Není tábor jako tábor. 

Já v neděli byla jen na skok v tomhle uprchlickém "stanovém městečku" v Malešicích. 

Uprchlický tábor, Praha Malešice

 

Nemám tolik času, abych chodila pravidelně pomáhat, poslání mého řeholního zasvěcení je jiné. Ale právě toho teď využívám a dávám vědět skrze sociální média i to málo, čeho jsem si všimla.

 

Takhle vypadal roztříděný sklad s oblečením a obuví po mé včerejší "brigádě". Mám ráda, když je vidět výsledek. Aspoň na chvilku. Teď je tam místečko na nové dary.

Takže pokud jste z Prahy a chtěli byste se nějak zapojit do této konkrétní pomoci (soudit, zda si to ti lidé zaslouží nebo ne, to nechejme na Pánu Bohu a na těch, kdo k tomu mají podklady), tak tady jsou vděčni za materiální pomoc - viz dole fotka se seznamem. 

Takže zde seznam i kontakt. Valerii znám.

 

Hodně věcí dostávají od Červeného kříže, různých firem, ale pak jsou to takové maličkosti, co dávají člověku pocit, že je člověkem. Jako třeba ta holítka. A nebo když dojde voda, tak vlhčené ubrousky. 

 

To jsem ocenila včera i já, ač milovník ekologického přístupu k životu. Poté, co došla voda a já byla po tříhodinové šichtě v zaprášeném skladovém stanu (kde bylo jistě i přes třiceti stupňů), totálně splavená a fakt ušmudlaná a přede mnou cesta MHD přes celou Prahu - nepohradla jsem jedním vzácným balením. Zachránilo mně z toho nejhoršího. (Sebrala jsem ho však tomu, kdo na rozdíl ode mne nemá vanu, do které jsem se naložila po návratu do komunity.)

 

Ještě pár střípků, aby to nebylo jen o tom, jako že "navalte pomoc". 

Fotky lidí nedávám, i když nějaké mám jako osobní vzpomínku, respektuji soukromí těch na útěku, i těch, kdo pomáhají a nedělají to kvůli slávě. 

 

Potkala jsem tu známé tváře těch, které jsem už vídala na Hlavním nádraží (tam se také pomáhala těm, kdo přijížděly vlaky) už od prvních březnových dnů. 

Některé z těch dospělých s sebou měly své dospívající děti, aby i ony pomohly - hraní si a doučování dětí. Nevypadaly, že by tam byly násilně a nudily se. Vlastně takový fajn letní tábor - když se večer mají kam vrátit do svého "domů". A zřejmě i s vděčností za to, že mají svoje doma.

Do pomoci se také zapojují ti, kdo přijeli z Ukrajiny mezi prvními. Minule (ještě na KACPU) jsem dokonce měla takový hezký hovor, že prý by nyní chtěli jako ukrajinská skupinka volontérů pomoci zadarmo zase nám obyvatelům ČR. Když my jim nejdřív pomáhali. Není to úplně snadné bez průpravy někde pomáhat jen tak, našla jsem pak po konzultaci jeden odkaz. Jak to dopadlo, to nevím.

(Edit: potkala jsem v onoho dobrovolníka u nás v kostele a pomáhají slepcům.)

Stejně tak nevím, kolik z těch, co tu pomáhají, jsou věřící. O někom to vím, o někom vím, že je spíše antinaladěn k naší církvi. Já nezastírám nikdy, že jsem řeholní sestra, ale v mém případě to vychází najevo postupně. Není to zřejmé hned a ani to není mým cílem tam chodu "dělat reklamu". 

 

Zkrátka, po ovoci poznáme, co má kdo v srdci. 

Na seznamu je kontakt na Valerii. Není to jistě náhoda, že to byla ona, kdo nám Paulínkám v prosinci pomáhal se "sběrem" poděkování psaných na záložky. Ty jsme přidávaly ke knihám a sladkostem určených pro zdravotnický personál jedné velké pražské nemocnice, která se částečně proměnila v covidárium.

 

A jsem ráda, že nakonec mohu pomoci i našimi ukrajinskými knížkami. Tedy tím, k čemu mě Bůh povolal. Hlásat evangelium skrze média. Teď v létě budou v táboře probíhat různé výukové programy a knížky berou. Prý klidně i křesťanské (jinde si vybíraly). A to my rády dáme. A to i díky tomu, že se našli dárci, kteří je předplatili!