Listovala jsem spolu se s. Annou knihou R. Cantalamessy Prvotiny Ducha. V souvislosti s několika svatbami a jedněmi věčnými sliby nás oslovila 4. kapitolka  2. oddílu. Posuďte sami...

Mezi Zákonem a láskou existuje určitý druh kruhového poměru a perichoreze (vzájemného prostupování). Jestliže je pravdou, že láska zachovává Zákon, pak je také pravdou, že Zákon střeží lásku. Zákon je rozličnými způsoby ve službě lásky a chrání ji. Je známo, že „Zákon byl dán pro hříšníky“ (srov. 1 Tim 1,9), a my jsme stále hříšníky. Ano, přijali jsme Ducha, ovšem jenom na způsob prvotiny. Starý člověk v nás ještě žije vedle nového člověka. Dokud jsou v nás nezřízené touhy, pak je rozhodně správné, že existují přikázání, která nám pomáhají tuto nezřízenost rozpoznávat a bojovat s ní, i kdyby to bylo jen pod pohrůžkou trestu.

Zákon je oporou, která byla darována naší ještě nejisté svobodě, která kolísá v tom, co je skutečně dobré. Zákon je tudíž pro svobodu, a nikoli proti ní. Dlužno podotknout, že ti, kdo se domnívali, že ve jménu lidské svobody je nutné odvrhnout jakýkoli zákon, se těžce mýlili, neboť nebrali v úvahu reálnou historickou situaci, v níž tato lidská svoboda působí.

Vedle této tak říkajíc negativní funkce Zákon plní ještě jinou funkci, tentokrát pozitivní, protože nám umožňuje lépe rozlišovat. Na základě milosti Ducha svatého se obecně přimykáme k Boží vůli, bereme ji za svou a snažíme se ji naplňovat, jenomže ji neznáme v každém ohledu. Tyto její charakteristiky jsou nám zjevovány nejenom prostřednictvím událostí našeho života, ale také skrze zákony.

Ještě v jednom smyslu lze tvrdit, že Zákon střeží lásku. Kierkegaard napsal: „Jedině tehdy, když existuje povinnost milovat, je láska navždy zabezpečena proti jakémukoli narušení. Pak je láska věčně osvobozena v blažené nezávislosti, zajištěna ve věčné blaženosti proti jakémukoli zoufalství.“

Smysl právě citovaných slova je následující. Čím intenzivněji člověk miluje, tím jasněji si uvědomuje, jakému nebezpečí je jeho láska vystavena, nebezpečí, jež nepochází od jiných, ale od něho samotného, protože dobře ví, že je nestálý a že zítra by se mohl unavit a již nemilovat. A poněvadž nyní, kdy je ponořen v lásce, si zřetelně uvědomuje, o jak nenapravitelnou ztrátu by se jednalo, tak právě proto se starostlivě „nechává zavázat“ k lásce pomocí zákona, a tak zakotvuje svůj v čase se odehrávající úkon lásky ve věčnosti.

K tomu dochází za předpokladu, že se jedná o skutečnou lásku, a nikoli, jak praví filozof, o pouhou hru nebo oboustrannou snahu přelstít jeden druhého. Papež v encyklice Deus caritas est vysvětluje, že pravá láska: „usiluje o svou definitivnost, a to ve dvojím smyslu, tedy ve smyslu »výhradně tato osoba« a ve smyslu »navždy«. Láska zahrnuje celou existenci se všemi jejími rozměry, což se týká také času. Nemůže tomu být ani jinak, protože příslib lásky míří k definitivnosti, láska proto směřuje k věčnosti.“

Dnešní člověk si stále častěji klade otázku, jaký poměr může existovat mezi láskou dvou mladých lidí a zákonem manželství a proč je třeba, aby se „svazovala“ láska, která je svou vlastní povahou svobodná a spontánní. Není tedy divu, že je stále více těch, kteří jak na teoretické, tak i na praktické rovině odmítají instituci manželství a rozhodují se pro takzvanou svobodnou lásku, tedy pro obyčejné soužití.

Jedině tehdy, když se ozřejmí hluboký a vitální poměr mezi zákonem a láskou, mezi rozhodnutím a institucí, je možno konkrétním způsobem odpovědět na ony otázky a předložit mladým lidem přesvědčivý důvod, proč se „nechat zavázat“ k lásce napořád a proč nemít strach udělat z lásky „povinnost“. Povinnost lásky chrání lásku před „beznadějí“ a činí ji „blaženou a nezávislou“ v tom smyslu, že člověka chrání před zoufalstvím, neboť není schopen milovat jednou provždy. Ukaž mi někoho, kdo je skutečně zamilovaný, poznamenává Kierkegaard, a uvidíme, zda pomyšlení na trvalost jeho lásky je pro něho zátěží, anebo spíše svrchovanou blažeností.

Tyto myšlenky neplatí pouze pro lidskou lásku, ale v ještě hojnější míře také pro Boží lásku. Člověk by si mohl položit otázku: proč se zavazovat k lásce vůči Bohu tak, že se člověk podřizuje určitému náboženskému pravidlu, proč skládat řeholní sliby, které nás „nutí“, abychom byli chudí, čistí a poslušní, když máme vnitřní a duchovní zákon, který může obdržet to všechno jen na základě „přitažlivosti“? Je to tak, že v určitém okamžiku naplněném milostí ses cítil tak silně přitahován k Bohu a miloval jsi ho, a proto jsi zatoužil mít ho navždy, bezvýhradně, ale zároveň jsi pocítil strach, že ho kvůli své nestálosti ztratíš, a tak ses „zavázal“, aby tvoje láska byla uchráněna proti jakémukoli „narušení“.

Zavazujeme se ze stejného důvodu, kvůli němuž se Odysseus nechal připoutat ke stěžni své lodi. On chtěl za každou cenu opět spatřit svou vlast a svou manželku, kterou opravdu miloval. Věděl také, že musí proplout místem, kde působily Sirény. Bál se tedy, že by mohl selhat, jak se to před ním přihodilo tolika jiným, a tak se nechal přivázat ke stěžni své lodi, když předtím nechal svým druhům zacpat uši. Když se ocitl na místě, kde měly moc Sirény, toužil jít za nimi, křičel, aby byl odvázán, jenomže námořníci nic neslyšeli, a tak proplul strašným nebezpečím a nakonec dospěl ke kýženému cíli.

Citace je z této knihy: Prvotiny Ducha (str. 39 - 44)