Minulý týden doslova obletěl svět klip se zpívající italskou sestrou. Pro některé to byla jen rarita, pro jiné povzbuzení ve víře a pro jiné také důvod k pohoršení. Proto jsme dohledaly rozhovor s touto sestrou, ve kterém vypráví o svém obrácení a o volbě povolání. (Ono video je zde - i s českými titulky: vimeo.com/89780254)

Jedná se o přepis rozhovoru mezi moderátorkou Eugenií a sestrou Kristinou v televizním studiu, proto je mírně stylisticky upraven pro písemnou formu a neodpovídá zcela videozáznamu. 

Dnes odpoledne vám představíme příběh, který má něco do činění s hudbou, a především je to příběh víry. Kristina je docela plachá dívka, zároveň je však velmi houževnatá, se smyslem pro hudbu a s opravdu mimořádným talentem na zpěv. Jejím prvotním životním cílem bylo dosáhnout úspěchu na pěvecké dráze. Tak jak o tom sní mnohá děvčata, když se v době dospívání chtějí stát zpěvačkou. Ve svém nitru však pociťovala, že jí něco chybí. A právě během jednoho pěveckého vystoupení došlo v jejím životě k nečekané proměně. Boží volání jí natolik „otřáslo“, že se směr jejího dosavadního života radikálně změnil. Rozhodla se stát řeholní sestrou.

Přeji krásné odpoledne, sestro Kristino! Vítám tě u nás ve studiu.

  • Ahoj, Eugenie! Děkuji za přivítání.

Před pár lety jsi vystudovala střední obchodní školu, přivydělávala sis jako telefonistka v call centru, studovala dále na univerzitě, byla jsi dokonce zasnoubená, ale…  stále jsi hledala „něco“, co jsi dosud nepotkala ve svém životě. Hledala jsi odpovědi, protože se ti pořád zdálo, že věci nejdou tak, jak bys chtěla.

  • Ano, tak tomu přesně bylo. Dělala jsem všechno možné, zkoušela jsem jít mnoha směry, ale pravdou je, že v mém životě chyběla láska, ta opravdová láska.

Odkud pocházíš?

  • Vyrůstala jsem v rodině velmi skromných poměrů. Jsem z města Comiso z provincie Ragusa na Sicílii. Mí rodiče mě vždy vedli ke křesťanským hodnotám, ale má výchova byla někdy až příliš strohá. Dokonce jsem vypomáhala ve farnosti, ministrovala jsem a tak podobně. A za tím byl stále ten velký sen: stát se zpěvačkou.

Zpívala jsi v nějaké skupině?

  • Ano, měla jsem kapelu, zpívala jsem v „piano barech“ karaoke, na svatbách, animovala jsem různé slavnosti...

Začala jsi na sobě pracovat?

  • Samozřejmě, toto byl můj jediný cíl v životě, do kterého jsem vložila veškeré své úsilí. 

Rodina tě podporovala v této tvé volbě?

  • Ano. Mí rodiče mě vždy podpořili, ať už jsem byla rozhodnuta pro cokoliv. Ale finančně mi v tomto případě pomoci nijak nemohli. Proto jsem si začala přivydělávat, aby se zvýšily mé šance. A dál jsem zpívala, jen mi pořád něco vnitřně chybělo... Pamatuji si velmi dobře, že když jsem se po „pracovních večírcích“ ráno vracela domů, na druhý den jsem v sobě nacházela jednu velkou prázdnotu, nerozuměla jsme tomu. Dnes, díky Pánovu světlu, to chápu: záleželo mi jen na mně, na mém úspěchu, nic z toho se mi nevracelo. Nyní tím, že svůj zpěv dávám jako dar druhým dál, se mi stokrát více navrací…

V určitém bodě tvého života se stala jedna zvláštní věc, kterou teď krůček po krůčku půjdeme poodhalit. Stalo se, že ses ocitla na jeviště v hlavní roli, tenkrát však jinou než doposud. Pojďme se společně podívat na videozáznam toho, co jsi tenkrát zpívala. (V textu písně se opakují tato slova: voda, sestra voda, milost, pokoj a radost... v tobě jediná radost... voda, sestra voda, milost, pokoj radost.)

Vraťme se k tomu, co tvému účinkování v tomto muzikálu předcházelo: Jednoho dne tvá maminka slyšela svědectví Claudie Koll (původně pornoherečka, pak konvertovala a nyní známá herečka) o její konverzi. A také se dozvěděla, že tato herečka pomáhá při konkursu na jeden zamýšlený muzikál.

  • Ten muzikál – to bylo představení připravované ke 100 letům založení Kongregace sester voršilek od Svaté rodiny (jedna z mnoha větví voršilek)v únoru 2008. Šlo o muzikál „Odvaha milovat“, který vypráví o jejich založení. Maminka si dala vše dohromady a donesla mi domů letáček, kde se o tom konkursu psalo více. Když jsem ten leták viděla, moc mě nezaujal. Sice jsem byla z věřící rodiny, ale nějak jsem se v tomto životním období kostelu a Bohu vzdálila, potřebovala jsem se sama rozhodovat, sama poznat, zda „musím, nebo chci“ jít na mši apod. Už jsem měla dost toho, co všechno musím a co bych měla… A když jsem tedy viděla na tom letáku napsané slovo „sestry voršilky“, tak jsem spontánně zareagovala: NE! Nechci nic slyšet o sestrách, o kostelu, o církvi… Jenže po nějakém tom čase se mi ten letáček zase dostal do ruky. To už jsem si řekla, proč toho teda nevyužít?! Je to příležitost se ukázat, mít další profesní zkušenost. A tak jsem do toho šla.

Jak to nakonec bylo s tím muzikálem?

  • Konkurs se konal ve farnosti, kde se pak hrál i muzikál. Musela jsem se úplně sama vydat do jiného města, což obnášelo hodně cestování. A ještě mi dali hlavní roli zakladatelky těchto voršilek, sestry Rózy. A ona, její postava, převrátila celý můj dosavadní život. Byla velmi odvážná dívka, proto i ten název muzikálu „Odvaha milovat“. Byla sirotek, zemřela jí maminka. Své mládí prožívala na přelomu 19. a 20. století. Viděla, jak druzí kolem ní strádají, a rozhodla se jim pomáhat. Docházela za potřebnými ven a přitom se nadále starala o svého otce. Uvědomila si, že to sama všechno nemůže zvládnout, a tak se rozhodla, že přibere další děvčata. Tu větu „zavolá další děvčata“, která byla v libretu, jsem v nitru cítila, jako by znamenala: „I ty bys měla odvahu zanechat svou rodinu, aby ses zcela zasvětila Bohu?!“ Což skutečně takto dívkám kolem sebe říkala a tím je „provokovala“. A i když jsem pak v šatně odložila kostým její postavy, stále se mi sestra Róza navracela do mého reálného života. Já, která jsem vždycky snila o něčem zcela jiném a mé cíle byly tak odlišné… jsem v určité chvíli uslyšela ve svém nitru: „A ty bys měla odvahu darovat svůj život Pánu?“ Ta slova mě uvnitř přímo „drtila“. Ale kousek po kousíčku,  při každé repríze, mi sestra Róza vkládala cosi nového do mého srdce... Až mě jednoho dne před představením zavolala jedna sestra do zákulisí, chtěla mě tak jako druhé pozdravit a trochu poznat, jenže mi položila docela vážnou otázku: „Poslyš, není ti to divné, že právě ty – i když jsi tak z daleka a musíš tolik cestovat – hraješ hlavní roli naší zakladatelky, nepřijde ti to zvláštní? Nechce ti tím Pán něco říct? A tak jsem jí vyložila, jaké období zrovna prožívám, že jsem byla naštvaná na cokoliv „od kostela“ a že jsem se vzdálila církvi a tak. A pak jí najednou říkám: „Já vím, co ode mne Pán žádá.“ A právě v tomto okamžiku to ve mně všechno začalo... Všechna ta „Proč?“, „Proč právě já?“, „Co ode mne Pán vlastně chce?“, „Proč jsem té sestře zrovna tak odpověděla?“  No a od té doby začal můj proces obrácení, vrátila jsem se k církvi a zakusila jsem plnost v té mé dřívější prázdnotě, kterou prozatím nic nedokázalo naplnit.

Ani úspěch, nějaká povedená zkouška?

  • Ne, skutečně nic. Ani práce, prostě nic. Až toto setkání s Pánem, to mě zcela naplnilo a proměnilo.

***

Za spolupráci na překladu děkuji Evěmarii (je zde na signálech také). 

Dokončení rozhovoru vyjde během týdne. Později bude také otisknuto v dívčím časopise In!. 

Videozáznam je v italštině dostupný zde.