Zamyšlení našeho zakladatele bl. Jakuba Alberiona pro dnešní den - pár hodin před tím, než řeknu mé "ANO 4ever".

Bohu díky za vaše povolání. Po křtu je to největší milost ve vašem životě. A pokud je to největší milost po křtu, máme za ni nejen vděčně zpívat s Pannou Marií Magnificat, ale máme na ni také konkrétně odpovědět. Pán určil každé duši její pozemskou cestu a tou je povolání dojít do ráje tou konkrétní cestou, kterou nám ukázal.

Z toho plyne následující pevné předsevzetí: Chci odpovídat ve všem, vždy, až do konce svého života. Nahlédněme nyní alespoň trochu na to, co znamená žít opravdu řeholním životem. Rozdíl řeholního a křesťanského života lze vystihnout třemi slovy: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí“ (Lk 10,27). Je zde trojí „celou“ o věcech, které utvářejí řeholní život: milovat Pána celou myslí, protože sv. Pavel říká: „žena nevdaná a panna se stará o věci Páně“ (1 Kor 7,34). Kdo však založí rodinu, musí myslet na záležitosti rodiny. Ten tedy, kdo se zasvětí Bohu, odevzdává celé své srdce Bohu, dává mu celou svou lásku: Ten, kdo založí rodinu, má jiné cíle, touhy, city, které jsou nutné mezi manželi, a není už celým srdcem u Boha.

Kdo si volí řeholní život, miluje Pána a slouží mu všemi svými silami, to znamená, že dává Bohu všechen svůj čas, zdraví, intelektuální, morální a fyzické schopnosti. Všechno dává Bohu a vše se stává posvěceným, protože posvěcená je i ona sestra. Tedy toto trojí „celou“: celou myslí, celým srdcem a celou silou, tvoří pravý řeholní život.

Je povinností snažit se o dokonalost? Ano, je to povinnost všech křesťanů a povinnost řeholníků a řeholnic zvláště. Je to obecně povinnost všech křesťanů, protože všichni jsou zváni milovat Boha celým srdcem, celou svou silou, celou svou myslí a milovat bližního jako sama sebe. Při křtu svatém jsme všichni obdrželi milost, do naší duše bylo zaseto semínko svatosti, ale to musí celý náš život růst a vyvíjet se v strom a přinášet plody ctností na zemi, plody blahoslavenství a nebeské radosti. Náš duch je přirovnán ke stromu zasazenému u vodních proudů: „secus decursus aquarum“ (Žl 1,3), kde může růst a jednou vydat listy, květy a ovoce. Co má tedy dělat křesťan a řeholník zvláště? Rozvíjet milost, která v nás je, dokud nedosáhneme dokonalé lásky Boží: celou myslí, celým srdcem a celou silou. Existují duše, které milost nechávají dřímat nebo ji také ztrácejí. To je opak snahy o dokonalost. Co se týče kněží, ti mají větší povinnost snažit se o dokonalost a také povinnost dávat dobrý příklad, a u řeholníků je tato povinnost ještě nekompromisnější. Proč? Protože je to součást jejich složené profese. A co obsahuje jejich profese? Milovat, milovat hlubokou láskou, která dává všechno Bohu, která ho miluje celou silou, celým srdcem a celou myslí. To je úkol, zaměstnání, které má řeholník a řeholnice zde na zemi. Je to jen doporučeníhodná věc nebo závažná povinnost? Je to povinnost, ne pouhé doporučení, ne jen občasné snažení. Je to obecný závazek: zdokonalovat se ve všech oblastech své osoby tak, aby mysl, srdce a vůle spočívaly v Bohu a aby Ježíš Kristus žil v nás. Pokud se řeholnice snaží zdokonalovat, koná své poslání, odpovídá na své povolání. Pokud se ale nesnaží, a tedy neodpovídá na své povolání, dostane na konci svého života odměnu? Ne, pokud nedosáhla své dokonalosti. Proto bojujme vždy a všude, to znamená s každým zlem, i když třeba nedokonale, a usilujme o dobro, tedy o ctnosti, a to bez limitu, dokud jich opravdu nedosáhneme a dokud nebudou naroubovány na Krista, jinak řečeno, dokud se nenaplní slova: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).