Páteční azyl
aneb pozvání do plzeňského studia ČRo    

Před dvěma lety mne má kamarádka Irena pozvala do svého kontaktního pořadu v plzeňském rozhlase. Ale strefila se zrovna do posledního dne před mým odjezdem do Itálie. A tak jsem to odložily, že se vyvrbí... Vyvrbilo se! Někdy v březnu jsme se dohodly, že za dlouhatanánské 3 měsíce přijedu. Říkala jsem si: "času dost".

Jenže! Pak už to bylo asi jen tři dny a já dostala orientační otázky a parádně se lekla. To nebyly otázky pro mne, ale minimálně pro Halíka! :-) Šla jsem to hned "hlásit Nejvyššímu" do kaple. Dostalo se mi uklidnění, že nejde o to říkat rozumy, ale sdílet svou zkušenost. (To se mi vlastně už potvrdilo na letošních diecézcích, jedině tohle oslovuje a  moc neva, když náhodou zapomenu nějaký ten letopočet apod.).

Nakonec se má příprava (když vynechám tu v kapli) scvrkla na jeden dlouhý večer a ještě kus dopoledne při hledání muziky. Možná to znáš taky, že mluví v rádiu nějaký zajímavý host na duchovní téma a pak tam prsknou píseň ve stylu Lucie Bílé, která sice nosí kříž na krku, ale tím to tak končí (promiň Lucko, nechtěla jsem se dotknout).
A tak jsem hledala muziku na originálních CD. Jenže já skoro všechna CD před odjezdem do Itálie rozdala a nechala si mp3. Hledala jsem tedy po přátelích, zda mají to a ono...  A nakonec se domluvila s hudebním redaktorem, že se některé mp3 pokusí převézt do formátu, jaký byl třeba.

Na horké čokoládě v Plzni s kamarádkou Alčou.
Únavu jsem zaplašila, dokonce jsem se začala až moc podezřele smát.

A pak už nebyl vůbec čas na nic. Rychle dodělat povinnosti v redakci a v komunitě a už jen stihnout metro a autobus. V Plzni se mně ujala kamarádka Alča, pak mně předala "známé plzeňské dvojce z DCMka" Pavlíně a Pavle a ty mne doprovodily do budovy rozhlasu (se zastávkou v kostele u františkánů - nějak jsem to potřebovala). Za chvilku dorazila i Irena (režisérka z SDM v Klokotech). Na vrátnici jsme vyfasovaly 2 plastové kelímky (nejprve mne napadlo, že musím podstoupit jakousi dopingovou zkoušku:-), ale ono to bylo na točenou originální vodu. A to už jsme šly do hudební režie a pak do studia...

Redaktorka Irena - ten úsměv není "profesionální", je zcela přirozený a doprovází ji stále.

Vypakovala jsem si všechny své taháky, prošly jsme scénář a docela fajn si povídaly. Pak už chybělo nějakých 10 minut do začátku a tak jsme se pomodlily (!!!) a pak už to šlo na ostro! Irena byla skvělá, usmívala se, pěkně vše uváděla a při hudebních vstupech mne povzbuzovala a chválila:-) Mno, někdy to až přehnala s tím chválením, ale já se opřela o modlitbu mnohých z vás a také jsem věděla, že hodinku před vysíláním se za nás a za posluchače modlili ti, kdo přišli na naši páteční adoraci do naší komunity v Praze. To mne uklidňovala (méně už fakt, že to sestry se všemi budou poslouchat:-))).

Noční fotka, která rozhodně není profi, ale za ty úsměvy to stojí, ne?

Překonávám ostych a vkládám link, kde si je možno celý pořad stáhnout. Nedělám to kvůli sobě, ale kvůli.... Kdo si počká na druhý telefonát posluchačů, pochopí!

link zde

Co bylo pro mne náročné, byl fakt, že jsem musela mluvit k lidem, pro které křesťanství je neznámým pojmem a o Ježíši Kristu ani neslyšeli. Musela jsem moc přemýšlet, jak se vyhnout našemu slangu a nezprotivit se jim hned na začátku. Nečekala jsem, že to bude tak náročné! Kéž by si  ti, kdo skutečně mají úkol promlouvat k našemu národu, také dali "bacha", aby jim bylo lépe rozuměno. Věřím, že za námahu to stojí. Ikdyž se vždy najde nějaká paní, které se to moc líbit nebude (viz poslední telefonát - měla pravdu, určitě by to šlo udělat lépe).

Stihly jsme to i se znělkou přesně. Téma bylo vyčerpáno, host také, posluchači asi taky. Znělka vyšla přesně na 22. hodinu. Už byl konec. Ještě jsme trošinku popovídaly (já rozhodně více uvolněně než před tím:-), ale to už mne venku vyhlíželi přátelé, u kterých jsme měla supr nocleh v "přírodě za Plzní". Ikdyž bylo půl jedenácté, noc teprve začínala. Teď jsem to nebyla já, kdo by povídal, ale nechala jsem si od nich vyprávět a naslouchala jsem, co vše se událo v jejich životech od našeho posledního setkání. Byli jsme totiž společně biřmováni a pak jsme se i nějaký čas scházeli. Teď už každý bydlíme jinde, někdo svoboden, někdo ženat, někdo už i s dětmi (ti teď nepřijeli), někdo v noviciátu, někdo už knězem... Ale tohle je už úplně jiný příběh (který mi však Hanka slíbila napsat).

 Den poté, při odjezdu do Prahy.

Ještě jednou díky vám všem,
kdo jste pamatovali v modlitbě.
Dalo se to přímo nahmatat!
Věřím, že Duch svatý promluvil i do srdcí posluchačů
(ikdyby jen do jednoho - stálo by to za to).