Tahle soška spícího Josefa byla pro mě "americkým" objevem. Dnes jsem k ní, do 2. patra, vykonala pouť. Chtěla jsem se na Josefa znovu podívat. Hned vedle sošky ležela otevřená Bible, se žalmem 63. Mám ho ráda, tak jsem Josefa položila uchem přímo na Boží slovo. A pak mne napadlo, ze se s vámi podělím zase o mou ranní drobnou meditaci. Jako vždy, vychází z mé osobní zkušenosti, ale nejsem tak výjimečný tvor, aby něco podobného nezažíval i někdo jiný. Třeba ty.

Když jsem tedy rozjímala nad liturgickými čteními, neměla jsem před očima jen Josefa, ale všechny ty známé i neznámé postavy z Bible i světa kolem nás. Všechny ty, pro něž platilo, že žili akční život a pro Boha a pro druhé by udělali hodně, ale naráz bylo něco jinak. Museli krok odstoupit, skoro založit ruce, protože řešení nebylo v jejich moci. Jen se směji, když si třeba uvědomím, jak má mnohá postní předsevzetí se teď jeví jako malicherná! A přitom byla tak "dokonalá", tolika lety osvědčená. A nic, jsou tu zcela jiné výzvy.

Král David chtěl dokonce stavit dům Hospodinu, ale kdepak, to Bůh upevní jeho rod! (1. čtení) Josef byl skvělý chlap, žádný stařík, ale akční muž (i na těch soškách je jako muž). Když se potkal s problémem, chtěl ho řešit férově. Tak tomu bylo se snoubenkou Marií. Rozhodl se z lidského hlediska pro nejlepší řešení, ale Bůh měl ještě jiné. V Betlémě se jistě taky staral o svou rodinu na 100 procent. Ale kdyby nevyslyšel Boží hlas, skončilo by to špatně. Bůh k němu (dokud Ježíš ještě nemluvil - pak už k němu při akčním hledání v chrámě - promluví sám Ježíše) promlouval ve spánku, ve chvíli nečinnosti. 

Pro mnohé z nás je teď čas nečinnosti. Tolik plánů bylo, tolik skvělých akcí, tolik možností... A ono teď nic nejde, všechno je jinak. Pro mnohé je z nějakého důvodu dokonce nemožné zapojit se do pomoci druhým (vlastně i já sedím v USA a nedělám nic v ČR a ani se nemohu nijak zapojit do díla zdejších sester, protože anglicky tak neumím). O to se musí cítit ještě hůře. Je to čas, kdy nestavíme podle našich plánů, je to čas víry našeho otce Abraháma (2. čtení), který věřil, ačkoliv z lidského pohledu už nebylo naděje. A ta jeho víra pak měla velmi konkrétní projevy. 

A nebo se na nás naopak valí hrozně moc povinností. Myslím teď na maminky s dětmi doma, co musí zastat učitelky, vychovatelky a babičky a přitom dál táhnout další povinnosti a kolik jich znám, že ještě šijí roušky a donáší nákupy seniorům. Na vás myslím v modlitbě opravdu hodně. 

Ať už je to jakkoliv, mám důvěru, že se Pán postará, abychom vždy nakonec zaslechly jeho slovo. Ať už nás okolnosti odstřihly od činností a nebo naopak do nich ještě víc lapily. A to i v těch sebelepších dobrých skutcích je čas, kdy je třeba přiložit ucho na Bibli. Čas nastavit vnitřní sluch k Pánovým slovům, nechat se občerstvit a nasměrovat. A pak jednat! Tedy "nemakat" dnem i nocí bez zastavení, ale nejprve naslouchat Moudřejšímu.

Svatý Josefe, 

oroduj za nás, 

za nás, kdo pospícháme, 

za nás, kdo stojíme,

za nás, kdo nevíme, 

za nás, kdo nerozumíme, 

za nás, kdo prosíme i neprosíme.

Spící Josef

Dodatek po návratu z růžence: uvědomuji si, že opravdu jsou teď lidé, kteří si nemohou dovolit luxus nějakého rozjímání. A pokud se konečně zastaví, tak spí spánkem spravedlivých. Proto jsem se rozhodla jsem se - bylo mi to vnuknuto i mimo spánek (?), že podobně jako to dělám s přijímáním eucharistie (viz článek na blogu z minulého týdne), chci zástupně stát před Bohem právě za tyto lidi. A aby to nebylo jen při oficiální modlitbě, bude to pokaždé, když mám nutkání podívat se na aktualizaci zpráv nebo na komentáře k této situaci. Nutkání mám hodně časté, v USA mi zprávy chybí. Takže by to mohla být docela hutná přímluvná modlitba.

 

Přidá se někdo?

Nebo naopak, za koho konkrétně stát?