Příběh sestry Isi, mé pražské představené

Milí přátelé,
pro tentokrát jsem oslovila mé spolusestry z pražské komunity, zda by přidaly svou „trošku z Boží vinice“. Ačkoliv jsem v Praze strávila dva roky, o některých sestrách moc nevím: byl to především jazyk, který nám nedovoloval hlubší sdílení (každá ze sester je z jiné země; já dosud neuměla náš „komunitní jazyk“ – italštinu a ony zas natolik dobře česky). Teď, když jsem na delší čas v Itálii, zjišťuji, že je mám ráda a že mi chybí. Zjišťuji také, že díky italštině mohu objevit jejich světy, ale také si všímám, jak se snaží, aby ovládly češtinu (po zkušenosti s „lehkou“ italštinou uznávám, jak je těžké se naučit česky). „Úkolu“ se jako první ujala naše představená, sr. Isi: prý aby šla příkladem (tedy je to správná představenáJ). Vím, že v těchto měsících doslova lítá mezi naší komunitou a chystaným novým knihkupectvím, a o to více oceňuji, že si našla čas, aby své svědectví promyslela a sepsala a pak ještě se mnou po mailu a chatu konzultovala překlad. Uvidíme, zda se ostatní sestry (které se rovněž nenudí) taky tak „nasadí“. Je pro mne těžké představit sr. Isi na pár řádcích – potřebovala bych alespoň stránku. A tak jen stručně: dobrá duše, člověk do každého počasí a nasazená paulínka pro evangelium a věci Boží. 

A tohle je už její příběh: Není to poprvé, co jsem byla požádána, abych vyprávěla o svém povolání – ale opět zažívám tytéž rozpaky, když se mám podělit o okamžiky, které změnily směr mého života. Zdá se mi, že jisté momenty - pro mne tak důležité - vyslovené nahlas, znějí banálně…ale, jdu do toho!

Jmenuji se Isidora Pérez Gómez, zítra (zveřejněno 3. dubna) mi bude už 46 let. Polovinu těchto let jsem prožila jako Dcera sv. Pavla. V pražské komunitě jsem od roku 1995 a jsem tu ráda, neboť se mi Česká republika stala druhým domovem. Jinak pocházím ze španělské vesnice! (pozn. Neposedy: jediná věta napsaná česky v italsko-španělské verzi svědectvíJ) Opravdu, jsem z malé vesničky blízko Avily, která leží v provincii Kastilia. Dnes je to hlavně kraj zemědělců, ale má slavnou minulost plnou králů, rytířů, dobyvatelů a především světců jako sv. Terezie z Avily, sv. Jan od Kříže, sv. Petr z Alcantary a nespočet dalších, jejichž jména v ČR nejsou známá.
Má rodina se mnoho neodlišovala od druhých (je zvykem mít alespoň 5 či 6 dětí, ale existují také rodiny s 10 či 12 dětmi): nás bylo 5 dcer a 1 syn. V době mého dětství byli všichni Španělé „katolíci“, neboť za Francova diktátorského režimu neexistovala jiná možnost. A tak bylo náboženství také záležitostí společenskou. Já jsem od dětství měla živý zájem o náboženství, ale musím se přiznat, že byl uhašen během povinných a nudných katechezí a bohužel také negativním svědectvím těch, kteří náboženství využívali jen k svému prospěchu. V době mé puberty postupně došlo k přechodu k demokracii (parlamentní konstituční monarchii). Spolu s mými vrstevníky jsem prožila odmítnutí dosavadního společenského systému – včetně náboženství, které náhle bylo označeno za „podvod“.
Rozhodujícím okamžikem mého života byl odchod do Madridu. Měla jsem 18 let a začala jsem studovat střední ekonomickou školu. Přechod do velkoměsta nebyl pro mne jednoduchý, myslela jsem si, že to „nepřežiju“. Nejen, že jsem to nakonec přežila, ale zpětně vidím, že to bylo pro mne „záchranou“. Ve velkoměstě nikoho nezajímalo, co dělám a o čem přemýšlím, a tak jsem se cítila svobodná, abych se vrátila k životu z víry a znovu začala pravidelně chodit na mše svaté: protože jsem chtěla, ne že jsem musela. Má víra v Ježíše se stala osobní volbou. Jinak jsem žila podobně jako mé kamarádky. Studovala jsem, chodila na brigády, bavila se na diskotékách… Pamatuji se však velmi dobře, jak mi v ten čas kdosi daroval samolepku, na které byl obrázek Ježíše (v tehdejším stylu hippies) s mnoha mikrofony před sebou jako když někdo mluví na důležité tiskovce. Pod obrázkem bylo napsáno: Kdyby apoštolové měli k dispozici moderní sdělovací prostředky, užili by je pro hlásání evangelia. A kurzívou autor věty: Alberione. Tahle věta mne oslovila, hodně jsem nad ní přemýšlela a říkala si: jak to, že nikdo v církvi tohle nedělá? Ale přeci jen jsem ještě „mohla klidně spát“. Dál jsem pokračovala svým životem, jen Ježíš s mikrofony ze samolepky, kterou jsem si nalepila na sešit s poznámkami, mne doprovázel a stával se mi jaksi blízkým.

(to neni original ze sesitu, ale dava jistou predstavu....)

Za tři roky, na začátku letních prázdnin, mne má spolužačka pozvala na „campo-scuola“ (něco jako je třeba JUMP – netuším jak to do češtiny přeložit), což organizovali paulíni a paulínky (do té doby jsem o nich vůbec neslyšela!). Ale neměla jsem nic jiného v programu a tak jsem souhlasila. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v domě, kde se akce konala, hned u vstupu našla velký plakát se stejným obrázkem i větou z mé samolepky (včetně fotografie J. Alberiona)!!! Zjistila jsem tak, že přeci jen někdo se v církvi médiím věnuje a používá je pro hlásání evangelia. – Setkání bylo pro mne velkým požehnáním, zde jsem obdržela jeden z největších darů mého života: naučili mne modlit se a meditovat Boží slovo (já  katolička jsem až v 21 letech začala číst a meditovat Písmo!). Modlitba už pro mne nebyla jen naučenou formulkou, jak jsem dosud byla zvyklá, ale okamžikem ticha a naslouchání. Právě v tomto tichu jsem řekla: „Pane, co chceš ode mne?“ A zároveň jsem se polekala, neboť mne také napadlo: „Že bych měla povolání?!“…což by byl fakt, který se mi v tu chvíli nejevil příliš vítaný.

Po týdenním setkání jsem odjela do mé vesnice, abych zde prožila prázdniny. Byl tu i jeden pohledný chlapec, s kterým jsem už předtím začala „chodit ven“. Otázka: „Pane, co chceš ode mne?“ se mi stále vracela, ale říkala jsem si, že odpovědí je Ignác (tak se jmenoval). Po prázdninách jsem se vrátila zpět do Madridu a hned jsem šla navštívit paulínky. Vlastně stále častěji jsem k nim zacházela, abych se u nich modlila a nebo s něčím vypomohla. Líbily se mi, protože to byly „velmi normální ženy“. Uvědomila jsem si, že když jsem u sester, zapomínám na Ignáce a že když jsem s ním během návštěv rodičů, vnímám, že to není vztah, který by mne naplnil, který by měl budoucnost. A tak jsem o dalších prázdninách Ignáci o tom řekla a rozešli jsme se. Velmi mi v tomto (nejen ve vztahu k Ignáci) pomohla jedna sestra, které jsem důvěřovala a která mne doprovázela: neříkala mi, co musím udělat; nechávala mne svobodnou, abych k rozhodnutím došla sama. Náš dialog trval skoro dva roky, pak jsem požádala, zda mohu učinit zkušenost v komunitě, abych poznala více zblízka řeholní a komunitní život. Stačilo mi těch pár dní, abych rozeznala, že toto je „můj domov“, že život sester by mohl být i mým. A tak jsem si sbalila zavazadla a přestěhovala se natrvalo! Ještě dnes, po 20 letech, se sama sebe ptám, kde jsme našla tolik odvahy?! A s úžasem poznávám, že to byla ruka Boží, která mne velmi jemně vedla.

Když jsem rodičům oznámila, že se chci stát řeholnicí, přijali to v klidu,  neboť si už dávno všimli, že se v poslední době až moc zajímám o sestry a také proto, že o 6 let starší bratr byl tou dobou už rok u salesiánů a oni viděli, že je šťastný. S vděčností vzpomínám na jediná slova, která tehdy tatínek řekl: „Neboj se vrátit domů, pokud zjistíš, že to není tvé místo.“ Vědomí, že „dveře jsou otevřeny“, mi dodalo velkou jistotu v momentech, kdy jsem čelila různým těžkostem - jak si jistě dokážete představit: těžkosti nechyběly, ale o tom (snad) až někdy příště…

Jestliže jsem jindy vybízela k nějaké reakci či otázce, tentokrát nevyzývám ani náhodou:-) Myslím, že by na to neměla moc času. Naopak vyzývám - a nebo ještě lépe: prosím – o modlitbu za mou pražskou komunitu a za náš apoštolát. (Kdyby fakt byl někdo zvědavý a zrovna se nacházel někde v blízkosti Masaryčky čí Florence, tak ať se zkusí zastavit: ta ohnivá čára s širokým úsměvem, to bude zcela jistě sestra Isi).


Fotografie zachycuje nás dvě před zmrzlinářstvím kousek od Baziliky sv. Pavla. Isi skončila generální kapitulu a den na to odlétala do ČR. Já jsem akorát dorazila s rodiči do Říma a tak jsme se ještě na pár minut stihly potkat, což mne velmi potěšilo.