Dnes mě ráno při mši svaté napadla jedna má stará modlitební praxe za ty, kdo nemohou dnes přijmout eucharisti...

 

Žiju za Velkou louží a tak, zatím, v jiných podmínkách. Sleduji však dění v Evropě. A tak od sester v Itálii vím, že u nich byly zavřeny už i kostely. Kláštery to mají jednoduché, mají své kaple. Bude to chybět i ne-řeholníkům? Když jsem byla pokřtěná, toužila jsem trávit nějaký čas denně adorací. Zřejmě to už bylo součástí Božího volání, ale tu stejnou touhu znám i od jiných osob žijících ve světě. Takže to není nic výjimečného (ta touha ano - je to dar od Otce, který všechny přitahuje, ale nemusí být znamením povolání k zasvěcenému životu). Měla jsem tenkrát klíče od jedné fary s kaplí (a důvěru faráře) a mohla jsem tak jít se modlit i pozdě večer, kdy mi skončily pracovní a studijní povinnosti. I naše sestry mě umožňovaly přijít k nim do komunity a zajít do kaple. Když občas vedu nějaké povídání o modlitbě, jeden z mých osvědčených tipů je "nastav své srdce" na nejbližší svatostánek a modli se kdekoliv jsi. Modlit se samozřejmě lze i když nevíte, jakým směrem je nejbližší kostel. Tohle je něco navíc pro ty, komu je to blízké. Při cestování po městě či na delší vzdálenost tohle ráda aplikuji, zdravím z okénka vlaku či busu kostely a v nich Pána. Necestuji tak sama. A i když mnohé kostely stojí spíše jen ze setrvačnosti a slouží jiným nebo žádným účelům, modlím se s Ježíšem, který tam přebýval kdysi a který byl, je a bude navždy. O dovolené v takové "pustině" (u nás na severu to tak prostě někde je), mi často ve všedních dnech nezbývá než nasměrovat srdce a vzbudit touhu. A být ráda za to, že dojezdu kola nebo autobusu je aspoň nějaký kostel v neděli otevřen.

 

Vzpomínám si také, jak moc mi chyběla eucharistie v čase, kdy jsem byla ještě katechumenka. Nejprve mi "to" nic neříkalo, ale jak čas a má příprava a modlitba pokračovala,  skoro jsem lidem ve frontě na přijímání záviděla. Tahle touha po eucharistii se ve mně po křtu proměnila v modlitbu za ty, které vidím v kostele v lavici, ale kteří nejdou k přijímání. Neřeším důvod, proč nechtějí nebo nemohou, prostě když si někoho takového všimnu, po přijímání se modlím za ně a duchovně se dělím, o přijatou hostii s nimi. Nemám to nijak teologicky pořešené, prostě to Pánu takto odevzdávám, těm lidem to neříkám (výjimkou jsou mí přátelé o kterých vím, že by rádi šli, ale nemohou).

 

Možná mi jen zůstalo nadšení konvertitky? Už tomu bude letos 20 let a zjišťuji, že začínám trochu okorávat. Vydržela by mi má touha po eucharistii, kdybych si "zvykla", že na mši nemůžu, že je kostel zavřený, že je to vlastně v pohodě, protože dispens? Nevím, jak se znám, z mých vlastních sil by to nebylo. Vy to teď zažíváte. Zažívají to nemocní, staří, civilizaci vzdálení, věznění, křesťané v utajení. Můžete být s nimi ve spojení.

 

Mé spojení s vámi je, že při každém přijímání budu myslet na vás. (Chcete-li mi napsat sví křestní jména, udělám si v lavici takový malý seznam.) Budu přijímat i za tebe.

 

A ještě douška z času mého noviciátu, kdy jsem pro kašel nemohla o exerciciích na adorace. I tahle situace mě mnohému naučila. V naší spiritualitě je adorace hodně důležitá a zvláště o exerciciích a zvláště, když to byly exercicie před prvními sliby. Jenže já měla svůj tradiční zimně-alergický kašel a tak jsem se rozhodla nerušit ostatní a modlit se v pokoji. Moc mě to mrzelo. Zrovna když jsem si Ježíši stěžovala, jaká jsem to chudinka, utkvěl můj pohled na otevřené Bibli. To je živé slovo! To je Bůh vtělený do lidských slov, to je Duch Svatý, který byl při zapsání slov a který tu je znovu, aby mi je pomohl chápat. Položila jsem tenkrát ruku na Písmo a ani nebylo třeba mnoha slov. Začala jsem Pánovu přítomnost adorovat. A s ještě větší vděčností! K téhle modlitbě se vracívám, když mám silné bolesti při migréně a nejsem schopna skoro ničeho. Chytnu se Boha v jeho slově!

 

Takže určitě máte někde doma na poličce/na stolku živé slovo Boží, čeká až k němu přistoupíte s úctou jako k eucharistii. (A to není hereze, to je učení církve a to říkával už náš zakladatel v době, kdy mnozí katolíci neměli doma ani evangelium a kdy to bylo skoro ještě zakázané - proto jsme také vznikly, abychom Boží slovo lidem nesly a pomáhaly ho chápat a žít.) 

 

Teď jen aby to nevyznělo, že máte před Biblí jen klečet. Ale to už sami víte, že ten poklad je nezměrný! Situace v Evropě k tomu nastavila skvělé podmínky. Skoro bych chtěla říci, jaký lepší půst byste si vlastně mohli přát? Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému.