Šestým dnem novény nás provází další dva bratři: zpovědník Bartolomeo a sakristán Jan.

Úvodní modlitba

Se srdcem bdělým a naplněným vděčností k Trojjedinému Bohu, Otci, Synu a Duchu Svatému, chceme uvažovat o událostech a významu umučení františkánských bratří a prosíme, ať nám tyto chvíle pomohou v naslouchání Pánu, na naší cestě modlitby, k prohloubení duchovního života, k pevnější bratrské a církevní sounáležitosti i na cestě osobní misie. Neposkvrněná Maria, Matko Kristova a Matko naše, vyprošujeme si tvou přímluvu.

6. den: Duch služby (původní název: Zpovědní služba - Bartolomeo Dalmasoni - a služba v sakristii - br. Jan Rode)

„Kdo slouží, ať si je vědom, že pověření k tomu přijal od Boha, aby tak byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista“ (1 Petr 4, 11b). 

Rozjímejme dnes o dvou bratřích mučednících, kteří odevzdali svůj život přímo v místech pražského chrámu a ve službě, ke které byli povoláni. Jeden z nich, bratr kněz Bartolomeo, setrvával na zpovědní pohotovosti a bratr laik Jan Rode blízko místa vykonávání svých povinností, v depozitáři sakristie. Tam, při plnění svých běžných a každodenních povinností oba dva zastihla mučednická smrt z rukou žoldáků.

Oba bratry spojuje duch služby. (…) Oba vykonávají svou misii až do konce. Ani jeden z nich se nevyvyšuje nad druhého, ale oba slouží podle toho daru, ke kterému byli povoláni. Až do onoho masopustního úterý slouží nejen sobě navzájem a svým spolubratřím, ale také všem ostatním, kteří je o to požádají. A přestože jsou oba daleko od své rodné vlasti, přece nedbají na odlišnost země, jazyka, kultury, mravů – jsou zcela odevzdáni své misionářské službě.

Dnes na celém světě, ve všech světadílech pracují misionáři a misionářky, kněží i řeholní sestry, laici i rodiny. Nedbají na úskalí, která je mohou potkat, ale snaží se pomoci těm, kteří o pomoc žádají: těm, kteří ve jménu Ježíše Krista volají po důstojnějším lidském životě, těm pro které už jejich vlastní prostředky nedovolují normálně žít. Jejich služba je mnohokrát neviditelná lidským okem a přináší ovoce teprve po mnoha letech práce. Nejsou pak jejich ruce, které se nebojí dotýkat nemocných, slabých, umírajících, opuštěných, malých v očích tohoto světa, jakoby rukama Krista, které bezbožní přibili na kříž? Nejsou jejich nohy, které spěchají do nejvzdálenějších končin světa, nehybnými nohami Krista, které naleznou uvolnění až v sejmutí jeho těla z kříže? (…)

Naši bratři mučedníci Bartolomeo a Jan možná i tušili, jaká pohroma se chystá onoho pro nás památného dne 15. února. Nic je ale neodradilo od toho, aby setrvali ve vykonávání svých povinností. Jejich služba je příkladem i pro nás. Všichni jsme povoláni, abychom vydávali svědectví a k apoštolování. Neznamená to, že si musíme brát nějaké speciální úkoly. Skrze běžný, obyčejný život spojený s Kristem ukazujeme ostatním, že cesta v jeho šlépějích je cestou plnou radosti, optimismu a pokoje, i když vede vždy blízko kříže. Jenom když snášíme trpělivě každodenní těžkosti a neseme na svých ramenou veškeré protivenství osudu a utrpení, budeme sbírat ovoce našeho apoštolování. A jestli nám dá Pán milost, pak také i ke každodennímu odevzdávání svého života. A možná i položení života. (…)

Závěrečná modlitba

Pane Ježíši Kriste, Králi mučedníků, dej, abychom se každý den věrně snažili naplňovat své povolání, ke kterému nás voláš, a prosíme, abys nám v něm dal vytrvat až do konce, jak jsi dal setrvání ve službě našim bratřím Bartolomeovi a Janovi, jenž žiješ a kraluješ se svým Otcem v jednotě Ducha Svatého na věky věků. Amen.


Ilustrační obrázek z "Románu o růži" ze 13. stol.