Z více jak 600 stran jistých "skript" jsem porozuměla jen tomuto odstavci. Totální propadák? Možná...

Jo, je to o našem (stvořeném - lidském) čase a věčnosti u Boha Otce, Syna a Ducha svatého.


Setkání času a věčnosti se paradigmaticky uskutečňuje a v jistém slova smyslu naplňuje ve vtělení jednoho z Trojice. Verše Jan 1, 14 a zejména Gal 4, 4 můžeme číst také tak, že do „teď“ našeho probíhajícího času se promítá ono „ustavičné teď“ věčnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Zároveň se perichoreticky uskutečňuje to, že „teď“ našeho času ve Vtěleném přebývá v „ustavičném teď“ Trojjediného. Jedině tímto způsobem se může setkat každé naše momentální „teď“ s oním „ustavičným teď“ věčnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Toto „ustavičné teď“ se nám pak jeví jako nekonečná hlubina každého našeho momentálního „teď“. Právě na tomto základě je také možná modlitba člověka k Bohu, setkání člověka v modlitbě s Otcem v Synu a v Duchu svatém. Tomu odpovídá také ve spirituální teologii často zdůrazňovaná skutečnost, že modlitba je tím dokonalejší, čím je sama v sobě nesloženější/jednodušší a čím hlubší ponor do nekonečné propasti či výšiny („nebesa nebes“ – srov. Dt 10, 14; 2 Kron 6, 18) přítomného „teď“ představuje. 
Člověk je tedy s to zakoušet „ustavičné teď“ tím intenzivněji a pronikavěji, čím hlubší je jeho ponoření do přítomnosti, čím jednodušší je jeho modlitba. To je důvod, proč Boha Otce, Syna a Ducha svatého máme hledat přednostně v přítomnosti, jejíž nekonečnou hlubinou je ono „ustavičné teď“. Zároveň by mělo být zřejmé, že každá pravá modlitba k Bohu je v Synu a děje se díky Duchu svatému, i když si to modlící se člověk nemusí bezprostředně uvědomovat.