Nedávno jsem narazila na sérii promluv našeho zakladatele, která se týkala posvěcení jazyka (jeho hlavní ideou je posvěcení mysli). Tenhle termín jsem nikdy neslyšela, i když je pravdou, že s mým jazykem docela zápasím. Však o tom píše i apoštol Jakub ve svém listě: „I jazyk je oheň, dovede způsobit kdejakou špatnost. Právě jazyk mezi našimi údy může poskvrnit celého člověka, zapaluje celý náš život, protože sám je zapalován peklem.  Všechny druhy šelem, ptáků, plazů a mořských zvířat mohou být a jsou kroceny lidmi, avšak žádný člověk nestačí zkrotit jazyk. Je to zlo, které nedá pokoje, plné smrtonosného jedu. Jím velebíme Pána a Otce, a jím zlořečíme lidem, stvořeným k obrazu Božímu. Z jedněch a týchž úst vychází dobrořečení i zlořečení. Moji bratři, tak to být nemá! Copak vydává pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou?“  (Jak 3,6-12).

Trochu jsem to přebrala a adaptovala „pro svět“. Já se začala řídit 2. bodem v navržených předsevzetích a jsem zvědavá, kdy a jaké plody to přinese. Věřím, že mi to pomůže i při pozornosti v rozhovoru s druhými i s Pánem.

 ===

Především je třeba za dar jazyka děkovat! A vyprošovat si, abychom s ním zacházeli svatě, nikdy se nezapojovat do řečí, které vedou ke vzniku zla nebo ho nějak podporují. Co to znamená, že máme užívat jazyk “svatě”?

Vzhledem k Bohu: být při modlitbě pozorní, při společné modlitbě nebýt pozadu ani napřed (otčenáš, zdrávasy při růženci, krédo…), zapojit se do zpěvu. Při zpovědi nezamlčet to, co je třeba říci, ale nevytahovat a nezdržovat věcmi, které se zpovědi netýkají.

Vzhledem k druhým lidem: umět se zapojit do dialogu, zvl. když vázne, s přáteli i neznámými vést rozhovor na dobrá témata, neskákat do řeči, nepomlouvat, povzbuzovat se navzájem, umět říci dobré slovo, když je dusno, vnést radost, odlehčení…

Vzhledem k sobě: umět vyjádřit to, co cítíme (ne v návalu emocí) a co potřebujeme (např. nebýt hrdiny, když na nás leze nějaká choroba…).

Předsevzetí:

1) posvěcovat náš jazyk v hovorech, které vedeme;

2) při přijímání prosit Ježíše, aby posvěcoval náš jazyk;

3) zapojovat se do zpěvu a ústní modlitby s vizí, že vyslovovaná slova stoupají k Bohu jako naše osobní i společná oběť lásky, úcty, díků a proseb.

Všechno to naše snažení ať se děje s úmyslem na odčinění za všechna slova zlořečení, klení, za slova zraňující, která byla vyřčena druhými, ale i námi samými (ač třeba úmysl byl dobrý).

Bl. Jakub Alberione připomíná, že „u posledního soudu nám bude připomenuto každé slovo, které vyšlo z našich úst. Bude všechno k naší chvále?“

 

Dodatek k zasmání: snažila jsem se posvěcovat můj jazyk zapojením se do zpěvu ve vietnamštině. řekněme, že je ještě co zlepšovat...

canto best.mp4