"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Credo (1.díl: Hledání)

Přátelé i náhodní čtenáři, několik mých bývalých spolužáků a přátel „z dětství“ mne poprosilo, zda bych se nepodělila o svou zkušenost víry. Tedy spíš mi napsali, zda jim mohu vysvětlit, jak se z „divoký holky“ stala křesťanka a nakonec ještě řeholní sestra (což ještě nejsem, ale mám tím směrem „našlápnuto“). To, co nyní píšu, není „originál“, našla jsem v PC mé svědectví, které už kdysi bylo zveřejněno. Tímto se omlouvám všem, kdo ho už četli. Noviciát mi neumožňuje dlouhé vysedávání u PC. Slibuji, že 4. díl o tom, jak jsme hledala své povolání a jak ho nyní žiji, někdy během jara doplním. Prosím, čtěte shovívavě, zamilovaná duše vidí vše růžovějiJ.

 

 Hledání

Musím  napsat, že jsem byla docela dlouho zarytou ateistkou, protože Bůh mi byl ukázán jako nespravedlivý, v jehož jménu se vedou války a utlačují menšiny. V naší rodině sice jedna babička měla svaté obrázky – pěkně však zaprášené – ale rozhodně mi nebyla vzorem křesťanského života. Na rozdíl od té druhé, která o církvi a Bohu nemluvila, ale v mých dětských očích žila jako ideál dobrého člověka - a tím mě inspirovala.

Já sama jsem odmalička byla dítě svobody, nic nemohlo spoutat můj fantazijní svět, moji touhu po Pravdě, Kráse a Spravedlnosti. Urovnávala jsem každý svár, snažila se vnášet dobro a pomáhat, kde se dalo. Dokonce jsem měla i jakési své dětské božstvo, které zároveň splývalo s přírodou: věnčila jsem na jaře rozkvetlé stromy a o prázdninách, několik roků po sobě, jsem dokonce uctívala jednu paseku, kterou jsem vždy ověnčila fáborky, přinášela oběti, zpívala a žádala „boha“ o hojnou úrodu hub (rostly tam babky).

 

Tedy semínko touhy po Bohu jako po něčem, co přesahuje mé já a dokonce i celý svět, ve mně bylo. Ale nebyl nikdo, kdo by ho zalil. A když, tak to byla dlouho jen slova slova… Nevím, zda jsem byla ještě tak uzavřená a nebo zda svědectví mých bližních nevyvěrala z opravdově žité víry. Až zpětně si uvědomuji, že velkým darem na mé cestě hledání byly dvě kamarádky: jedna z nich byla katolička a druhá evangelička.

 

Když jsem začala dospívat a tím myslím dobu studia na gymnáziu, tak se má touha po svobodě začala naplňovat zcela jinak. (Teď by mohl následovat celý román o mých vztazích, tazích, úpadcích, … a o přátelích, kteří pili, brali drogy a nebo si vzali život. Ale je mi jasné, že tohle by bylo jako jedna z dalších tak černobíle jasných historek, že už ji napřed nikdo nevěří.) Tedy shrnuto, toužila jsem někam patřit, být přijímána, být svá a opravdově a naplno žít!

 

A přesto i v těchto letech zůstávalo ve mně vědomí, že je ještě „něco víc“. Cítila jsem se sice svobodná, ale vždy jen na chvíli, a tak jsem toužila po dalších a dalších dobrodružstvích, která mě však nikdy nemohla zcela naplnit. Opravdu díky Bohu jsem se přitom všem mém bláznění snažila držet „na úrovni, nebýt hadrou v rukách druhých, zachovat si i čest“.  Tohle vědomí, že se nesmím úplně propadnout na dno stoky, to mě snad i zachránilo.

 

Střední škola skončila a já, protože mi učarovalo divadlo, odešla jsem do Prahy na studia. Konečně svoboda! Ale se svobodou i pocit osamění a hledání nových přátel. A vystřízlivění, když člověk zjistil, že si nejprve musí vydělat, aby měl na knížky, na divadlo a na koncerty a vůbec na celý báječný pražský život. A taky zamilovanost dlouho neopětovaná.

 

A tak skrze touhu po lásce jsem začala poznávat Lásku. O faktu, že Bůh existuje, mě přesvědčil právě chlapec, do něhož jsem byla zamilována. Jako chci znát vše o tom, koho miluji, abych mu byla ještě blíže a rozuměla mu, musela jsem proniknout i do této části jeho života. V knihovně jsem nabrala knihy o buddhismu, neboť se jím zaobíral, ale také o předních osobnostech new age a pracovala jsem na zvýšení svého sebevědomí, ale také stavech vyššího vědomí, začala jsem vidět auru a v zrcadle svůj stín, studovala jsem techniky východních meditačních cvičení i kámasútry. Jeho přátelé se stali i mými přáteli. Nebavili jsme se o ničem jiném, než kde je jaký mistr a kdo se dokáže přemístit v prostoru a čase, kde sedají sehnat různé byliny a houby atd. Ale nějak mi to všechno nesedělo. Jela jsem na pár akcí, ale ačkoliv mi energie vybrovala tělem a zázračně jsme se zbavovala mindráků z mládí, byla to všechno spíš jen hra. A krom toho jsem začala vidět i „zákulisí“ a když jsem se měla stát výměnným předmětem pro jisté praktiky, tak se mi ti lidé zhnusili ještě více.

 

Já toužila přece po něčem jiném. Ne po předvádění svých schopností, ale po odevzdané lásce. A tak jsem narazila na jeden ze směrů hinduismu, který nebyl založen na cvicích a postech (to k tomu samozřejmě také patřilo), ale na milování boha ve všech jeho aspektech (tedy ne Boha v křesťanském smyslu) a tady jsem se na čas zastavila. Zpívala jsem hindské písně, ale nejraději jsem měla jednu v angličtině, což byla modlitba Ježíše v Getsemanech: ne vůle má, ale tvá se staň.. Dokázala jsem se zklidnit, koncentrovat se na své srdce, ale nejraději jsem meditovala na obraz Krista. Což bylo možné, ale později nás vedli k tomu, abychom meditovali na obraz jejich Mistra. A to se mi už nelíbilo. A věcí, které se začaly ukazovat být jako podivné a nesvobodné, přibývalo.

 

A tak jsem měla se svým přítelem jakousi vlastní cestu. Nad naší postelí byl obraz Krista i Panny Marie, ale hned vedle tančící Krišna a mnoho dalšího. Vykládali jsme si sny, tarot, nechali si udělat od ruských tajně zasvěcených odborníků horoskop. A já přitom všem měla pocit, že jsem jen předmět hozený do soukolí dějin, že svým narozením a nebo volbou karty či hodem kostky neúplatně potvrzuji, že vše už je dáno, nic nemohu změnit, vše o mě vypovídá a já s tím nemohu nic dělat. Kdokoliv mohl nahlédnout na dno mé duše, odhalit mé bolesti a zranit mě.

 

Přesto všechno se mi začala konkretizovat představa Boha. Už to nebyla smyšlenka hodná „zasvěcených“ diskuzí. Už to byl „kdosi“, kdo opravdu je. Po ránu jsem chodila meditovat do zahrady břevnovského kláštera benediktinů. A představovala jsem si, že přede mnou na cestě vidím Krista a že s ním rozmlouvám. Bylo to stále ještě cvičení vizualizace, ale už i modlitba...

 

  

Sdílet

Komentáře

Danyrka Děkuji za krásné svědectví. Nejen, že Tvá životní zkušenost je velmi cenná pro Tvé okolí, ale máš i velký dar písemného vyjadřování, jak je na Tvém článku vidět. Dočkám se pokračování? Jak pokračovalo Tvé chození do zahrady břevnovského kláštera?

Neposeda Diky. trochu jsme se bala,ze budu sokovat. Pokracovani se dockas, asi tak za tyden. Jak mi povinnosti dovoli. Predevsim se snazim "pokracovat" celym mym zivotem... Totez preji tobe.

Juris Andero, dík že jdeš s kůží na trh, už poněkolikáté. A víš co na tom všem považuji za nejcenější? To jak píšeš v komentáři, <predevsim se snazim "pokracovat" celym mym zivotem... >, protože svědectví je pak aktuální a úpřímné. Tak díky a pokračuj, a někdy se zastavím.

katarina je krasne, ze hovoris o svojom obrateni..je uzasne, ako si nas Pan vedie, ja som zazila nieco podobne, i ked cesta kazdeho je jedinecna..

pavlli ahojky, díky :)...už jsem to dříve četla, ale nějak mi to nedalo a přečetla jsem si to znovu...Břevnovská zahrada - něco mi to připomíná;)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio