Nedávno jsem narazila na sérii promluv našeho zakladatele, která se týkala posvěcení jazyka (jeho hlavní ideou je posvěcení mysli). Tenhle termín jsem nikdy neslyšela, i když je pravdou, že s mým jazykem docela zápasím. Však o tom píše i apoštol Jakub ve svém listě: „I jazyk je oheň, dovede způsobit kdejakou špatnost. Právě jazyk mezi našimi údy může poskvrnit celého člověka, zapaluje celý náš život, protože sám je zapalován peklem. Všechny druhy šelem, ptáků, plazů a mořských zvířat mohou být a jsou kroceny lidmi, avšak žádný člověk nestačí zkrotit jazyk. Je to zlo, které nedá pokoje, plné smrtonosného jedu. Jím velebíme Pána a Otce, a jím zlořečíme lidem, stvořeným k obrazu Božímu. Z jedněch a týchž úst vychází dobrořečení i zlořečení. Moji bratři, tak to být nemá! Copak vydává pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou?“ (Jak 3,6-12).
Trochu jsem to přebrala a adaptovala „pro svět“. Já se začala řídit 2. bodem v navržených předsevzetích a jsem zvědavá, kdy a jaké plody to přinese. Věřím, že mi to pomůže i při pozornosti v rozhovoru s druhými i s Pánem.
===
Především je třeba za dar jazyka děkovat! A vyprošovat si, abychom s ním zacházeli svatě, nikdy se nezapojovat do řečí, které vedou ke vzniku zla nebo ho nějak podporují. Co to znamená, že máme užívat jazyk “svatě”?
Vzhledem k Bohu: být při modlitbě pozorní, při společné modlitbě nebýt pozadu ani napřed (otčenáš, zdrávasy při růženci, krédo…), zapojit se do zpěvu. Při zpovědi nezamlčet to, co je třeba říci, ale nevytahovat a nezdržovat věcmi, které se zpovědi netýkají.
Vzhledem k druhým lidem: umět se zapojit do dialogu, zvl. když vázne, s přáteli i neznámými vést rozhovor na dobrá témata, neskákat do řeči, nepomlouvat, povzbuzovat se navzájem, umět říci dobré slovo, když je dusno, vnést radost, odlehčení…
Vzhledem k sobě: umět vyjádřit to, co cítíme (ne v návalu emocí) a co potřebujeme (např. nebýt hrdiny, když na nás leze nějaká choroba…).
Předsevzetí:
1) posvěcovat náš jazyk v hovorech, které vedeme;
2) při přijímání prosit Ježíše, aby posvěcoval náš jazyk;
3) zapojovat se do zpěvu a ústní modlitby s vizí, že vyslovovaná slova stoupají k Bohu jako naše osobní i společná oběť lásky, úcty, díků a proseb.
Všechno to naše snažení ať se děje s úmyslem na odčinění za všechna slova zlořečení, klení, za slova zraňující, která byla vyřčena druhými, ale i námi samými (ač třeba úmysl byl dobrý).
Bl. Jakub Alberione připomíná, že „u posledního soudu nám bude připomenuto každé slovo, které vyšlo z našich úst. Bude všechno k naší chvále?“
Dodatek k zasmání: snažila jsem se posvěcovat můj jazyk zapojením se do zpěvu ve vietnamštině. řekněme, že je ještě co zlepšovat...
Komentáře
Díky moc za super podnět pro modlitbu! Moc se mi tento nápad modlitby za posvěcování jazyka líbí :) a taky hodí.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.