"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Svaté touhy a přání

3. 6. 2015 13:49

Už poněkolikáté jsem během našich přednášek o paulínské spiritualitě a apoštolátu zaslechla tuto otázku: Po čem toužíš? Jaké je tvé největší přání? Na co myslíš v kapli, co Pánu předkládáš při mši sv. a při hodině adorace? A já si to hned rozšiřuji ještě dál: Když jedeš MHD, stojíš ve frontě při nákupu, když chtě nechtě nasloucháš hovorům druhých, když sleduješ zprávy, hlášky na sociálních sítích… Kam se ubírá tvá modlitba? Za co obětuješ své těžkosti?

Podle našich přání můžeme mít základní přehled o tom, jak jsme duchovně daleko anebo ještě lépe: jak blízko jsme Bohu a v jednotě s Duchem, který se v nás modlí.

 

Náš zakladatel v době, kdy mu bylo 17 let a teprve začínal tušit, že Pán mu klade na srdce něco velmi naléhavého a nového, trávil čas v modlitbě na přelomu roku v adoraci, a modlil se na následující úmysly (krátce předtím byl vyhozen z jednoho semináře a do druhého vzat na zkoušku, takže měl dost důvodů modlit se spíše za svá „bebíčka“):

- aby se nové století zrodilo v eucharistickém Kristu;
- aby noví apoštolové očistili zákony, školství, literaturu, tisk, způsoby chování;
- aby církev dostala novou misionářskou sílu;
- aby byly správně používány nové apoštolské prostředky (např. tisk);
- aby společnost přijala velké učení encyklik Lva XIII., které se týkalo zvláště společenských otázek a svobody církve.

Eucharistie, evangelium, papež, nové století…, potřeba nových apoštolů, to vše se mi zarývalo do mysli i do srdce a ovládalo pak stále mé myšlenky, modlitbu, práci na sobě samém i mé cíle. Cítil jsem se povinen sloužit církvi, lidem nového století, a spolupracovat s ostatními…, a tato idea, zprvu velmi zmatená, se mi vyjasňovala a s lety nabývala na konkrétnosti.

Popravdě, když si to čtu, vidím, jak je má modlitba zatím docela „hubená“. Jestliže na mě závisí deset milionů duší (to jsou opět slova našeho zakladatele a myslí tím, zda už všichni slyšeli o Ježíši, znají evangelium a zda budou spaseni), tak já zatím „nosím pod srdcem“ asi tak 0,1 % z toho (což při noční adoraci na závěr exercicií i tak vydalo na víc jak hodinu). Ano, mé myšlenky, můj čas v apoštolátu, v modlitbě i volném čase je ještě příliš sobecký = zaměřený na vlastní přání a cíle. A tak jsem si napsala na dostatečně velký kus papíru velkým a výrazným písmem: PO ČEM PRÁVĚ TOUŽÍM? KDE JE MÉ SRDCE? Napomáhá mi to uvědomit si, jak na tom v tu chvíli jsem (někdy dost náročná pravda o sobě samé!).

Přátelé, tohle je docela dobrý způsob střelného zpytování svědomí. A nemyslím si, že jenom pro řeholníky. Takže opět vám nabízím něco z naší „paulínské studny“ a je jen na vás, zda spustíte džber a naberete si.

Sdílet

Komentáře

JiKu No, když čtu ty intence vašeho ctihodného zakladatele (a z podobné doby mně bližší dokumenty a časopisy o liturgické hudbě), nemohu se zbavit dojmu, že se to 20. století tak docela nevyvedlo.

Neposeda popravdě, on se sice hudbou též zabýval, ale jen okrajově - měla sloužit, tak jako další umění, liturgii

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio