Z Andrejčina deníčku

V Liberci se začátkem října uskutečnila, po více jak 60 letech, katolická misie pro město. Pořádali ji bratři františkány ve spolupráci s dalšími členy františkánské rodiny a se zástupci libereckých farností. Misijní tým tvořilo více jak padesát misionářů, z farností se zapojilo okolo dvaceti lidí. Prioritou misie s názvem „Ježíš je náš Pokoj“ byli lidé, kteří o Bohu buď ještě neslyšeli anebo jen zkresleně či neúplně. Večerních programů se však zúčastňovali i farníci. „Misie chápeme jako nabídku a svědectví víry, ne agitaci či přesvědčování lidí. Chceme se podělit se o to, čím žijeme a co nás naplňuje, co nás činí šťastnými a daruje nám pokoj v duši. A to je pro nás jako křesťany Ježíš. Víme, že to nejsme my, kdo může někoho změnit, ale je to Bůh, kdo se dotýká lidských srdcí, sám a svobodně. My jen svědčíme o tom, jak se dotkl nás, a prosíme, aby se dotkl těch, kdo mu jsou otevřeni.“, tak charakterizoval smysl misijního týdne jejich hlavní koordinátor br. Jakub Sadílek OFM.

Misionáři se v Liberci sešli již dva dny předem, aby v modlitbě i zcela konkrétně připravili následujících pět intenzivních dnů. Samotné misie začaly mší svatou s otcem biskupem litoměřické diecéze. Mons. Jan Baxant zavítal mezi misionáře, aby je povzbudil a jako nástupce apoštolů, kteří byli vysláni Ježíšem „až na konec světa“, vyslal i je. O situaci v Liberci řekl: „V Liberci je mnoho lidí, kteří jsou zvídaví. Je zde univerzita, je tu mnoho lidí, kteří by se rádi něco dozvěděli a dost možná, že ještě o křesťanství neměli šanci nic kloudného, laskavého a chytrého slyšet. Proto je misie příležitostí, aby se ten, kdo chce, mohl ptát. Aby se kdokoliv mohl přiblížit ke křesťanství. Každá misie je nabídka, podaná ruka. Misijním územím je každé území, kde člověk žije. Pán Ježíš má pro každého člověka něco připraveno. Do každého prostoru má něco krásného z křesťanství přijít.“

Pak už se každý den nesl ve svém rytmu: po celý den byl otevřen stan setkávání ve středu města u obchodního centra Plaza, který byl místem prvního kontaktu s lidmi. Zde krom letáků a pozvánek na další program během týdne, mohl každý dostat některé časopisy, malý svitek s veršem z Písma, prohlédnout si výstavní panely o životě křesťanů na Liberecku, děti zde mohli „poslat smsku do nebe“ na nafukovacím balónku, kreslit si a plnit různé úkoly nebo si zaskákat na trampolíně či se vyfotit v kulisách se sv. Františkem a Klárou. Stánek byl často obležen dětmi, ale přicházeli k němu i dospělí. Někdy misionáři vyšli pár kroků od stánku k místu, kde procházeli lidé. „Lidé reagovali různě: někteří odmítali jakýkoliv kontakt s misionáři a dávali najevo nezájem o osobu Ježíše, ale také jsme se setkali s přijetím, někteří lidé se sami u nás zastavovali, radostně přijímali pozvánku do kavárny, na modlitbu anebo na večerní program. Stalo se také, že jsme potkávali lidi, kteří hledali pomoc a my jim mohli předat kontakt na kněze či již existující společenství.“, shrnula svou zkušenost Elena Dadová, misionářka, která působila u stánku v centru.

Druhým místem, kde bylo po celý den otevřeno, byla kavárna U Františka v budově arciděkanské fary. Měly ji na starost školské sestry sv. Františka a nabízely každému nápoj a něco sladkého z pouhých deset korun. Součástí kavárny bylo i malé knihkupectví. Kavárna byla místem k rozhovorům s lidmi o křesťanské víře či o otázkách týkajících se hodnot a smyslu. Přicházely sem maminky s dětmi, ale i starší osamělí lidé anebo každý, kdo se nechal oslovit někým z bratří františkánů u stánku anebo před vchodem na faru. Hned naproti faře, v kostele, probíhala adorace a po odpolednech i nabídka přímluvné modlitby.

Dopoledne se někteří z misionářů vydali do středních škol, aby mluvili na téma věda a víra a okrajové skupiny (zájem škol byl však v Liberci podstatně nižší než vloni při stejné misii v Plzni). Několikrát v týdnu další skupina misionářů navštívila LDN a domov seniorů na Františkově. Ohlasy z těchto návštěv byly mezi prvními, které misionáři dostali. „Ráda bych poděkovala jménem klientů za čtvrteční příjemné posezení. Už druhý den klienti za námi chodili, že se jim promítání i povídání líbilo. Děkujeme. Hana Karásková, vedoucí centra denních aktivit – terapeutka.“ Další skupina chodila po městě a zvláště po místech, kde žije „mládež ulice“.

Hlavní část libereckého programu se odehrávala večer v kostele sv. Kříže na Malém náměstí. Témata komponovaných večerů slova, písní a modlitby byla: Jak mluvit s Bohem - zač a proč Boha chválit (5. 10.), Stvořil je jako muže a ženu aneb o kráse muže a ženy z Božího pohledu (6. 10., jako hosté přijeli členové z Komunity Blahoslavenství v Olomouci sestra Lucie a otec Vojtěch), Večer smíření aneb společná modlitba představitelů místních církví za pokoj v mezilidských vztazích a za město Liberec (7. 10., společně s misionáři se večera zúčastnili Jan Čapek z Českobratrské církve evangelické, Blahoslav Fajman od baptistů a Vítězslav Lorenovicz z Československé husitské církve) a z původně plánované besedy Křesťanství v manželské praxi aneb trojúhelník manžel-manželka-Bůh (8. 10.) se pro nepřítomnost hostů stal večer na téma Rány našeho života (jak vznikají a co s nimi) a pak následovala modlitba za konkrétní oblasti v manželství, vztahů mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi.

Misie vyvrcholila sobotním dětským odpolednem na faře v Ruprechticích a večerním divadelním příběhem Zraněný Pastýř o člověku, který hledá podstatu svého bytí a jež sám sebe nachází až při setkání s Boží láskou. Hra byla inspirována knihou „Raněný pastýř“ Daniela Ange a pro jevištní provedení upravena režisérkou Martinou Cardelli a zhudebněna maestrem Sergiem Militellem. Podle francouzského originálu a s přihlédnutím k italskému scénáři hru nastudovalo divadelní sdružení z Brna-Židenic (mezi herci byl kněz, studenti, pracující, i manželské páry). V Liberci šlo o českou premiéru. Silný příběh končil modlitbou a svědectvími. Ačkoliv už bylo pozdě večer a zima, lidé přesto zůstali a pokračovali v rozhovorech s misionáři.

V neděli misie skončily. Misionáři se ještě rozjeli na jednotlivé farní mše svaté v okolí, aby vydali svědectví o své zkušenosti a tím povzbudili místní věřící k hlásání evangelia i k oživení jejich vlastní víry. Na závěr každé mše svaté byl každému z přihlášených svěřen úmysl k modlitbě za konkrétního člověka z Liberce, který ho během týdne mohl zanechat u stánku, v kavárně, v kostele anebo prostřednictvím webové misijní stránky. Jednal se projekt modlitební adopce na dálku, jehož úmyslem bylo mezi sebou liberecké obyvatele duchovně propojit. Za celý týden se nashromáždilo přes 80 úmyslů (psaných dětskou rukou i člověkem, který již mnoho pamatuje).

Bratr Jakub Sadílek OFM, hlavní koordinátor misijního týdne na jeho konci řekl: „Setkali jsme se s velkou otevřeností a upřímností, za což místním lidem moc děkujeme. Cílem misie bylo vydání svědectví o tom, čím žijeme, o Ježíši Kristu, který je pro nás smyslem, náplní života.“

Liberecké misie sice skončily, ale jen pro misijní tým. Nadále tu zůstávají místní křesťané a otevřené dveře kostelů a farních budov. A především zůstává otevřeno Boží srdce pro každého, kdo si v těchto dnech položil otázku po existenci toho, který je Pokoj a Láska.

Pět zajímavostí z libereckých misií:

1) dosud se v Liberci nepohybovalo tolik řeholníků v hábitech (dodejme, že s úsměvem na tváři);

2) denně webové stránky www.frantiskanskemisie.cz navštívilo přes 100 unikátních návštěvníků a jsou nadále navštěvované, zde je krom textů k přečtení možné vidět fotogalerie z každého dne, poslouchat nahrávky večerních programů a shlédnout některá videa;

3) pozoruhodný byl pozitivní zájem místních médií, filmovou reportáž o misiích přinesl Křesťanský magazín na ČT2 a TV NOE v Noevinách (reportáž z NOE lze nalézt na misijním webu);

4) během misií bylo rozdáno přes 4000 pozvánek na programy a s kontakty na místní farní aktivity, 600 CD nosičů s audionahrávkami Nového zákona a téměř 500 brožur o základních křesťanských pravdách se svědectvími a modlitbami;

5) misie byly neseny modlitbami a oběťmi i mnoha dalších „skrytých misionářů“ z řad klauzurových klášterů a nemocnými.