Pro mě zcela nečekaně první příspěvek z USA, který vlastně nebyl ještě o ničem, ale obsahoval obrázek s myšlenkou naší spoluzakladatelky ct. Tekly Merlové, vzbudil docela velkou diskuzi. 

Všechny komentáře byly k věci, a mnohé byly podnětné i pro mě. K přemýšlení, jak to vidí druzí, čím druzí žijí. Jak je důležité, v jaké životné situaci se kdo nacházíme a s jakými zkušenostmi, jaké máme předporozumění, zkušenost s Božím konáním a přítomností, aby pro nás vlastní odpověď zněla jinak...

 

Má reakce: Děkuji vám za poctivě promýšlené a odvážně otevřené komentáře. Ta věta je samozřejmě vytržena z kontextu, ale naše zakladatelka ji opakovala sestrám často - takže to je na celou hermeneutickou studii. Proto si i já kladu otázku, co to pro mě znamená teď a v mé situaci a zároveň co to znamená i pro naše společenství (a tím pádem pro jakékoliv společenství i jednotlivce). 

 

Možná může být směrovkou k hledání smyslu jejího tvrzení fakt, že centrem naší spirituality je žít Ježíše(m) co nejplněji plně už teď (což zní šíleně, dosud se mi to nepodařilo přeložit do pochopitelné člověko-češtiny). Celá naše počáteční formace a pak i ta celoživotní je právě o tom: nechat žít v mé osobě Ježíše jako Pravdu (v mém myšlení), Cestu (v mém chtění) a Život (v celém mém životě jeho milostí sycena).

 

V následujícím dni jsem (už jen na zdi) sdílela jinou její myšlenku. A tu mám ještě "raději" a vracím se k ní často. Není to jinými slovy řečené vlastně totéž? Sestra Tekla nebyla teoložkou, byla sestrou a duchovní matkou velké začínající a pak velmi rychle rostoucí řeholní rodiny,  žila z modlitby a ze svátostí, prostě tak, jak může každý, a dávala Bohu první místa (nejen to jedno) ve svém životě a vedla k tomu i další sestry. Včetně mě, skoro 40 let od své smrti.

 

A to jsem se dnes chystala napsat něco o sv. Valentýnu :-)))