Dnes si Paulínská rodina připomíná Památku bl. Timoteje Giaccarda.

Narodil se v Itálii v Narzole v roce 1896. Ve své farnosti se poprvé potkal s donem Alberionem ještě jako malý chlapec. Ale tohle setkání mu utkvělo v paměti. Když pak začal studovat v diecézním semináři v Albě (měl 12 let, tehdy byla studia jinak uspořádána), don Alberione byl biskupem pověřen, aby zde učil a byl také spirituálem. Tou dobou už kolem Alberiona byli první chlapci - základ budoucí Společnosti sv. Pavla i dívky - budoucí Dcery sv. Pavla.

Ve 13 letech se rozhoduje přejít i on k donu Alberionu. Později je to on sám, kdo se stará o výchovu nejmladších chlapců. Při slibech dostává jméno Timotej - učedník a spolupracovník sv. Pavla. Tak jako Timotej, i on byl vždy věrně po boku dona Alberiona. Je prvním knězem vysvěceným ve Společnosti sv. Pavla.

Alberione ho z Alby vyslal do Říma (1926) , aby zde v blízkosti papeže, položil základy římské komunity. Po 10 letech se do Alby vrací jako představený a dohlíží na stavbu Chrámu sv. Pavla a věnuje se také redakční práci. Do Říma je znovu povolán jako generální vikář (1946). Don Alberione se na něj mohl ve všem spolehnout (ikdyž z deníků je jasné, že Timoteo rozhodně nebyl "hloupoučkou ovcí").

Zvláštní úctu k němu mají Učednice Božského Mistra (naše sestřenky). V době, kdy Vatikán nedokázal pochopit, jaký je rozdíl mezi námi a jimi v pojetí  dona Alberiona, byly právě ony nuceny "zaniknout". Bl. Timotej nabídl svůj život za ně, aby byly církví pochopeny a uznány. Pán jeho oběť přijal, zemřel v den, kdy si církev připomíná sv. Timoteje v roce 1948.

Během mého prenoviciátu jsem potkala jednu ze sester, která byla na jeho přímluvu zázračně uzdravena (stalo se tak v době jejího misijního pobytu v Japonsku). V Evropě se dlouho o tomto zázraku nevědělo, ale když se o tom dozvěděl zakladatel a byly dohledány lékařské zprávy a důkazy, byl Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného 1989.

Zázrak jen dokazuje svatost života, který vedl: v modlitbě, v poslušnosti, v nasazení se pro druhé. V kázání na jeho pohřbu o něm don Alberione řekl: "... vždy dobře zastupoval Pána, byl alter Christus..." Tedy naplno uskutečnil to, k čemu celou paulínskou rodinu vyzývá sv. Pavel: Nežiji již já, žije ve mně Kristus.

Píseň, která zazněla i včera při mši svaté v našem sanktuáriu za účasti celé Paulínské rodiny: Já jsem vinný kmen, vy ratolesti. Zůstaňte ve mně...

Původně jsem chtěla přeložit několik stránek z jeho deníku při rozlišování povolání (měl 13 let!), ale nakonec vkládám svědectví jiného mladého paulína. Dnešní doby, ale jak během čtení zjistíš, Pán povolává stejným způsobem i dnes.


Svědectví jednoho z bratří bl. Timoteje Giaccarda

Jmenuji se Andrea (u nás je toto jméno dáváno především chlapcům), pocházím z jihu Itálie a mám 22 let. V září jsem složil sliby a stal se bratrem ve Společnosti sv. Pavla. Tím jsem se stal i „bratrem" Andrey (tím myslí mne, Neposedu), protože paulíni a paulínky jsou dvě kongregace založené stejným zakladatelem, bl. Jakubem Alberionem.

Alberione byl italský kněz, který už na začátku 20. století pochopil, že je Bohem povolán k „speciální misii": šířit do celého světa evangelium, se stejnou odvahou a nasazením jako sv. Pavel. Jak navázat na sv. Pavla v současnosti?! Používáním nejrychlejších a nejúčinnějších sdělovacích prostředků, to vše pro evangelium, aby ke Kristu byli přivedeni všichni lidé.

Zde spočívá i mé povolání: láska k Bohu mne dovedla k úplnému zasvěcení se, abych ho uctíval a prosil, stále intimněji spojen s Ním, v touze hlásat jeho lásku ostatním. Nepovažuji se však za „vševědoucího supermana" a i já se snažím od druhých stále něčemu naučit. I proto jsem zvolil řeholní život: abych žil v komunitě, s mnoha dalšími spolubratry, kteří od Boha obdrželi stejné povolání a kteří spolu se mnou všechno sdílí.

Jak jsem poznal tuto „krásnou a ohromnou" Společnost sv. Pavla? V Itálii jsou paulíni velmi známí, protože šíří evangelium skrze masmédia (doplněk Neposedy: na rozdíl od nás v ČR nejen skrze knihy a internet, ale i skrze filmy, vlastní TV a radia) a proto jsou skutečně věhlasní po celé Itálii. Ale tahle „sláva" nebyla tím, co by mne oslovilo. Dokonce se mé povolání nezakládá ani na faktu, že mí rodiče vždy kupovali některé z časopisů, které paulíni vydávají.

Boží volání přišlo zcela odjinud. Ve 13 letech jsem se stal ministrantem. Brzy na to mne můj farář pozval k účasti na setkání pro chlapce v semináři blízko našeho města. Do té doby jsem ani netušil, že nějaký seminář tak blízko existuje. Když jsem se pak večer vracel domů, vnímal jsem, jak se ve mně něco děje. Byl to pocit, který ani dnes neumím přesně vystihnout. Bylo mi dobře, z mého srdce se ven rozléval žár a já v tomto vnímal cosi velmi důležitého. Zrodilo se přání stát se knězem!

Sdělil jsem to rodičům a mému faráři. Poradili mi, abych o tom v klidu přemýšlel, neboť mám ještě času dost. A tak se i stalo. Když jsem pak dokončil první školní cyklus (u nás ZŠ) a jakmile jsem oslavil 14. narozeniny, vstoupil jsem do tzv. malého diecézního semináře. Co to znamená? Není to klasický seminář, kam se vstupuje studovat teologii. Ti, kteří zde žijí, pokračují ve studiích „venku" tak jako jejich vrstevníci, ale žijí společně a sdílejí společnou touhu stát se kněžími a tato touha dostává reálné obrysy. Zde jsem spolu s dalšími přáteli a vychovateli a prožil pět úžasných let.

V té době jsem docházel na klasické gymnázium (humanisticky zaměřené s důrazem na rodnou italštinu, latinu, řečtinu filozofii atd.). Učinil jsem tu mnoho zajímavých zkušeností. Především zde byli někteří profesoři, kteří neuznávali mou volbu a snažili se mi v ní zabránit. Byli tu však i tací, kteří mně povzbuzovali (tak se nedělo jen mně, ale i ostatním ze semináře). V mé třídě byli dívky i chlapci, se všemi jsem navázal dobré vztahy a také jsem i skrze ně konfrontoval mou volbu. To mi hodně napomohlo v osobním růstu - vždy s otevřenýma očima k dění okolo mě - abych porozuměl, že cokoliv, co Bůh stvořil, je krásné a hodnotné.  Mezi tím, co jsem zde prožil, nechybí ani typická zkušenost adolescenta: zamilování se. Nevylekal jsem se tím, naopak mi tato zkušenost pomohla porozumět lépe tomu, kde mne Bůh chce mít. Utíkal jsem se k Bohu a v pokoji tak porozuměl, že můj život bude šťastný v kněžské službě a že fakt, že se neožením, není pouhým zřeknutím se, ale volbou většího dobra pro mne.

V  takto poklidném ovzduší se však Bůh ještě jednou „projevil" způsobem zcela neočekávaným!

Jak už jsem naznačil dříve, don Alberione nezaložil jen mou kongregaci, ale ještě dalších 9 větví Paulínské rodiny. Do jedné z nich, která je právě pro manželské dvojice, patří i mí rodiče. Měl jsem 17 let, když jsem se zúčastnil  - tak jako mnohokrát předtím - setkání pořádané pro ně a jejich rodiny. Zde jsem poznal jednoho kněze paulína, který na mne velmi zapůsobil, že ve mně vzbudil zájem o misii, které se věnoval: šířit evangelium moderními sdělovacími prostředky. Nakonec to dopadlo tak, že když jsem dokončil gymnázium, zvolil jsem vstoupit do Společnosti sv. Pavla.

Zde jsem dosud prožil velmi intenzivní tři roky formace. První dva roky postulátu jsem prožil ve Vincenze, zde jsem začal teologická studia a také jsem pomáhal s aktivitami, kterými byli paulíni pověřeni ve zdejších farnostech. Učinil jsem také zkušenost v našem knihkupectví. Noviciát jsem absolvoval v Albě, kde jsem se zapojil do apoštolátu v naší tiskárně a v redakci. Bylo to nesmírně krásné, když jsem mohl sledovat lopotu i tichost našich bratří učedníků (pozn.: Společnost sv. Pavla má kněze a bratry učedníky), kteří pracovali s velkou péčí, zcela v duchu dona Alberiona.

Tyto tři roky jsem tedy prožil v radosti i v přemítání, v prostotě a někdy i s pochybnostmi, které vyvstanou vždy, když se člověk rozhoduje k tak závažné životní volbě a necítí se být na úrovni, aby na Boží povolání mohl dostatečně odpovědět.  Skutečně, čím dál více si uvědomuji, že povolání, kterým mne Bůh obdařil, je stejně tak krásné, jako je náročné. Proto se Bohu každý den zcela odevzdávám a děkuji mu za jeho neustálou podporu.

Vnímám velkou zodpovědnosti, která na mně spočívá. Don Alberione říkával svým prvním chlapcům (pozn.: skutečně to byli ještě chlapci, když Alberione začínal): jeden kněz normálně káže stovce věřících v kostele, ale u nás tomu tak není. Paulíni, skrze časopisy, knihy, film, rádio - dnes bychom mohli doplnit i internet - káží tisícům a prokazují tak dobro všem lidem. Skutečně mohu říci, že „mou farností je celý svět" a s touto radostí kráčím každý den vpřed, vždy víc pozorný k tomu, abych mé povinnosti v apoštolátu konal co nejlépe.

8. září tohoto roku jsem poprvé složil slib chudoby, čistoty, poslušnosti a čtvrtý slib poslušnosti papeži, který se týká naší poslušnosti v apoštolátu. Protože působíme ve sdělovacích prostředcích a máme tak vliv na velké množství lidí, je nezbytné, abychom se zvláštní péčí sledovali učení církve a papeže (v době, kdy se naše kongregace rodily, bylo mnoho protivníků církve a papeže a využívaly k tomu právě sdělovací prostředky).

Spolu se mnou skládali své první sliby i dva mladí muži z Polska. Spojilo nás společné povolání  - já tento fakt vnímám jako jediné povolání, které zahrnuje celý svět. Neboť na nás nepamatovali jen italští a polští bratři, ale všichni paulíni, kteří působí na celém světě.

Nyní jsem v jedné z našich komunit v Milánu, kde pokračuji ve své formaci: připravuji se ke kněžství. Krom studia jsem zapojen v apoštolátu naší kongregace. Představení se rozhodli poslat mne do redakce časopisů pro děti: týdeník Il Girnalino (pro děti mezi 9 až 13 lety) a měsíčník GBaby (pro nejmenší  až do 8 let).

Je to pro mne zcela nová a fascinující zkušenost, skládající se také z nasazení i obětí. Není pro mne snadné přemýšlet o tom, čeho mají zapotřebí děti celé Itálie, dokonce mi přijde daleko těžší pracovat pro děti než pro dospělé.

Jak můžete číst, má zkušenost je velmi obyčejná, jsem ještě velmi mladý a mám toho tolik před sebou, čeho se je třeba naučit a učinit, abych mohl darovat můj život a mé síly lidstvu, sloužíc tak Bohu celým srdcem!

Kdo ví, třeba jednoho dne někoho z vás potkám. Dejte mi vědět už teď, co si myslíte o mé volbě, zda ji sdílíte se mnou a jaká životní očekávání a touhy nosíte vy ve svém srdci. Modlím se za vás a také vy mně, prosím, předkládejte Bohu v modlitbách - kdyby jen jedním slůvkem -, aby mne ze mne činil svého věrného služebníka a odvážného apoštola.

Zdravím vás   
Andrea SSP

PS: pokud skutečně chcete mému bráchovi odpovědět, ráda mu to přeložím a nebo se mu ozvěte na FB. Jak jste mohli číst, domluví se klasickými jazyky, ale určitě i anglicky, španělsky a během noviciátu z polštiny také něco pochytil:-)
Kdoví, třeba se fakt podaří nějaké spiknutí a já budu moci Andreu pozvat do ČR. Nějaké nápadíčky by byly...

 

Foto ze slibů, Andrea je ten s úsměvem:-)

 

Zde si jsme ještě "rovni": novic Andrea s novickou Andreou (ty rukavice byly na horké pláty s pizzou)

 

Ze své apoštolské zkušenosti v Albě připravil a na FB umístil i "reportáž". Samozřejmě je to komentováno italsky.

Web Il Giornalino ZDE.

Aspoň něco o Společnosti sv. Pavla v různých světových jazycích ZDE.

Když byla řeč o Milánu a redakcích, zde jedno bonusové fotoalbum.