O čem jsem nikdy v teple mého pokoje nepřemýšlela...

Žiji v komunitě s jednou mexickou sestrou. Byla teď pár dnů v Itálii na semináři. Jen co se vrátila, šla hned volat domů. Oddechla si, že v úplně nejbližším příbuzenstvu je zatím vše ok. "Jen" se nikam nechodí, ani na nákup, ani do školy, ani do práce. Přesto až pojede na dovolenou domů, jednoho "vzdálenejšího bratrance" už nikdy neuvidí. Stejně tak ani nepotká jednu z našich sester. Nemoc, která plní média, nenadále vstoupila až moc živě i do poklidného života jedné pražské komunity...   

PS: Dnes se v Mexiku (v jeho velkých městech) nesloužila mše svatá - nesmělo se.
Přijde ti úplně normální, že každý den/týden můžeš vyjít z domu... a jít do kostela?!


Je mi líto, že místo vděčnosti Bohu za dar, kterým je pro nás eucharistie, se tento příspěvek stal místem k projevu nevděčnosti a křesťanské nelásky. Původně jsem chtěla smazat celý příspěvek, ale nesmažu. Kdo si ho z vás ještě přečte, prosím, vzpomeňte na lidi z Mexika (tak jako kdekoliv), kterým se nedostává toho všeho, co pro nás je tak samozřejmé. A až půjdete k přijímání a nebo se pokloníte před svatostánkem, předložte tam bolest těch, kteří po Ježíši touží...