Dva sliby
Za pár hodin mi začnou exercicie (duchovní cvičení). Po nich ještě tři dny v Římě a pak návrat do ČR. Dnes je sobota 2. ledna, přesně za 4 týdny mne čeká to, na co jsem se po celých 5 let připravovala a po čem jsem v srdci toužila od chvíle, kdy jsem poznala Pána. (Vlastně i mé hledání té „největší lásky“ v čase mého dopívání bylo nevědomky hledáním něčeho víc, než jsem mohla dostat tam, kde jsem hledala).
A teď jsem na prahu velkého kroku (který je však jen krůčkem mezi těmi, které jsem už ušla a těmi, které budou následovat). Přesto je to zvláštní pocit: rozhodnutí navždy (sice sliby jsou časné, ale úmysl navždy musí být, jinak by to bylo neplatné).
Vždy jsem ráda chodila na svatby mých přátel, bylo to pro mne jakousi přípravou na mou „malou nebeskou svatbu“. Proto i teď kladu vedle sebe oba dva sliby.
A prosím tebe, kdo už žiješ v manželství i tebe, kdo žiješ zasvěcený život, abys do komentáře přidal(a), jak jsi prožívala ony poslední dny před odevzdáním se navždy ty. Myslím, že svědectví z obou stran mi moc pomůže (a třeba nejen mně). Díky!
Já, N., odevzdávám se tobě N., a přijímám tě za manželku / manžela.
Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,
že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.
K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.
Otče svatý, ty sis mě zasvětil ve křtu a teď mě voláš blíže následovat Ježíše Mistra, Cestu, Pravdu a Život mezi Dcerami svatého Pavla.
V úmyslu darovat se ti navždy milostí tvého Ducha já, ... , skládám do rukou sestry ..., místní představené, na jeden rok slib, že budu žít čistá, chudobná a poslušná podle Konstitucí Dcer svatého Pavla.
Zavazuji se žít ve společenství se svými sestrami, být věrná charismatu zakladatele a věnovat se v církvi evangelizaci sdělovacími prostředky.
Svěřuji se do ochrany Marie, Královny Apoštolů, a svatého Pavla apoštola a do modliteb sester Kongregace.
Boží milost ať mi pomáhá být věrnou. Amen.
Prosím o modlitbu za mne, ale i za mé spolunovicky: Karinu, Paulu a Saru. (když si klikneš na jejich jména, najdeš jejich příběh povolání – tak se můžeš modlit konkrétněji).
Zde pošta pro tebe:-) Chceš-li poslat oznámení nebo i přímo pozvánku ve větším rozlišení, napiš mi na sebe mail.
Díky za modlitby. Už jsme zpět z duchovních cvičení a balíme kufry. Dnes se s námi naše římská komunita oficielně rozloučí a při mši svaté nám bude požehnán a předán "svatební šat".
Poslední aktualizace: od úterního večera jsem opět v mé "domácí komunitě" v Praze. Konečně jsem si přečetla i krásné a pravdivé příspěvky pod tímto článkem. Díky vám všem!
A s některými se i těším na viděnou na mé "malé nebeské svatbě"!
Komentáře
Ahoj Andreo, konečně jsem se "rozhoupala" a snad taky něco napíšu.<br />
Do kláštera jsem přišla hned po maturitě a vím, že moje odevzdání bylo plné radosti. Po pár letech formace jsem asi dospěla a více si uvědomovala závažnost svého kroku. Mohu říct, že radost nezmizela, ale před sliby přišlo pokušení - hodně mi "lezla na nervy" jedna sestra (já jí asi taky) a přišly otázky: Opravdu jsem zde dobře? Jaká budu já, až budu v klášteře 20 let? Dokážu to vůbec? Nemám utéct, než je čas?<br />
Pak jsem se nějak dopracovala k tomu, že to Pán nás volá, že si mě vybral i s mými chybami, že ho chci následovat. "Ne co já, ale co ty chceš, Pane."<br />
Složením věčných slibů přišel mír. Dnes mi právě toto pokušení pomáhá - ano, jsem zde, jak to Pán chce a jen on mi dá sílu věrně ho následovat.
Svědectví mé kamarádky, která není zaregistrovaná na signálech.<br />
Moje zkušenost je taková prozaická a všední, že se s ní radši ani veřejně nedělím:-o. Ale tobě můžu říct, že jsem byla "jen" naprosto vyčerpaná ze všech těch příprav a z práce, takže jsem měla určité pochyby, jestli se vůbec té svatby dožiju. Nicméně v den D jsem si řekla, že si to přece nenechám zkazit, ať už se konečně stará někdo jiný a svatební obřad jsem si pak užila opravdu plnými doušky. Ještě teď, když na to vzpomínám (je to rok a půl), tak se cítím šťastná:-). A to ti taky přeju - ať už budeš mít před tím jakékoliv pocity, tak abys potom byla šťastná a zůstalo to tak celý život!
Milá Andreo, přemýšlím, co napsat. Poslední noc před svatbou byla zajímavá - po ulehnutí do postele jsem se potila, bylo mi horko, nemohla jsem spát. Asi jsem cítila vážnost svého rozhodnutí. Avšak co se týče delší doby před svatbou - kromě "běžných" příprav byla spíše klidná. Když jsme se s manželem před šesti lety brali, věděla jsem, že jsme si tak blízcí a že už se tak dobře známe, že jsem se toho vůbec nebála. Na svatbu jsme se připravovali vlastně celých pět let vztahu. A já vím, že Tvůj osobní vztah s Bohem je taky takto blízký a dlouhodobě osobně prožívaný. Přeji Ti - nejen v Tvůj velký den - prožití velké radosti, ale zároveň vnitřního klidu a pevný a odhodlaný krok při vykročení na další cestu s Pánem.
Milá Andreo, myslím na Tebe a mám radost, že si Tě Pán vede po svých cestách.<br />
On je prostě borec a jednička!<br />
Na svoje první sliby, které jsem skládala před 5 lety, vzpomínám s velkou radostí a vděčností. Byl to moc krásný a požehnaný den. Byli tam jen moji nejbližší příbuzní a přátelé, sestry a 4 kněží. Všechno v tom dni ke mně mluvilo osobně - nádherně zasněžená Praha, krásně vyzdobená kaple, každé slovo z obřadu slibů a nejvíc Boží slovo, které bylo prostě nádherné, i když ho nikdo zvlášť nevybíral - vybral ho Pán. Měla jsem velkou radost, že mi moje maminka dala požehnání - přesto že to pro ni nebylo snadné. A místo tatínka, který je už dávno u Pána, mi dal požehnání můj duchovní "taťka", který mého taťku statečně a krásně zastupoval. A nejkrásnější bylo setkání s Pánem, který to všechno "vymyslel". On je Pán!<br />
Teď se připravuji na věčné sliby - a stejně jako to psala Zdiška - jsem šťastná, že o mně Pán stále stojí! <br />
Andrejko - moc Ti p
Co se stalo s kostlníken <br />
Naším notorickým záletníkem ?
Ahoj Andrejka.<br />
<br />
Z cudziny sem-tam zajdem na tvoj blog, je velmi povzbudzujuci. <br />
<br />
Vydavala som sa pred styrma mesiacmi. Okrem stresu okolo toho celeho, konfliktov s rodicmi, v ten zlyhajuceho organu a podobne som este v kostole rozmyslala, co to vlastne robim (ako uz pisala floweret - nepriatel nerad sklada zbrane). Vela som sa predtym modlila, pripravovala a dostala odpoved,ze to cele je Jeho vola - a tak som sa len vnutorne modlila k Panovi, nech tie pochybnosti odozenie. <br />
<br />
Dopadlo to dobre, obaja sme povedali ano, a nase manzelstvo je sice este mlade, ale velmi pekne. A dodnes sa tesim, ze je :o)<br />
<br />
Zelam Ti vsetko dobre... <br />
Andrea
První sliby byly pro mě potvrzením něčeho, co jsem odhalila jako nejdůležitější v mém životě už při překročení prahu kláštera. Během noviciátu jsem stále víc poznávala Krista, kterého přijímám vzkříšeného, ale i ukřižovaného, a také sama sebe, své limity a nízké motivace. Naštěstí Pán mě podržel, abych dokázala udělat ten krok veřejného potvrzení tohoto rozhodnutí. Domyslet do konce symboliku přijetí kříže s Kristem do ruky (posléze umístění na srdce) s vědomím, že Mu mám být podobná není jednoduché . Ale od toho jsou milosti pro konkrétní a aktuální chvíle, ne? Zatím mě můj vyvolený nezklamal, to snad jen já sama sebe, nebo někdo kolem. On nesliboval nic jiného než sice bolestné, ale zároveń i nejkrásnější podobenství s Ním. To dodržel.<br />
Milá sestřičko Andrejko, myslím na Tebe a díky za Tvé svědectví!
nejkrásnější místo na signálech! budu se za vás modlit a vy se prosím modlete za mě
to Dubnanka: A ja sa velmi tesim, ze "postavy" z knizky o L.Kubickovi maju konkretne tvare. To je krasne, ze to neni 'pohadka', ale skutocnost.<br />
<br />
Takze: Ano, krasa je mozna.
4 krasnazena: Děkuji za povzbudivé věty.<br />
S úctou<br />
Pavel
4 Dubnanka: Krásné, dojímavé, povzbudivé. Děkuju mockrát.<br />
Pavel
Jedenáct dní před mými prvními sliby byla svatba mého nejstaršího bráchu. Žádná obrovská sláva, do počtu hostů spíš menší, ale zato opravdové a hluboké svátostní "ano". Moc jsem v ten den obdivovala svou novopečenou švagrovou. Tehdy jsem od ní dostala minikurs pohody, klidu, vyrovnanosti a jednoduchosti a témuž se od ní učím ještě i teď. <br />
Ta moje "svatba" byla přesně taková, jak jsem po ní toužila. Pán mi dopřál, že tam mohli být všichni ti, kdo na mé cestě za ním sehráli klíčové role. Byli tam opravdu všichni "do nohy"! Dalším "spešl" potěšením bylo, že jsem v plném kostele zahlédla sousedy z našeho baráku, kteří do kostela běžně(nebo i vůbec) nechodí. A zrovna někomu z této skupiny hostů oči zalévaly slzy dojetí. Pevně věřím, že zrovna pro tu (nevěřící?)paní, (kterou si mimochodem Pán od té doby povolal k sobě), to byla chvíle zvláštního setkání s Ním. Ano, přesně to jsem chtěla - aby se ti všichni, kdo měli podíl na mé radosti setkali a
Ahoj Andrejko, už od začátku čtu tvůj blog a fandím Ti, moc na Tebe v těchto dnech myslím a slibuji Též svoje modlitby :-))<br />
Tvoje příspěvky jsou pro mě velkým povzbuzením, protože sama jsem právě poznala své povolání a po dovršení své plnoletosti bych si velmi přála stát se sestrou Karmelitánkou :-)) <br />
Musím říct, že v některých místech, kde popisuješ svoji cestu za povoláním jsi mi úplně mluvila z duše :-))<br />
Pán Ti žehnej+
Je moc krásné si číst "anketní příspěvky":-)Díky všem.
Osobní zkušenost doposud nemám, ale velmi mě zaujaly odpovědi sestry Ráchel klarisky – kapucínky z kláštera ve Šternberku u Olomouce – viz. rozhovor na odkaze:<br />
<br />
<a href="http://cooper.signaly.cz/1001/rozhovor-se-sestrou-rachel" target="_blank">http://cooper.signaly.cz/1001/rozhovor-se-sestrou-rachel</a><br />
<br />
Jinak díky moc všem, kteří sdílí své zkušenosti. :-)
díky móóóc za nádherná a silná svědectví. Určitě se k nim ještě nekolikrát vrátím a chci si je pročíst znova. Díky za vaše sdílení, otevřenost. Musím znova říct - Bůh je prostě borec!<br />
Adrejko, myslím na Tebe (i na vás ostatní) a přidávám vás do svých modliteb.
Letos to bude 13 let, co jsem skládala první sliby. Moc jsem se těšila, že se konečně po třech letech přípravy vrátím do Čech. Těšila jsem se na hábit, na děcka a na spolusestry. Byla jsem hrdá nevěsta a myslela jsem si jak to Hospodin se mnou vyhrál a co mu všechno dávám. Před věčnými sliby už jsem měla za sebou pár kotrmelců a jednu pořádnou krizi. Byla jsem ráda, že o mě ještě pořád tolik stojí a tušila, že slibovat Hospodinu věrnost můžu jen protože On je věrný. Jak jde život a postupně se poznávám, tak prosím o věrnost na dnešní den a divím se Bohu, že mě má pořád rád, ikdyž mě tak dobře zná.
Dubňanko, děkuju za svědectví. Lída
Milá Andrejko,<br />
požádala jsi mně o komentář, o sdílení toho, jaké to bylo před manželským slibem. <br />
Začnu zeširoka:<br />
<br />
V roce 1993 jsem poznala šestiletou Nikolku, vážně nemocné děvčátko (myeloidní leukémie) s krásnýma hnědýma očima. <br />
Chodila jsem za ní, četly jsme si, hrály si, promítaly a krátily tak čas mezi nemocnicí a domovem. <br />
Žila se svou rozvedenou matkou. <br />
Jezdil za ní i její tatínek a já jsem si v duchu říkala, že pokud někdy budu žít v manželství, chtěla bych také tak hodného, obětavého muže. <br />
To jsem ještě netušila, jaké má Bůh úmysly. <br />
Děvčátko zemřelo dva měsíce před svými sedmými narozeninami, čerstvě pokřtěné.<br />
Matka se odstěhovala a Nikolčin tatínek za nějaký čas začal jezdit za mnou.<br />
Byla jsem na rozpacích, modlila jsem se, abych poznala Boží vůli, radila jsem se s P. Ladislavem Kubíčkem, mým blízkým člověkem, knězem svatého života. <br />
Zkrátím to:<br />
<br />
Můj budoucí manžel byl u P. Kubíčka ve svých 29 letech u prvního svatého přijímání a v ten den jsme si domluvili, že se za půl roku vezmeme. <br />
Modlil se za nás, abychom snoubenecký čas, který se nebude nikdy opakovat, prožili čistě. <br />
Bylo to ale moc těžké, to přiznávám a neobešlo se to bez "pádů".<br />
<br />
A jaké to bylo těsně před naší svatbou?<br />
<br />
Veliké těšení. Nemohla jsem se dočkat!<br />
<br />
Oddával nás P. Ladislav a když jsme zpaměti jeden druhému "odříkali" slib, kněz dodal: <br />
"To je ale odvaha! Nebudete se vždycky jenom usmívat, jako teď."<br />
<br />
Nikdo neví, co ho čeká - v manželství, ani v zasvěceném životě. <br />
My máme za sebou skoro 16 let manželství. <br />
Bůh nám daroval tři dcery <br />
(Nikolku si vzal k sobě a tři nám poslal) <br />
Byly krize, hádky,nedorozumnění, žárlivost,slzy....<br />
P. Ladislav říkal, že život je drama - ten jeho pozemský skončil 11.9.2004 vraždou na faře v Třebenicích.<br />
Obracím se k němu do nebe, i k Nikolce, aby se za nás přimlouvali.<br />
<br />
Po těch letech mohu říct, že nelituju svého rozhodnutí. Mám svého muže ráda a on má rád mě. <br />
Jsme jiní, než před 16 lety, ale jsem si jistá, že bychom i s tím, co už o sobě víme, do toho šli znovu. Oba.<br />
Vím také, že bez Boží pomoci a jeho vedení a požehnání bychom to možná vzdali při první krizi.<br />
<br />
Chci dát na svůj blog NOVENU ODEVZDANOSTI a tu bych Ti Andrejko doporučila před Tvým rozhodnutím. <br />
Je krátká, ale velmi silná a je o důvěře v Boha - v každé životní situaci.<br />
<br />
Zdravím a myslím na Tebe. Jana
Ahoj Andreo, já jsem toužila po partnerovi a zvláštními cestami jsem se se svým Janem poznala. Byla by to hezká povídka z červené knihovny:-) Chodili jsme spolu tři měsíce a rozhodli jsme se, že se vezmeme - jak ty dva blázni. Jemu bylo skoro 40, mně 26 a dělilo nás 250km. Říkám upřímně, že kdybych věděla, co všechno se mnou udělá odloučení od rodičů, hledání nové práce, přátel, tak nevím, zda bych to toho znovu šla. První rok byl náročný, ale zase jsme byli zamilovaní, tak se to dalo zvládnout. A můj muž byl opravdu trpělivý. Za budoucího manžela jsem se modlila od svých 12 let. Teď už jsem stejnou dobu vdaná. Přes svatbou jsem hůř spala a svatební slib jsem si musela opakovat hned o svatební noci, protože se Jenda opil tak, že jsme sotva došli domů:-) Manželství je velké dobrodružství, zasvěcený život určitě taky. Máš jednu výhodu: tvůj partner je dokonalý, vždy připravený naslouchat:-)<br />
Možná ti jako ženě někdy bude chybět teplá lidská náruč, ale pokud budeš denně život vztah s Kristem a budeš růst v lásce, zvládneš to. Ber vážně svoje lidství, připrav se na to, že se někdy zamiluješ, ale Bůh je věrný a naše sliby bere vážně. Když jsme zjistili, že nemůžečme mít děti, zase jsem si opakovala svůj slib a svoje rozhodnutí pro Jendu. Nemůžeme mít děti spolu, každý s někým jiným bychom je možná měli, ale my jsme se přece jedn pro druhého rozhodli a manželství je pro nás víc.... Je to někdy děsně těžký, ale někdy je to i velmi krásný:-) Modlím se za tebe,<br />
Lída
Andreo, tys mě zaskočila...<br />
<br />
Snažit se o to, abych se stala sestrou, jsem začala už po 16 narozennách po takovém zážitku s Boží milostí, kdy si mě Pán obrátil narub a nazpátek. Ve společenství jsem hledala přijetí taková, jaká jsem a proto jsem všechno vnímala jen s děsnou naivností. Proto pro mě nebyla těžká poslušnost.<br />
To že jsem sestrou, jsem vnímala jako Boží vůli a když mě tu Bůh nebude chtít tak to bude jedině On, kdo mě pošle jinam, protože já jsem si přímo tuto kongregaci nevybrala.<br />
Ta naivnos mě začala nějak opouštět rok před věčnými sliby, kdy mi začalo docházet, že je to natvro... že se nemůžu plácat ode zdi ke zdi, ale konečně začít kopat základy.<br />
S takovou tou přípravou před věčnými sliby jsem dopadla tak jako otec Vít, novicmistrová byla také tak zavalana prací.<br />
Pamaruju si z té doby, ža mě provázel strach, obavy, ze své vlastní slabosti, z toho, že bych se mohla Bohu zratit, že selžu, že se možná mýlím, že jsem měla odejít. Že nejsem připravená, nemám žádnou kvalifikaci kterou bych byla kongregaci užitečná, strach ze sebe, ze stáří, nemoci, že jednou poznám že jsem sešla ze správné cesty a nebudu ochotna se vrátit...<br />
Přímo z obřadu si pamatuju hroznou prázdnotu, nejistotu ------ až do okamžuku, kdy jsem přecházela kolem oltáře na místo, před sestru provinciální a kde jsem měla vyslovit sliby. <br />
Na našem oltáři je namalován pelikán, který si drásá svou hruď a z ní se vyroní jedna rudá kapka.<br />
Když jsem přecházela kolem tohoto pelikána, tak jsem ve svém srdci uslyšela hlas otce Vojtěcha Jeniše, jak nám při exerciciích říkal: "Pamatujte, že Pán vás slyší a vaše slovo bere vážně!"<br />
Spolehla jsem se na Pána, že mě bere vážně. Že moji nejistotu nezlehčuje; s mojim selháním počítá a proměňuje ho, a že má slova přijal a to co mi chybí doplní ze svého.<br />
(Obláčka 1992; první sliby 1994; věčné sliby 1997)
Pro mě byla otázka "věčných slibů", respektive slibu poslušnosti, modlitby a života v celibátu, časem před jáhenským svěcením (červen 1995). Na ten čas nevzpomínám jako na čas klidný. Protože v dubnu 1995 byl u nás na návštěvě Jan Pavel II., všechno se to v olomoucké arcidiecézi do jeho návštěvy točilo kolem příprav na svatořečení Jana Sarkandra, Zdislavy. Na kontakty a rozhovory s bohoslovci připravujícími se na životní zasvěcení neměl moc času ani arcibiskup a paradoxně ani rektor semináře, který byl v rámci návštěvy zavalen povinnostmi. To mě trápilo hodně, že na mě církev, v níž se mám dát do služby Bohu a lidem, nemá čas. K tomu se přidával stres ze státnic, které jsme absolvovali někdy začátkem června. Výsledkem bylo to, že jsem odjížděl na exercicie před svěcením velmi nejistý. Možná to zní nadneseně, ale já si nebyl jistý, jestli půjdu za týden do katedrály mezi ostatními... Vím, že se do toho dostávaly všechny možné různé emoce a strachy (a snad nejtěžší byl strach z
Andrejko, myslím na tě moc v těchto dnech... Ráda bych se připojila ve sdílení, jak jsem prožívala svůj předsvatební čas, ale je to tak dávno, že se mi téměř vše vykouřilo z hlavy.:-) Vím jen jedno - před více než 15 lety jsem se strašně těšila, že od chvíle slibu to bude NAPOŘÁD - cítila jsem se, jako bych vstupovala do pevného hradu, krásného a útulného domu, bezpečného přístavu....<br />
<br />
PS: Díky moc za krásné příspěvky tady na blogu, za fotky...Na všechno bych ráda reagovala, ale vánoční období je pro mne jedno z časově nejnáročnějších. AŤ ti Pán žehná a provází tě!
Dobrý to bylo, těšila jsem se :)<br />
Chodila jsem na dlouhé procházky na konci léta po Praze, uvědomovala si, že je skvělé být ženou, zvlášť, když budu mít svatbu s tak skvělým chlapem. <br />
Byla jsem ráda, že jsme se takhle rozhodli, vlastně teď, když si na to vzpomínám, připadalo mi to jako jeden velký radostný vodopád.<br />
Byla jsem zvědavá, jaké to bude, být vdaná. Trochu mě z toho mrazilo na zádech, trochu jsem se bála, ale hodně jsem důvěřovala Bohu, že to tak je dobře. <br />
Díky všem, kteří nám pomáhali s organizací - sami bychom to nezvládli a měla jsem i víc času na sebe.<br />
Večer před svatbou jsem se modlila, ať, jestli je moje rozhodnutí do toho jít špatné, se už ráno neprobudím (možná trochu alibistické, ale co už...). Přesně v tu chvíli mi přišla smska od jednoho kamaráda - Preji dobrou noc, tvoji posledni. Zatrnulo mi, naštěstí na konci, za mnoha mezerami byl dodatek - slecno Mackova. Probudila jsem se, s Jirkou jsme si slíbili, co jsme měli a byl to jeden z nejhezčích dnů v životě. Ten kamarád a Bůh mají fakt smysl pro humor :)<br />
A Andreo - říká se, že velká sláva se pozná podle toho, že pozdě začne, dlouho trvá a něco se při ní pokazí. Ať to dopadne jakkoli, nejdůležitější bude, co ten den slíbíš Bohu. Tak se nenech rozházet tím okolo :) Držím palce!
poslední dny-týdny před svatbou nebyly ani ve znamení shonu či pochybností, ale spíše těšení se a modliteb. Modliteb o pokoj do celého dnu, průběh podle Božího plánu. O to, aby celý ten den mohl sloužit k oslovení druhých - ať skrze zvěstované Slovo, skrze písně, či cokoli dalšího. Přesto že poslední hodiny před obřadem byly hodně dramatické (nepřítel nerad skládá zbraně), vše proběhlo úplně nejlépe jak mohlo - a to jen díky Pánu.
Ahoj, <br />
taky se připojuji se svým svědectvím posledních dnů v nesvobodě "na svobodě". Tu formulaci používám naprosto záměrně. Člověka v posledních dnech svazuje shon aby "všechno klaplo". Hospodin věděl, jak bude doma dusno, tak mi vnuknul úžasnou myšlenku - vdej se daleko od domova, uteč od všech těch nervů a modli se. Tak se taky stalo. Odjeli jsme s Vojtou na JUMP, kde byl čas si všechno srovnat v hlavě a ještě líp se poznat. Byl to týden, kdy jsem znovu objevovala co už jsem o svém nastávajícím věděla, kdy jsem poznala mnoho nového a kdy jsem mohla trávit spoustu času před svatostánkem. Byl to čas obrovské milosti, která by jinak byla zahlušená shonem za nepodstatnými věcmi, jako je svatební dort nebo vytřená podlaha. Takhle na následné hostině spousta věcí neklapla jak měla, ale jak se vyjdřuje můj manžel "vzali jsme se a to je hlavní". <br />
Teď po dvou a půl letech manželství můžu říct, že jsem nikdy nezapochybovala, jestli jsem tehdy udělal
Ahoj Andreo, moc na Tě myslím a přidávám svůj malý předsvatební "postřeh":<br />
Dny před svatbou (brali jsme se před cca 6ti měsíci, pro ty, kdo mě neznají) jsem prožívala úplně v klidu. Prošli jsme přípravou na manželství,kde jsme řešili všechno možné a stále znovu se utvrzovali v tom, že ten druhý je Ten Pravý. A tak jsem nás svěřovala Bohu a prosila jej o požehnání a pomoc v těžkých chvílích, které asi potkáme, ale věděla jsem, že On je s námi a bude nám pomáhat a chránit nás. A vděčná za toho, jež mi poslal, to jsem stále... <br />
Bůh Tě provázej!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.