Příští rok karmelská rodina bude slavit 500 let od narození velké světice sv. Terezie. Nakladatelství Paulínky k tomuto výročí už letos přispělo novým románem z jejího života Boží přítelkyně. 

  

Jak jedná Bůh se svými přáteli

Jednoho dne do Ávily přijel Jan od Kříže, který poslední dobou pobýval v klášteře Baeza v Andalusii. Naskytla se možnost založit klášter v Granadě a „poloviční karmelitán“ zatoužil vzít s sebou Terezii, aby klášter založili společně. Ale Terezie byla slabá, nemocná a unavená. Byl prosinec, chladné a dešťové období. Terezie usoudila, že nové založení může svěřit některé ze zkušenějších sester. Ale Hlas ji zadržel: „Nehleď na to, že je zima,“ řekl. „Já jsem pravý oheň. Satan nechce toto založení a napíná síly, aby mu zabránil. Je potřeba tvé přítomnosti. Jeď!“ To byl rozkaz, kterému se nedokázala postavit.

Ávilu opouštěla nemocná, téměř ochromená revmatickými bolestmi, horečkou a velkou bolestí v krku, která jí téměř znemožňovala mluvit. Počasí bylo hrozné, lidé před cestou varovali. Neustále, už několik dní padal déšť se sněhem. Ulicemi Ávily protékala bublající voda. Jakmile vyjeli z brány, zalila je dešťová vlna, jako kdyby se dostali pod mlýnské kolo. Déšť a sníh pokrýval všechno. Byl třeskutý mráz, sestry, ač zabalené do dek a šál, se ve vozech třásly zimou. Nedalo se ani pomyslet na rozhovor nebo společnou modlitbu. Obyčejně úzká a klidná Adaja se rozlila z břehů. Její vody zalily cestu a proměnily ji v rozbahněný močál. Chvílemi bylo obtížné rozeznat, kudy vede zalitá cesta a kde je koryto řeky. Foukal vítr a vrhal do očí sněhové vločky. Místy vozy uvízly v bahně tak hluboko, že sestry, které v nich cestovaly, musely vystoupit a počkat, až je muži z bláta vytáhnou, přičemž stály do půli lýtek v ledové vodě. Čtvrtého dne cesty byli lidé na smrt unavení, muly šly jen z donucení, poháněné biči vozků.

Gracián řekl Terezii: „Nedá se nic dělat, dál nepojedeme. Musíme tu zůstat, dokud se počasí nezlepší.“ Energicky zavrtěla hlavou. „Pojedeme… zítra…“ vypravila ze sebe s námahou. „Vy chcete jet, Matko? V takovém stavu? To je šílenství!“ Znovu zavrtěla hlavou. Nepokoušela se cokoliv říct, ale z výrazu její tváře bylo patrné, že je její rozhodnutí nezvratné. Poslušni její železné vůle vyrazili následujícího dne. Počasí bylo pořád stejné, jen se ještě trochu ochladilo a místo deště teď padal sníh. 

V Palencii sbírala síly po celý týden. Ochrnutí částečně ustoupilo, vřed v hrdle se zmenšil natolik, že mohla trochu mluvit i jíst. Krvácel však stále, Terezie v ústech pořád cítila krev smíchanou s hnisem. Zato počasí se znovu zhoršilo. Sněžilo a foukal studený vítr. Lidé vyslaní napřed na výzvědy se vrátili se zprávou, že cesta je úplně zalitá, protože řeka Arlazon vystoupila z břehů. Navzdory přemlouvání a naléhání Terezie nechtěla čekat a nařídila vydat se dál. Nemuseli odjet daleko z města, aby se ocitli přímo v proudu prudce se přes cestu valící řeky. Kam jen oko dohlédlo, všechno bylo pod vodou. Nedalo se rozeznat, kde jsou pole, kde cesta, a kde je koryto řeky. Voda přitom tekla rychle a na svých zpěněných vlnách s sebou unášela vytržené keře, trsy trávy, zbytky zničených domů. Muži šli napřed a holí zkoušeli hloubku vody. Za nimi se pomalu sunuly vozy a čas od času vázly v bahně. Matku zakladatelku přesvědčili, aby jako jediná zůstala ve voze, všichni ostatní, včetně sester, museli jít pěšky brodíce se po kolena ve studené vodě, která je strhávala s sebou. Dojeli na místo, kde se nacházel vjezd na most. Lávku bylo sotva vidět, přelévala se přes ni voda. Hnala se obrovskou rychlostí a hrozila, že strhne do svých zpěněných vln všechno, co jí přijde do cesty.

Udělali „bojovou“ poradu. Gracián byl skleslý a tvrdil, že se nemohou pokoušet o přejezd. Vyděšené sestry plakaly. Přišly za Terezií, aby se spolu s ní pomodlily a dostaly od ní požehnání. Byly si jisté, že je čeká smrt. Prosily také Graciána, aby jim udělil rozhřešení. Terezie rozhodla, že její vůz spolu s ní a vozkou se pokusí o přejezd jako první. Pokud zahyne, sestry se mají vrátit do Palencie. Nikdo nesmí vstoupit na lávku, dokud vůz s Matkou nedosáhne protějšího břehu. Sestry se pokoušely Terezii zadržet. Usedavě plakaly. Úpěnlivě ji prosily, aby se vzdala svého úmyslu. Odpověděla jim: „Tiše, tiše, mé dcery. Neplačte. Cožpak může člověka potkat něco lepšího než smrt z lásky k našemu Pánu?“

Vůz pomalu vjel na lávku. Terezie seděla vpředu, vozka šel vedle mul a držel je u huby. Plačící sestry viděly, jak vůz vjíždí na neviditelná prkna. Byly si jisté, že už nikdy víc svou milovanou Matku nespatří. Voda se vrhla na odvážlivce. S hukotem přepadávala paprsky kol. Sestry se sborově modlily a hlasy se jim třásly. Vůz s Terezií postupoval pomalu a byl už v půlce řeky. Náhle uviděly, jak se naklání. Bylo zřetelně vidět, jak ho voda tlačí z lávky. Vyděšené muly sebou začaly trhat. Vozka je držel ze všech sil. Vykřikl: „Utíkejte, Matko! Rychle!“ Seskočila do vody. Hábitem se zachytila o nějakou hranu a bolestivě si zranila nohu. Nedokázala se ovládnout a vykřikla: „Tak tohle ještě scházelo, Pane!“ Ve směsici hukotu vody, dupotu vystrašených mul a křiku vozky uslyšela Hlas: „Takto, Terezie, jednám se svými přáteli.“ „Proto jich máš tak málo…“ řekla.

Prázdný vůz nabyl zpět ztracenou rovnováhu, vozka uklidnil muly a dovedl je až ke břehu. Kulhajíc na krvácející noze a sotva udržujíc rovnováhu, se tam dostala i Terezie. Zvolala: „Ó Pane, neposlouchej, co jsem řekla. Je to takové štěstí, smět být tvým přítelem… Nevyměnila bych je za nic…“

Sestry radostnými výkřiky oslavovaly úspěšný přejezd. Teď po lávce opatrně projížděly další vozy. Terezie je sledovala a nepřestávala se modlit. Omlouvala se svému Králi a děkovala mu za ochranu. Byla si jistá, že během tohoto přejezdu nikdo nezahyne. Plnili přece jeho rozkaz.

 

Chcete si přečíst ještě další dvě ukázky?

Začněte touto na webu paulínek. A pak pokračujte na víře.