V tuto chvíli nastal den D
(měla bych i přejmenovat podnázev blogu,
od 13.45 už nebude pravdivý)

Brzy ráno doprovázíme Paulu na letiště Ciampino, odlet do Rumunska. Vrátíme se ještě do komunity. Těsně před obědem pak odjedeme i my na letiště Leonardo da Vinci a s rozestupem 15 minut opustíme Itálii i my (já první do ČR, pak Karina do Polska a poslední i Sára do Portugalska).

Teď je však před námi ještě pár posledních hodin italského dobrodružství. Znovu a znovu se loučit se sestrami a slíbit, že až přijedeme na setkání juniorek, že se zastavíme...  Některé sestry mne svými slzami dojímají - neřekla bych to do nich, že jsme jim tak přirostly k srdci. Na mne první slzičky přišly na závěr exercicií, pak jsem se "držela", ale dnes... (ach jo, já stará intoška a cynička, co jsem se dosud v Itálii nenaučila, na poslední chvíli doženu).

I když ne vše bylo lehké, přesto doslova platí verše žalmu, který zrovna na dnešek připadají a z nichž vybírám:

Žalm 133 (do slibů zbývá 17 dnů)

Jaké dobro, jaké blaho tam, kde sestry bydlí svorně!
Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.

Obrázek, který nás každé sestře z komunity bude připomínat. S prosbou o modlitbu (z druhé strany kartičky pak jsou i slova díků - je zač děkovat).