JSEM TU DOMA

V den, kdy se ve světském kalendáři objeví „Hromnice“ a v liturgický kalendář k tomu dodává svátek Uvedení Páně do chrámu, slaví církev Světový den zasvěceného života.
Dovoluji si přinést dva postřehy.

Včera jsem si přečetla tuto zprávu zveřejněnou na webu Radia Vatikán: Georgetown University provedla průzkum stavu ženských řeholí.

USA. Hluboce věřící rodina, katolická škola a dobře fungující farnost, to jsou hlavní zdroje ženských řeholních povolání ve Spojených Státech. Washingtonská Georgetown University provedla průzkum mezi novými řeholnicemi, totiž mezi těmi, které v minulém roce složily věčné sliby. Průzkum ukázal také pravdu o stavu naprosté většiny řeholních společenství: v 84% (procentech) z nich nesložila v minulém roce sliby ani jedna nová řeholnice. Řády a kongregace, kterým povolání nechybí, je zpravidla čerpají z tradičních prostředí. Téměř 90% nových řeholnic vyrostlo v praktikujících rodinách, více než polovina jich navštěvovala katolickou základní školu a na řeholní povolání pomýšlela už v dětství či mládí. Řeholní život začínají poměrně pozdě. Průměrný věk nových řeholnic s věčnými sliby je 43 let. 60% jich ukončilo vysokoškolské vzdělání. Většina z nich byla také aktivně zapojena do života farnosti. Nové řeholnice jsou nejrůznějšího etnického původu. Vezmeme-li v potaz všechny americké řeholnice, považuje se jich za „bílé“ 94%, mezi novými profeskami jich je už jen 60%.

A jaká je situace v ČR/Evropě?
Asi se to docela shoduje. Jen bych snad vynechala fakt, že povolání pochází z tradičních rodin. Tomu už odzvonilo (tedy té převaze), nyní nastoupila vlna konvertitů... Soudě dle mnoha mých přátel i mne samotné.

 

Zpráva z časopisu IN (tedy článek, který tam byl poslán, ale otištěna byla až další verze více se zabývající facebookem než zasvěceným životem:-) Berte to jako další příspěvek k situaci zasvěceného života na počátku 21. století.

Jsem tu doma

„Dáš tu pozvánku na filmový večer taky na facebook?“ – „Jasně, ale neva, že to udělám až po až po modlitbě?“ Tak to jedna z vět, kterou byste u nás doma mohly slyšet docela často. Doma, to znamená v pražské komunitě Dcer sv. Pavla. Nemáme starobylý klášter, ale obyčejný byt s kaplí. Ráno nás nebudí zvon, ale budík na mobilu, když vyrazíme na výlet do drsné přírody, naviguje nás GPS a sukně vyměníme za kalhoty. Skoro celý den sedíme u PC nad texty a grafikou budoucích knížek, často smějeme anebo vášnivě diskutujeme.

Vzala jsem ti iluzi o romantickém životě v klášteře? Tak to je dobře! I já se přes to musela dostat. Kdyby ne, nebyla bych „doma“ u nás doma. Nebyla bych vůbec nikde doma, protože bych stále hledala naplnění mé představy a žila s prázdnotou v srdci a výčitkami Bohu, že mě nechce vyslyšet.

Paulínky jsem poznala z knížek, kde vedle loga stálo napsáno: „Kongregace, jejímž úkolem je hlásat evangelium prostřednictvím sdělovacích prostředků“. To jsem zahořela poprvé! Pak jsem našla „letáček“ a na něm fotku sestry s mikrofonem v ruce a povídání o tom, co je jejich posláním. Další plamínek! A když jsem pak spolupracovala s otcem Jendou Balíkem, mluvil o sestrách, s kterými vydával své knihy. Já dělala, že mne to nezajímá, ale vyptávala jsem se přitom na každý detail! Nakonec jsem našla odvahu a vypravila jsem se „omrknout“ sestry do knihkupectví. Pozor, už skoro hořím:-) Chození a okukování trvalo čtyři roky. Pak jsem do komunity přišla na zkoušku a už nikdy neodešla.  Od prvního dne jsem se totiž cítila jako doma. A to vůbec neznamená, že by vše bylo snadné. Naopak. Ikdyž přišly těžkosti, pořád jsem tu byla doma!

Žiji v komunitě už šest let. Mám tu své povinnosti: nakupuji, vařím, uklízím, vedu modlitby apod. Mám i své úkoly v redakci (menší překlady, korektury, komunikace s autory, public relations, web) nebo v knihkupectví. Občas vyrážíme na různé akce s knihami, přednáškou či modlitebním programem. Se s. Annou chystáme každý měsíc večer modlitby, v létě pobyt v přírodě na určité biblické téma a spousty dalšího tak, jak nás Duch svatý vede. A v tomto školním roce mi k tomu všemu mi začalo i studium (italština a teologie) a "péče" o paulínské spolupracovníky (naše terciáře).

Zdá se ti, že ráno nastartujeme a do večera se nezastavíme? Naštěstí, dříve než vyrazíme do apoštolského sprintu, začínáme den modlitbou, která dá následujícím hodinám ten správný směr. Během dne si pak každá „odskočí“ do kaple na hodinovou návštěvu školy, ve které nás Ježíš učí své lásce a životu podle evangelia. Večer, když zhasneme světla v redakci a v knihkupectví, se opět setkáváme v kapli a krom jiného se modlíme za ty, které jsme přes den potkaly v reálném i virtuálním světě.

Žijeme tedy naplno ve světě a jako apoštol Pavel i my hledáme způsob, jak řečí světa mluvit o věcech Božích. Ať už skrze knihy a filmy nebo při jednotlivých zastaveních s konkrétními lidmi v knihkupectví či cestou do školy, anebo právě prostřednictvím webové stránky, e-nedělí, blogu na signálech, komentáři na facebooku…

Dovedete si představit, kolik odvahy jsem potřebovala na to, abych si na facebooku dala fotku v řeholním oblečení a do svých přátel přidala i ty, kteří mne znají jen z divadla (tedy z života před konverzí)? Ale už teď vidím, že taková odvaha a pravdivost přináší plody. Zpětně se dozvídám, jak třeba jen malá větička či verš z evangelia ve statusu někoho povzbudil nebo dokonce přivedl k hlubšímu zamyšlení.

Objevuji, jak je pravdivé, když Ježíš říká: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). V tom tkví smysl mého života a práce. Kdysi jsem se bála, že budu muset Bohu všechno odevzdat. Jenže u Boha to je jako v bance: co vložíte do jeho rukou, to On zúročí a vrátí vám to. Učím se tedy dávat vše, co mám, aby On konal ve mně to, co chce. A jsem přitom šťastná, protože už tady a teď mohu zakoušet to, co je pro nás všechny připraveno v „nebeském doma“.

sestra Andrea fsp

PS 1: Psala jsem o paulínkách, protože to je moje „doma“. Na životě zasvěceném Bohu však není podstatný vnější vzhled ani to, co kdo dělá, ale s jakou láskou k Bohu a bližním to dělá.

PS 2: Jestli ti při četbě zahořelo srdce, nelekej se! Povídej si o tom s Pánem a zůstaň otevřená pro všechno, co další roky přinesou.

 

Adorace internetu? kdepak, to s. Anna (annina) při setkání v Polsku  chytala signál, aby mohla odeslat e-neděle včas. Bylo to 31. 12. 2010.