"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Ježíš zábradlíčko

Nedávno jsme navštívily centrum Říma a také baziliku sv. Jana na Lateránu. V její blízkosti stojí zvenku nenápadná budova, která však uvnitř ukrývá zvláštní „věc“: schody, po kterých byl přiveden Ježíš před Piláta. Z Jeruzaléma je dovezla do Evropy sv. Helena (ona toho docela dost „přestěhovala“, o kousek dál je bazilika sv. Kříže, kde se nachází např. kříž Kristův nebo bazilika Santa Maria Maggiore s Ježíšovými jesličkami). Nepatřím mezi „poutníky-sběratele“, který by obíhal všechna tato místa. Ale když už na takovém místě jsem, ať už se jedná o skutečný artefakt nebo je to nějaký podvrh, je pro mě důležitá víra jako vztah s Kristem, a tak se pro mě stávají inspirací k modlitbě.

Scala santa (svaté schody) jsem navštívila už během postulátu na Bílou sobotu a tak už jsem věděla, co mě čeká a že pokud se vydám po kolenou až nahoru, že to zase bude pěkný zápřah, zvl. pro má záda. Přesto jsem do toho šla znovu. Co schod, to jeden úmysl. Lidé kolem mě se modlili nejčastěji růženec, já zůstala u pouhého zvolání (bylo to tak kratší a je to má postní modlitba): Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou hříšnou, smiluj se též nad… Kolem mě byly sestry i další poutníci, kterým to šlo daleko rychleji nebo daleko zbožněji (alespoň dle mého pohledu). Já byla sotva v půlce a už jsem toho měla dost a málem jsem si začala říkat, že jsem měla zůstat dole a modlit se pěkně v klidu posazená na lavičku, vždyť Hospodin vyslyší každou modlitbu. Ale pak jsem zvedla hlavu a všimla jsem si, že v klenbě na konci schodů je zaprášená malba se zobrazením Boha Otce. To mě povzbudilo. Minule jsem si toho nevšimla anebo jsem to zapomněla (?). Možná proto, že až v posledních letech jsem našla pokoj v představě, že Nebeský Otec na mne stále hledí a to se zalíbením, když jako jeho Syn hledám a plním jeho vůli. A že na mě hledí a vyslovuje „to je má milovaná dcera“ i v okamžicích, když ostatní i já sama o tom mohu mít dost pochybností. A tak jsem se vydala dál, schod po schodu, do Otcova náručí. Ale šlo to stále hůř a hůř. Necítila jsem kolena, páteř celá zkřivená. Já se snad zvednu a vrátím se dolů! A pak jsem si všimla další věci: po mé pravici nečekaně začínalo zábradlíčko, které končilo až nahoře. Má záchrana!!! Je mi jedno, že ostatní se ho držet nepotřebují, že vlastními silami a vůlí se nahoru dostanou sami. Já se musím držet, opírat se. A tak pokračuji. Jsem celá soustředěná na modlitbu, přicházejí mi další intence modlitby, před očima vidím nové a nové tváře lidí, jejichž jména vyslovuji. A pravou rukou se pevně držím zábradlíčka.

A v tu chvíli jsem to pochopila: Ježíš je mé zábradlíčko! To on mě vede k Otci. Musím se namáhat, ale On mě drží a dodává naději, když bych to už chtěla vzdát. Díky Ti, můj Pane, mé zábradlíčko!

(sv. Terezka byla ještě větší „vykuk“, ona si rovnou pořídila Ježíše výtah - mám ještě co dělat, abych dohnala tento její duchovní pokrok)

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio