Letos více jak jindy prožívám poslední dny liturgického roku s jistou "bázní". Jako by mi víc docházelo (konečně!), že je sice pěkné těšit na Vánoce, ale že ve skutečnosti On se už narodil a přišel (první příchod), a že je tedy čas těšení se/příprav na Kristův druhý příchod.

Jako křesťanka (a ještě k tomu řeholní sestra) bych se skutečně měla těšit... Letos právě více zpytuji svědomí nad tím, jak počítám s Jeho příchodem (na rozdíl od sektářů si ho nedokážeme předem vypočítat - a tak nemohu počítat s tím, že se ještě stihnu vyzpovídat, dohonit všechny modlitby a oběhat lidi, kterým dlužím omluvu, atd... doplňte si sami, co byste ještě rádi, aby Pán nenašel ve vašem životě).

A i kdybych se nedožila Ježíšova druhého příchodu zde na zemi, vím já, kdy se vydám na cestu k setkání s Ním při mém soukromém soudu?

Před pár dny jsem se bavila s kamarádem na toto téma a on tak vesele řekl asi toto: "No jo, to by se měli na diecézko natisknout plakáty s nápisem: Jednou umřeš i ty! A udělat o tom skupinku." A smál se. Pochopil? Mně zas tak do smíchu není... Nechytám sice paniku (a nechci strašit ani druhé), jen mi to přijde dost vážné. Vždyť na tom záleží můj život věčný.

Zde na zemi je to člověk, kdo čeká na Pánův návrat. 
V nebi je to Pán, který vyčkává na návrat člověka.

(Mons. Tonino Bello)

 

K inspiraci ještě dva hymny z Denní modlitby církve (nedejte se odradit tou trochu divnou češtinou)

Ranní hymnus

Probuďme se, křesťané, 
k pokání pravému, 
pamatujme, že nastane 
den soudný každému.

Budeme vydávati 
počet ze všech věcí, 
těžká věc bude obstáti, 
a nelze utéci.

Soudce živých i mrtvých, 
Syn Boha živého, 
žádá počtu ze skutků zlých 
i slova marného.

To majíce v paměti 
obraťme se k Pánu, 
dokud nám chce otvírati 
milosti své bránu.

Jezu Kriste, obrať nás, 
Králi vševládnoucí, 
ať pokání činíme včas
horlivě a vroucí.

 

Večerní hymnus

Člověče, nevěř světu, 
neb se stále mění, 
nevěř mu víc než květu, 
v němž stálosti není. 
Květ, jenž nyní krásný jest, 
zvadne a zahyne 
a všeliká světa čest 
v krátkém čase mine.

Nevěř své spanilosti, 
nevěř příliš kráse, 
ani nevěř zdatnosti, 
již máš v tomto čase; 
ta spanilost, ta krása, 
pověst tvé zdatnosti, 
jsou jako květ a řasa, 
míjejí v rychlosti.

Nespoléhej se na to, 
že ti štěstí kvete, 
bohatství, stříbro, zlato, 
snadno tě zaplete; 
i kdyby lidé mnozí 
velmi tě chválili, 
i to se změní brzy, 
mnozí to zkusili.

Vše má smrt ve své moci, 
co na světě žije, 
nelze před ní utéci, 
všechno zachvacuje; 
nic proti ní neplatí 
vojenské nástroje, 
musí se jí poddati 
všecky lidské zbroje.

Neobměkčí ji slzy, 
úplatek, výřečnost, 
přijde pro tebe brzy 
a půjdeš na věčnost. 
To vše, člověče, zpytuj 
a na paměti měj, 
sám nad sebou se slituj, 
Boha se nespouštěj.