A pokračujem...
Kdo četl první etapu, myslím, že zjistil, že to stojí za to (nebo ne?)

II. Tvář slova: Ježíš Kristus

4. V řeckém originálu jsou pouze tři základní slova: „Logos sarx egeneto", „Slovo se stalo tělem". Tato věta však není jen vrcholem onoho básnického a teologického skvostu, jímž je prolog Janova evangelia (1,14), nýbrž skutečným srdcem křesťanské víry. Věčné a božské Slovo vstupuje do prostoru a času a nabývá lidskou tvář a totožnost, takže je možné se přímo k němu přiblížit a požádat ho, jak to udělala skupina Řeků v Jeruzalémě: „Rádi bychom viděli Ježíše" (Jan 12,20-21). Slova bez tváře nejsou dokonalá, protože neumožňují setkání v plnosti, jak připomínal Job, když dospěl na konec svého dramatického hledání: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem" (42,5).

Kristus je „Slovo, které je u Boha a je Bůh," je „věrným obrazem neviditelného Boha, dříve  zrozeným než celé tvorstvo" (Kol 1,15); ale je také Ježíšem z Nazareta, který chodí po cestách provincie na okraji římské říše, mluví místním jazykem a má charakteristické rysy židovského lidu a jeho kultury. Skutečný Ježíš Kristus je tedy křehkým a smrtelným tělem, je historií a lidstvem, ale je také slávou, božstvím,tajemstvím: je tím, kdo nám zjevil Boha, jehož nikdo nikdy neviděl (srov. Jan 1,18). Boží Syn je takový i v mrtvém těle, uloženém do hrobu, a vzkříšení to živě a účinně potvrzuje.

5. Křesťanská tradice často stavěla vedle sebe Boží Slovo, které se stalo tělem, s týmž slovem, která se stává knihou. To vyplývá již z Kréda, když se vyznává, že se Boží Syn „vtělil působením Ducha Svatého v lůně Panny Marie," ale také se vyznává víra v samého „Ducha Svatého, který mluvil ústy proroků." II. vatikánský koncil přejímá tuto starobylou tradici, podle níž „tělo Syna je nám předané Písmo" - jak říká sv. Ambrož (In Lucam VI, 33) - a jasně prohlašuje: „Boží slova, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo" (DV 13).Vždyť Bible je také „tělo", „litera", vyjadřuje se místními jazyky, literárními a historickými formami, pojmy spojenými s antickou kulturou, uchovává památku na často tragické události, její stránky jsou často potřísněné krví a násilím, uvnitř zaznívá smích lidstva a tečou slzy, a také se pozvedá modlitba nešťastných a radost zamilovaných. Kvůli této své „tělesné" dimenzi vyžaduje historickou a literární analýzu, které se provádějí prostřednictvím různých metod a přístupů, jež nabízí biblická exegeze. Každý čtenář Písma svatého, i ten nejprostší, musí mít odpovídající vědomosti o posvátném textu a připomínat si, že Slovo je oděno do konkrétních slov, jimž se podrobuje a přizpůsobuje, aby bylo pro lidstvo slyšitelné a pochopitelné.To je nutné úsilí: pokud se vyloučí, můžeme upadnout do fundamentalismu, který v praxi popírá vtělení Božího Slova v dějinách, neuznává, že se toto slovo vyjadřuje v Bibli lidským jazykem, který se musí dešifrovat, studovat a pochopit, a opomíjí, že božská inspirace neodstranila historickou identitu a vlastní osobnost lidských autorů. Bible však je také věčným a božským slovem, a proto vyžaduje jiné pochopení, dané Duchem Svatým, které odhaluje transcendentní rozměr Božího slova, přítomného ve slovech lidských.

6. Pro jednotné a plné pochopení Písma svatého je tedy nutná „živá tradice celé církve" (DV 12) a víra. Zastaví-li se někdo u pouhé „litery", Bible zůstane jen slavnostním dokumentem minulosti, vznešeným etickým a kulturním svědectvím. Jestli se však vyloučí vtělení, lze upadnout do fundamentalistické dvojznačnosti nebo do neurčitého spiritualismu či psychologismu. Exegetické poznání se tedy musí neodmyslitelně prolínat s duchovní a teologickou tradicí, aby nebyla narušena božská a lidská jednota Ježíše Krista a Písma. V této znovu nalezené harmonii zazáří tvář Krista ve své plnosti a pomůže nám objevit jinou, hlubokou a intimní jednotu Písma svatého, jeho bytí, těch 73 knih, zařazených do jediného „kánonu", do jediného dialogu mezi Bohem a lidstvem, do jedinečného plánu spásy. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna" (Žid 1,1-2). Kristus tak zpětně vrhá své světlo na celou osnovu dějin spásy a odhaluje její spojitost, význam a směřování. On je pečeť, „alfa a omega" (Zj 1,8) dialogu mezi Bohem a jeho tvory, rozprostřený v čase a potvrzený v Bibli. A ve světle této definitivní pečeti nabývají svůj „plný smysl" slova Mojžíše i proroků, jak na to poukázal Ježíš v jarním odpoledni, když šel z Jeruzaléma do vesnice Emauzy a rozmlouval s Kleofášem a jeho přítelem, „vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje" (Lk 24,27). Protože středem Zjevení je božské slovo, které se stalo tváří, není možné od Bible očekávat, že nás v poznávání dovede jen k „etickým rozhodnutím nebo velké ideji, ale k setkání s událostí, s Osobou, která dává životu nový horizont, a tím i rozhodující zaměření" (srov. Deus caritas est, 1).