Ze života mnoha svatých se vypráví různé příběhy, leckdy jde spíše o úsměvné legendy. Na zakladatele Paulínské rodiny si ještě mnozí pamatují, a tak následující „příběhy“ jsou skutečně pravdivé. Ukazují jednu z podob svatosti „novodobých světců“. Uveřejňujeme je v den jeho pozemských narozenin.

***

Jednoho dne se zeptala sestra učednice dona Alberioneho: „Je to v pořádku, když si během rekreace vyprávíme historky a vtipy, aby se sestry smály?“ „Jistě!“ odpověděl zakladatel. Kolikrát prospěje víc jeden vtip než kázání k tomu, abychom sloužili Pánu v radosti.

Alberione měl velkou důvěru v Boží prozřetelnost. Říkával: „Když jsem byl diecézním knězem, nosil jsempeněženku. Když jsem pak vstoupil do institutu, abych byl s touto naší rodinou, která potřebuje hodně investic, odložil jsem peněženku a řekl Pánu: „Posílej nám to, čeho je třeba.“

Alberione, jako prorok, doporučil donu Alfredovi Manera, aby si zařídil průkaz pro pilotování civilních letadel, aby jednoho dne mohl co nejrychleji přinášet dobrou zprávu do těch nejvzdálenějších míst. A tak don Manera absolvoval kurz a už 25. září 1937 byl připraven šířit nejrychlejšími a nejúčinnějšími prostředky evangelijní pravdy.

Skupině novicek Dcer sv. Pavla, které byly zvědavé, co je čeká za misi, odpověděl: „Musím vás tentokrát napomenout, protože chcete vědět všechno příliš jasně… Pán rozsvěcuje světélka postupně, tak, jak se kráčí kupředu a je toho třeba; nerozsvítí všechna najednou hned ze začátku, když ještě neslouží jejich světlo, neplýtvá jím, ale vždy ho dává v „příhodný čas“.

V roce 1954 kněžím, kteří konali duchovní exercicie, řekl don Alberione: Odvahu! Je toho ještě tolik dobrého, co je třeba vykonat. Neohlížejme se dozadu na to, co už bylo vykonáno, ale hleďme kupředu na to, co je ještě třeba vykonat!