studiu. Ale po třech letech (měla jsem 23 let) jsem opět začala studovat: nejdříve informatiku a pak účetnictví a bankovnictví na VŠ ekonomické ve Varšavě, celkem pět let. Studovala jsme dálkově, protože jsem nadále pracovala na plný úvazek, abych se uživila a mohla podpořit i rodiče, u kterých jsem, až na poslední rok studií, bydlela. Tedy se může zdát, že můj život byl dostatečně „plný“. Přesto jsem však vnímala, že „něco“ mi chybí. Hledala jsem naplnění života… a začala se ptát Ježíše, jaké je mé povolání. Ptala jsme se Jeho, protože jsem předtím zakusila, jak je to těžké žít bez Něj, spoléhat jen na vlastní síly.Vnímám jako znamení, že mne přivedl do universitního společenství Voda-Život ve Varšavě. Tady se můj vztah s Ježíšem prohloubil, během modliteb byly uzdraveny má zranění a byla jsem také „očištěna“ od mého dosavadního života, tak egoistického a bez Boha. V tomto hnutí jsem se podílela na animaci adorací, kde jsem mohla skrze hudbu vyjádřit, co cítím v mém nitru. Poznala jsem, že jen Ježíš je jediná cesta; On je jediný, kdo dá smysl, radost a požehnání mému životu. Často si připomínám zkušenost z této doby: věřit, otvírat se jeho milosti, naslouchat a číst znamení Jeho přítomnosti na naší cestě hledání Boží vůle. Bůh volá podle plánu, který má s každým člověkem. A s každým má jiný plán…

Ten jeho se mnou jsme začala konkrétně odkrývat, když jsem poprvé v roce 2002 poznala paulínskou rodinu (přesněji paulíny a učednice Božského Mistra) během pouti do Čenstochové. O rok později jsem byla pozvána na exercicie pořádané paulínskou rodinou a tentokrát jsem se poznala i se sestrami paulínkami. Zapovídala jsem se s jednou z nich a najednou jsem vnímala světélko v mém životě. Ještě malinké, ale jasné v tom smyslu, že tento způsob života chce Ježíš pro mne. Během exercicií, na jejichž závěru byl každý pozván k oltáři a kněz mu svátostně požehnal, jsem obdržela tento úryvek z Písma: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu...“(Gen 12,1). Nedá se popsat slovy, co jsme v nitru prožívala, snad lze jen sdělit, že jsem zůstala naplněna pokojem a radostí. Z exercicií jsem se vracela s přáním „nějakým způsobem“ se k paulínské rodině připojit a co více, zvláště myšlenka na paulínky mi „nedávala spát“. V následujících měsících jsem se snažila být alespoň v telefonickém spojení se sestrami (já byla ve Varšavě, komunita je v Lublinu na východě Polska). Má zvídavost přerostla v přání přijet na návštěvu do komunity a poznat paulínský apoštolát a spiritualitu. A tak jsem v březnu 2003 sestry navštívila. Zpátky jsem se vrátila plná naděje a pokoje. Během roku se mi podařilo potkat se ještě třikrát se sestrou Annou, když měla cestu do Varšavy: více mne poznala, přijela i k nám domů a do farnosti. Zbýval mi poslední rok studia. V tomto roce ke mně Pán promlouval skrze různé události, také skrze těžkosti spjaté se studiem. Stále jsem jasně vnímala Jeho přítomnost a lásku ke mně. - Když se nyní zpětně ohlížím, vidím, že školy, které jsme studovala, a zájmy, kterými jsem žila (hudba, fotografování), jsou v plném souladu s paulínským charismatem. I to je pro mne potvrzení, že Bůh si nás vede už od malička.

Před prázdninami roku 2004 jsem se odhodlala k požádání o vstup mezi Dcery sv. Pavla. V červenci jsem udělala státnice a ukončila zaměstnání. Oznámila jsem také mé přání rodičům. Můj otec byl potěšen: řekl mi, že se modlil po celý můj život, abych se, je-li to vůle Boží, stala řeholnicí. Maminka byla trochu smutná a ještě nyní ne zcela přijala mé rozhodnutí, ale vnímám, že chce pro mne to nejlepší a tak mne miluje i v této volbě.

V září 2004 jsem odjela z rodného Tarčína do Lublinu a zde jsem už zůstala (pokud zrovna nejsem v Římě:-)

 

Moc vás zdravím

Karina

 

 

Sdílet

Komentáře

Kepy Vím, že mám v reakci trošičku malé zpoždění, ale občas jsem prostě trošku pomalejší:-)...přiznám barvu, po návratu z Říma, jsem si znovu přečetla svědectví všech Vás, se kterými jsem se v Římě setkala...takže aspoň zpětně, (všem novickám, ne jen Karině)...mám jistou představu, že vydat svědectví není vždycky snadné. O to víc dík. Držte se! a...občas si na Vás vzpomenu - v modlitbě...:-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio