"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Volal(a) jsem k Pánu a on mi odpověděl… (Prolog + 1. příběh - Paula, Rumunsko)

Volal(a) jsem k Pánu a on mi odpověděl…

Původně měly být následující příspěvky přímým navázáním na mé svědectví o hledání Boha a povolání. Ale zjistila jsem, že ještě nepřišel ten správný čas (jedine, co jsem vnimala, ze mam zverejnit, bylo me valentinske dobrodruzstvi:-). Místo toho jsem však dostala intuici oslovit mé přátele, jejichž životní cestu znám, a vyzvat je, aby se podělil o svou zkušenosti. Asi to bylo opravdu z Ducha svatého, neboť ve stejném týdnu mi má maestra řekla, zda nechci nějak zapojit i spolunovicky do „mého blogu“. Zajásala jsem a hned spojila obě myšlenky dohromady. V následujících dnech tedy postupně přeložím svědectví mých spolunovicek a až mi odpoví i někteří z oslovených přátel, přidám i jejich „trošku“ do pestré mozaiky života. Záměrně jsem oslovila nejen sestry, ale i bratry a kněze, nebude však chybět ani zkušenost hledání těch, kteří jsou nyní mladí manželé a někteří už i rodiče. Ještě nevím, zda mi odpoví i ti, jejichž cesta byla v určitých okamžicích opravdu těžká. Prosila jsme je o upřímnost, pokud se cítí na to, aby mi odpověděli. Nemá to totiž být reklama na paulínky či na pouze zasvěcený život, ale „reklama“ na život s živým Bohem: vyzvání k důvěře, že je to On, kdo nás zná nejlépe už od lůna matky; k odvaze se ho ptát a k trpělivosti mu naslouchat…A v posledku i ujištění, že mnohé cestičky jsou pěkně klikaté, ale když se člověk ohlédne s odstupem času, zjistí, že vedly k cíli – k místu, kde je člověk doma, kde se cítí být šťastný a kde žije naplněný život, ať už je to klášter, fara a nebo panelákový byt plný dětíJ.

Dnes vám přináším příběh Pauly. Poznala jsme ji v dubnu na setkání u sester v Polsku. Poprvé v životě vycestovala z Rumunska ven. Podruhé opustila svou zemi, když se v říjnu připojila ke mně a ke Karině, aby s námi vstoupila do noviciátu v Římě. Je mladší než my ostatní, ale dialog jsme navázaly okamžitě. Pořád se směje a nebo je zabraná do čtení. Když se však stane, že najdeme chvilku k povídání, odhalí vám svůj svět, který se skrývá uvnitř. I díky jejímu svědectví jsem ji poznala zase o trochu víc… 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příběh Pauly

Jmenuji se Paula, je mi 25 let. Pocházím z Rumunska, ze země, kde je 90% populace ortodoxního vyznání, katolíci tvoří jen 5% obyvatelstva. Až do revoluce v roce 1989, kdy padla vláda komunistů, nebyl život katolické církve jednoduchý: církev byla izolována od světa a kontrolována tajnou policií.

Narodila jsem se v katolické rodině, k víře mě vedla moje maminka Byla to ona, kdo mě učil modlit se a kdo mi vysvětloval základy víry. Nepamatuji se, že bych někdy chyběla na dětské nedělní mši svaté. Přitahovalo mne vše, co vyprávělo o Bohu: písničky, obrázky, kázání uzpůsobené mému věku… neděle byla pro mne vždy svátkem. – S odstupem vnímám, jak byly tyto roky podstatné pro můj vztah s Ježíšem. Během přípravy na první svaté přijímání (měla jsem 8 let) jsem začala vnímat, že Ježíš je opravdu mezi námi přítomen. To bylo důležitější než bílé šaty a sváteční atmosféra onoho dne. Doteď si pamatuji, jak jsem se přibližovala k oltáři, abych přijala Ježíše – Boha, o kterém jsem slyšela, že je to Bůh velký a mocný – a který se nyní stal malým a slabým, aby mohl vejít do mého srdce. Jak jsem se cítila šťastná! Tohle setkání se stalo nejdůležitějším setkáním mého života, od tohoto dne vnímám, že Ježíš je mi stále na blízku.

Blízko mého bydliště nebyl kostel a tak jsem se nemohla účastnit katechismu a jiných setkání pro děti, která by mi napomohla na cestě víry. Naštěstí ráda čtu a tak jsem hledala knihy, které by mi pomohly. Doma jsem našla Katechismus, Následování Krista a také knihy o životě světců. A pak o prázdninách (12-14 let) jsem objevila v domě mého dědy police plné knih pro studenty tzv. malého semináře (můj strýc je knězem). Přečetla jsem i tyto knihy a díky nim si uvědomila hodnotu mše svaté a adorace, objevila jsem hloubku vztahu mezi světci a Ježíšem. Nejvíc mne ovlivnila četba životopisu Dominika Savia, světce dětí a mládeže. Také ve mně dozrávalo přání zůstat vzdálena všemu, co by mohlo urazit Ježíše.

Jednou mi tento strýc nabídl, zda nechci jet na setkání, které připravily sestry paulínky. Nikdy jsem jméno těch sester neslyšela, ale řekla jsem „ano“. Vlastně jsme neznala žádné sestry, pouze od vidění jednu z farnosti. Vše bylo pro mne nové: např. modlitba breviáře nebo meditace liturgických textů. Poznala jsem i trochu jejich apoštolát. Co mne především oslovilo, byla radost, která vyzařovala z jejich tváří – vnímala jsem, že jsou to osoby, které žijí naplno. Na setkání byly také dvě dívky, které se hned chtěly stát sestrami, já – vědoma si mého věku a faktu, že mne teprve čeká gymnázium – jsem neřekla nic. Ještě nebyl ten správný čas učinit rozhodnutí. Řekla jsem si: „Uvidím, zda má touha vydrží.“ Proto jsem neřekla nic doma a ani kamarádkám. Také jsme nechtěla, aby mne někdo jakkoliv ovlivňoval, k rozhodnutí jsem chtěla dospět sama. Zároveň jsem však také vnímala, že se k těmto sestrám ještě vrátím.

Pak jsem nastoupila na gymnázium. Ve třídě byl chlapec, který bydlel blízko nás a od jedné chvíle začal na mne čekat před školou, aby mne doprovodil. Uvědomila jsem si, že mne nedoprovází „jen tak“. Bylo mi teprve 16 let, ale vážně jsem se tázala sama sebe, jakou cestu životem mám zvolit. V srdci jsem vnímala, že jsem přitahována Ježíšem a tak jsem se rozhodla následovat toto volání. Zatím jsem pokračovala ve studiu: po gymnáziu jsem byla přijata na univerzitu, obor sociální péče, který jsem zvolila, protože jsem chtěla dělat něco dobrého pro druhé. Jak jsem však postupně poznávala, „dělat dobro“ mělo mít jinou podobu… Jednoho večera nás navštívil jeden z příbuzných. Myslel si, že ho nikdo krom rodičů neslyší: začal mluvit o svém životě, tak vzdáleném Bohu. Velmi se mě to dotklo, měla jsem ho ráda a přála jsem mu jen dobré. Postupně jsem zjišťovala, že lidí, kteří zapomněli na Boha a křesťanskou víru, je v mém okolí hodně. A tak ve mně začala růst touha pomoci těmto lidem znovu nalézt víru, pomoci jim v ní dozrát a růst v lásce k Bohu.

Rok před ukončením vysokoškolských studií jsem požádala sestry paulínky, zda k nim mohu přijet na zkušenou na 6 týdnů o prázdninách. To mi bylo 22 let. V tu dobu chystaly „biblickou misii“ ve farnosti aspirantky Anny Marie. Během její přípravy a samotného průběhu jsem odhalila, jak je Slovo Boží „krásné“ a důležité pro můj život. Do té doby jsem totiž Písmo nečetla. Najednou se pro mne Bible stala dopisem Božím. Tolik lidí na Bibli zapomnělo a nebo ji odmítají poznat…Rozhodla jsme se darovat svůj život pro tuto knihu - aby ji lidé znovu objevili. V srdci mi zněla Ježíšova slova: „Kdo ztratí svůj život pro mne a pro evangelium, získá ho“. A tak jsem našla svou cestu.

 

Chcete-li Paule napsat, muzete napsat rumunsky, anglicky nebo italsky. Samozrejme ze i cesky, ja ji to prelozim:-) Myslim, ze bude rada, kdyz zjisti, ze ma "spriznenou dusi" i v daleke a nezname CR.

 

Sdílet

Komentáře

tara Ahoj Paulo, moc Ti děkuji za Tvůj příběh. Sama ještě hledám svou životní cestu. Díky a přeji Ti vše dobré.

Nika Ahoj Paulo, díky moc za Tvé svědectví. Ani já nemám ještě úplně jasno jakou cestou jít. Ať Ti Pán žehná na cestě za Ním. K Němu blíž.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio