30. leden a živý svatostánek

Takhle úvaha má úplně obyčejný začátek...

Dnes jsem s Aničkou strávila den v knihkupectví. Moc lidiček v tom mrazu nebylo a tak jsme pracovaly na „knížečce pro liturgii na sliby“ a já přitom šmejdila prachovkou po místech, která to fakt potřebovala! Doma jsme si pak "uvařily obědovečeři" a já šla zahřát mé ztuhlé kosti do vany. Z ní mně vytáhl (telefonicky!) můj kamarád Aleš, bratr servita z Innsbrucku. Bezva brácha, za týden se uvidíme, přijede! Po modlitbě jsem šla zkouknout zprávy (stihla jsem až ty „novácké“:-). A jak si tak sedím před TV, došlo mi, že za týden tomu bude úplně jinak. A došlo mi, že mi to vůbec nedochází! Tedy, že mi to přijde úplně normální, ale nevím, zda právě tento stav je normální?!

Rozhodla jsem se, že to nebudu řešit a na otázky přátel budu odpovídat „tajemným úsměvem“. Ale když už přemítám a sdílím se tu se svými ne-normálními pocity, tak aspoň prozradím důvod, proč jsem si pro den slibů vybrala právě 30. leden.

Protože 25. ledna, kdy se slaví Obrácení sv. Pavla, vychází na pondělí a stejně tak i další významné dny (v lednu a únoru si připomínáme prohlášení naší zakladatelky za ctihodnou, datum jejího narození i den jejího návratu k Otci) a dokonce ani 2. únor, který je svátkem všech zasvěcených, nevychází tak, jak by si jeden přál:-), musely jsme tedy s komunitou zvolit jiné datum - obyčejné.

Začal se rýsovat poslední víkend v lednu anebo první v únoru. Jsem asi moc zachtívavá, ale zkusila jsem poprosit Pána, ať mi nějak dá vědět KDY a PROČ. A dal i přes mou "zachtívavost" (vždyť mně zná tak dobře)! Během jedné z noviciátních lekcí jsem listovala knihou „Primavera paolina“ o našich začátcích. A ejhle, akorát jsem otevřela stránku na přetisklém článku o tom, jak byla poprvé v římském domě uložena eucharistie do svatostánku a jakou radost z toho první malá komunita měla! Stalo se tak 30. ledna 1927! (Co na tom, že to byla neděle.)

Vnímám, že je to velmi symbolické pro mne. Jako paulínka mám nabírat sílu a inspiraci před svatostánkem, ale nejen to, sama jím mám být a nést v sobě Boha kamkoliv jdu, kdekoliv mluvím, píšu, žiju…. Cílem všech členů paulínské rodiny (tedy nejen řeholníků, ale i laiků) je Pavlovo: „Nežiji již já, žije ve mně Kristus.“ A to není cíl vzdálený a jen pro pár vyvolených. Ikdyž je laťka svatosti pěkně vysoko, naše spiritualita i způsob života a apoštolátu k ní vede mílovými kroky (ty, kteří sis Boží milostí den co den volí tento cíl) a kdo miluje, přenese se přes ní do Božího království už tady na zemi!


 

O tomto dárku k narozeninám a jeho významu jsem už psala v říjnu.

Překlad nápisu:
Jsi zrozena z eucharistie - já jsem s tebou - neboj se.

n: center;">

Zde onen "náhodně nalezený" článek:

Náš dům je večeřadlem

Tím se stal v neděli 30. ledna o svátku Božského Mistra, svátkem, který byl uzavřen celý měsíc zasvěcený Božskému Mistru. Tolik jsme si přáli tuto milost: reálnou přítomnost Ježíše v eucharistii v domě, v rukou svých synů. Připravovali jsme se na tento den modlitbami po celý měsíc a duchovními cvičeními.

Otec Tavani na pověření kardinála vikáře požehnal naši kapličku.  (…) Promlouval k nám o tom, že naše srdce mají hořet láskou k Božskému Mistru tak jako hořelo srdce sv. Pavla.

Pak je uvedeno, jak za drobné penízky těch nejmladších aspirantů byly koupeny květiny. Co daroval vikář a někteří z paulínských spolupracovníků, aby mohla v kapli být sloužena mše svatá, a co ještě chybí, aby kaplička byla dovybavena. Článek navzdory vší chudobě končí radostným zvoláním...

Na oltáříku stojí svatostánek 
a ve svatostánku je Ježíš Mistr!

 

 

V prvních letech bratři používali tzv. "paulínský erb",
který odkazuje na základní kameny našeho charismatu:
Eucharistie, Slovo Boží a jeho hlásání s horlivostí sv. Pavla.
To vše pro Slávu Boží a pokoj lidí.

(4 písmena A-L-B-A jsou zase "náhodou", jsou to začáteční písmena z italského pojmenování symbolických postav jednotlivých evangelií a zároveň dávají dohromady název města, kde jsme vznikli a navíc v italštině toto slovo znamená "rozbřesk" - začátek nového).