Otázky na tělo pro Dceru sv. Pavla

Končí únor a já mám stále "Otázky na téma měsíce" bez odpovědí. Čím to bude?

Asi tím, že už nejsem novickou (s italskou siestou – tedy časem, který jsem nevyužívala k spánku, ale k psaní), ale čerstvou juniorkou naplno nasazenou v komunitním životě (vaření, nákupy, úklid, jen tak posezení společně…) a v našem různorodém apoštolátu (čeká mne zvláště redakce a naše webovky, ale tyto první týdny „zaskakuji“ za sr. Molly v knihkupectví).

1. Co pro Tebe znamená být členem/členkou Tvého řádu/komunity?

Být Dcerou sv. Pavla je pro mne zcela samozřejmou věcí - což se nevylučuje s vděčností a úžasem nad povoláním právě do této kongregace. Jsem na správné adrese. Tam, kde se mnou Pán počítá. Kde je i On a kde ho mohu zakoušet a dávat ho poznat ostatním skrze různé sdělovací prostředky i skrze obyčejná setkání v knihkupectví apod.
Má komunita (v tuto chvíli pražská, v mezinárodní kongregaci je dost pravděpodobné, že se občas postěhuji i jinam) je má rodina. Ačkoliv jsem vždycky byla víc samotářská, jasně jsem vnímala, že mé místo je v komunitním životě. Žít ne vedle sebe, ale SPOLU po vzoru Boží Trojice, po vzoru apoštolů, po vzoru našich „starších sester.


2. Mohla bys napsat pozitivum a negativum žití v řádu/komunitě?
Má komunita (ostatně celá kongregace) je národnostně a kulturně velmi pestrá. A to je pozitivum i negativum. Tedy je to někdy dost náročné vyjít spolu, ale když v té věci postupně rosteme (se všemi oklikami), tak je o to silnější naše svědectví, že lze žít na této zemi s kýmkoliv v Kristově jménu. Že Ježíš přišel pro každého a nekladl si podmínky, že jen pro ty, co se modlí na kolenou anebo jen pro ty, co umějí zpívat a uklízí po sobě hrníčky. Učí nás to (mne jistě) přijímat druhé v jinakosti, odpouštět nedorozumění i chyby (buďte milosrdní jako váš nebeský Otec). Sebe sama vidět ne jako suprdokonalou, ale zároveň poznávat i mé dary, které mohu přidat do společné domácnosti a apoštolátu.
Komunita je jakýmsi zrcadlem a akcelerátorem v duchovním i osobním růstu. Nenechá tě pyšně vyrůst, ale nedá ti padnout, když se ti zrovna nedaří.

Těší mne vědomí, že ať cestuji po světě kamkoliv, „potkám“ někoho z naší Paulínské rodiny. Je nás 10 větví, tedy už pořádná rodinka. Jako paulínky jsme nejpočetnější, ale stává se mi, že při setkáních ani nevnímám rozdíl, že bych se bavila s „ne-paulínkou“. Tedy negativa a především pozitiva platí pro celou Paulínskou rodinu (po vzoru sv. Pavla nepřemýšlíme v hranicích jedné země či kontinentu, ale celého světa). 
Vím také, že my „pražské“ nejsme ztracené, že jsme spojeny v modlitbě, v hmotných dobrech (když byly záplavy v JV Asii nebo po atentátech v Pákistánu – každá z komunit kongregace se zapojila do pomoci spolusestrám) i ve sdílení naší práce, když si vzájemně vyměňuje zkušenosti, ideje i konkrétní produkty (např. kniha, kterou napsala jedna z mých pražských spolusester, vyšla v Rumunsku a vyjde také v některých afrických zemích a naopak).

3. Čím je Tvoje komunita/řád typická? Proč jsi se rozhodla jít právě sem?
Jsme osloveni Kristem tak jako sv. Pavel a po vzoru tohoto apoštola národů hlásáme evangelium všem lidem (nejsme tedy zaměřeni jen na určitou skupinu lidí: nemocní, mládež…) a to skrze knihy, film, internet… Skrze to, čím svět žije, vstupujeme do toku informací  a vnášíme do něj Boha.


Ač nevěřící, už od dětství jsem vnímala, že mým „povoláním“ bude ukazovat lidem pravdu a krásu. Když jsem pak po konverzi toužila darovat svůj život Pánu, hledala jsem „správnou adresu“. Navštěvovala jsem různé sestry, ale paulínské nasazení v apoštolátu hlásání Božího Slova mne oslovilo. (Ještě před křtem jsem při první návštěvě Telepace jasně vnímala, že „dýchám můj vzduch“ – a najednou paulínky byly od stejné branže!)
Jen jsem si kladla otázku, zda to není málo rozhodnout se jen podle toho, že dělají stejné věci, které se líbí i mně. Proto jsem ještě hledala dál. K sestrám jsem však chodila na modlitbu a občas pomoci s něčím v redakci (při jedné odpolední modlitbě připravené pro mládež, kam jsem dorazila pozdě a skoro s nechutí, se stala zvláštní věc: v jednom okamžiku jsem se podívala na jednu ze sester, která mi do té doby nebyla moc sympatická, a naprosto jasně, v postoji čiré lásky jsem si uvědomila: bude mou spolusestrou). Bylo to tak těžko uvěřitelné, že jsem chtěla zapomenout na tuto událost a dál jsem se pídila po místě, které by ještě více odpovídalo mým vysněným představám o „životě v klášteře“. Ale čím dál více jsem zjišťovala, že jakýkoliv krok jiným směrem, končí nezdarem (jako dokonce i bolestí hlavy či zlomenou rukou – vždyť já Pána prosila, aby mi dával znamení, jen jsem je odmítala číst!) A tak dny ubíhaly a já čím dál více vnímala, že je již čas učinit jasné rozhodnutí: že žiji ve světě, ale že mne už nenaplňuje tím, co dříve, a že jsem někde uvnitř duše velmi smutná.
"Celý" příběh na: http://neposeda.signaly.cz/0803/volal-a-jsem-k-4

4. Jak reagovalo okolí, když jsi se rozhodla, že na sebe "vezmeš řeholní oděv", a jak to přijímá teď?
Věřící i nevěřící přátelé to tak nějak tušili předem (dala jsem si na čas, než jsem to oficiálně řekla) a vesměs jim to přišlo "dobré". Někteří z nevěřících přátel se ode mne vzdálili, že jejich život není "svatý"... Pevně věřím, že se ještě potkáme. V jednom případě se tak už stalo.
Doma jsem to říkala s obavami, ale ukázalo se, že mateřské srdce rozumí i beze slov, maminka si to myslela už dávno. Myslela si, že půjdu někam za mříže, kde mne už nikdy neuvidí. Takže jsem to musela dlouho vysvětlovat, opakovat... Řekla jsem to také v dostatečném předstihu, aby se s tím rodiče i sestra (jiné příbuzné nemám) vypořádali. Naplánovali jsme společnou dovolenou a pak ještě s každým z nich pár dní zvlášť. Ovšem i tak potřebovali další roky, aby je přešel strach, že mne ztratí. Hodně asi pomohlo, když mne doprovázeli do noviciátu v Římě a poznali naši velkou italskou "familii" a komunitou byli přijati jako kdyby už dávno patřili do rodiny. Dva roky na to tam jeli se mnou zas. To není náhoda, že?!
Ale happyend to ještě není: ještě hodinu před sliby se mne mamka ptala, zda jsem si to nerozmyslela...

Byla bych ráda, kdybych o Kristu nesvědčila jen modrou sukní a křížkem na krku, ale celým životem. Aby to i lidé zcela nevěřící jaksi vytušili, že jsem Jeho (to se mi občas stávalo, když jsem ještě v civilu byla u lékařů a nebo někde na cestách).
Tak prosím i tebe, čtenáři a čtenářko, abys na mně pamatoval/a v modlitbě i v nějaké oběti. Nejen na mě, ale i na naši komunitu a vůbec celou Paulínskou rodinu. I tímto způsobem se tak zapojíš do hlásání evangelia.

Dodatečně doplňuji fotku s mou rodinou (i jako poděkování pro ně), jsou to přesně 4 týdny, co jsme  šli společně do kostela, kde mne od 16h čekal "svatební obřad".