Z Andrejčina deníčku

Připravovala jsem nějaké posty ke knize Milosrdná jizva. Jenže jsou příběhy a nitky v nich, které do jednoho čtverečku nenarvete. A tak jsem vybrané pasáže nechala celé a nabízím vám je zde.

Normálně přeji "hezký čas s četbou", v tomto případě vlastně nevím, co popřát. Snad jen, že pokud se vás to týká, vyprošuji všem, kteří najdou odvahu to číst, naději, že i vy můžete svůj příběh s Boží pomocí dopsat spolu a dobře.

🔖 s. 34

Ten večer se pro mě stal mozaikou krve, sirén a záplat černoty, které tu a  tam střídaly postavy z  pláten Edvarda Muncha. Zvukové stopy toho večera byly chaotické – příliš mnoho kvílení a křiku a Munchovy figury kladoucí otázky: „Kristen, slyšíš mě?“ Věděla jsem, že bych jim měla říct, že se tak nejmenuji. Zdálo se však, že na tom nezáleží, neboť jsem se zase někam propadala. Pak se objevila světla. Příšerné oči upírající na mě pohled z ocelové tváře. Všude kolem jsem slyšela slova, kterým jsem nerozuměla. Přerušená tepna… ztrácí puls… všechna krev. Jedna fráze si však prorazila cestu do jasného prostoru mé mysli. „Nezdařený pokus o sebevraždu,“ pronesl někdo. „Ne!“ odpověděla jsem a  pak znovu: „Ne!“ Jediné, co můj jazyk dokázal vyslovit.

🔖 s. 189-190

Nebyla jsem si jistá, zda jsem chtěla, aby se všechno ze mě dostalo ven. Poté, co jsem se v ohrádce s Petey právě ze všeho vypovídala. Avšak tvář Frankie v tlumeném světle stodoly zazářila. „Nemám spojení s naším Pánem proto, že jsem byla jeptiškou – a v mnoha ohledech jí stále jsem. Mám ho, protože jsem se ponořila do sebe, takové, jakou mě Bůh stvořil, a vyšla řeholní sestra. Nalezení pravého já a jeho přijetí vede ke spojení s Bohem. Činí tak Joseph. Činí tak tvůj David Dowling. Začala se tomu učit každá dívka, která tu s námi žila.“ Frankie se ke mně naklonila. „Začátkem je pokaždé hluboká touha, hlad a žízeň  – a tam se teď nacházíš. Toužíš po Bohu.

Tehdy šla Frankie dokonce až za hranici čekání. Zůstala zcela bez hnutí a mě napadlo, zda ještě vůbec dýchá, kdybych se sama z ohromení zcela nepropadla do ticha, v němž mě hlas nechal o samotě jen se slovy Frankie. Cítila jsem v sobě touhu. Toužila jsem po pokoji. Chtěla jsem vědět, že i ke mně přijde Boží vnuknutí a ukáže mi, co mám dělat. Chtěla jsem být něco víc než ovce, která nenašla svoje stádo. „Mám už dost samoty,“ vyhrkla jsem. Frankie vztáhla ruku a dotkla se mé tváře, jak to vždy dělala u Petey. „Už nikdy nemusíš být sama,“ odpověděla. „Pán s tebou.“ Každý večer jsem slyšela Frankie pronášet tato slova, než jsme se pustili do společné večeře. Odpověď Josepha, Emmy a Andyho zněla vždy totožně. Nyní jsem ji vyslovila i já. „I s tebou.“ Frankie se pak pomodlila. Nepamatovala jsem si všechna slova poté, co modlitbu zakončila závěrečným amen. Ale podstata se mnou zůstala, jako sladká vůně sena, na kterém jsem spala s  Petey. Byla jsem milovaná a jediné, co jsem musela udělat, bylo mluvit k  Bohu jakýmkoli způsobem, který byl pro mě pravdivý a nejvhodnější. Já už jsem v Boha věřila. Nyní jsem musela přijmout, že Bůh věří ve mě.

🔖 s. 216-217

Ze sprchy začala stoupat pára. Svlékla jsem ze sebe oblečení a vstoupila jsem do sprchy. Máš čas tak akorát na kontrolu jizev. A tak jsem se dívala dolů na svoje rané pokusy o uvolnění bolesti. Zdálo se, že od chvíle, kdy jsem si je prohlížela naposledy, ještě více vybledly. Nicméně stále tam byly – smysluplné puzzle vryté do kůže. S takovým množstvím jizev, až se kůže zaplnila natolik, že jsem musela úlevu hledat jinde. S výjimkou jedné, na niž jsem nikdy nepohlédla – té na vnitřní straně stehna… Rychlým pohybem jsem vypnula kohoutek, až zaskřípal. Sledovala jsem, jak mi zbývající voda stéká po nohách s vyrytým puzzle. Kéž by to bylo tak snadné jako dřív – vše pustit a nechat odejít.

🔖 s. 236-237

Vyprávěla jsem jí… O své matce, která je ve všem „málo“ a o svém otci, který je ve všem „příliš“. O svém dospívání, kdy jsem se snažila tátu ohromit vynikajícím prospěchem a bezvadným chováním, takže jsem hned po ukončení školy disponovala působivým životopisem. I o své blonďatější a zábavnější mladší sestře s modřejšíma očima, která testovala všechny hranice a přitom se jí nedostávalo více pozornosti nežli mně. O rozvodu rodičů a návratu matky po pětadvaceti letech náročné kariéry bankéřky v San Franciscu k jejím kořenům v Missouri. A o návratu otce zpět mezi dvacátníky – jak si sám myslel  – se ženou, která teprve přestávala řešit uhry a první nešťastné lásky. O kamarádce z Missouri, Carrie Cowanové, která byla o rok mladší než já. Idealizovala si mě, a když zjistila, že se řežu, začala také. Vyprávěla jsem Frankie, jak jsem musela naše kamarádství ukončit a ve svém pocitu viny se izolovat. O zdrcujícím pocitu samoty v  prvním ročníku studia, když poté, co jsem se rozkoukala na Montanské univerzitě, se otec znovu vypařil z mého života a šel budovat svůj další projekt – manželství s Pilar. A o Wesu Rordanovi, který mi vstoupil do života ve druhém ročníku studia a všechno změnil. O své víře, že pokud mě Bůh opravdu miluje, jako mě miluje Wes, pak mu mohu důvěřovat. Dvacátý třetí den jsem se cítila o dost lehčí – jako bych na sobě již neměla všechny nánosy, které moje tělo muselo neustále vláčet s sebou. Frankie jsem pověděla všechno. 

Během těch osmi dní jsem nikdy ani náznakem nepocítila nutkání si ublížit. Poslední strupy zmizely a s nimi rovněž jistota, že neexistuje jiný způsob, jak si od bolesti ulevit. Mohla jsem za sedm dní odjet s vědomím, že jizvy vyblednou a žádné další je nenahradí. Tato část mého života se uzavře a uklidí do archivu mé zmatečné minulosti. Doufám, že to tak bude fungovat. Moje úhledné souhrnné zpravodajství skončilo dvacátý čtvrtý den, kdy Frankie přestala přikyvovat a vyčkávat a začala věci rozkrývat.

🔖 238

Vše nasvědčuje, že se cítíš dobře, protože teď jsi ve fázi, kdy dokážeš rozpoznat, co v prvé řadě způsobilo sebepoškozování. Už nemáš spouštěcí mechanismy jako dřív, avšak důvody, ty opravdu hluboké, křičící pod kůží, jsou stále přítomné.“ 

U Paulínek v e-shopu s on-lin slevou za 351 Kč 

(Nákladová cena byla přes 400 Kč, je však dotovaná sestrami, aby se kniha dostala k co nejširšímu okruhu čtenářek.)