Proč: na konci začátku?!

Asi nikoho nenapadlo, že několik článečků na téma povolání a chvilka času věnovaná přečtení není nic jiného než jen začátek (ať už úplný a nebo "falešný"). Doufám však, že pro mnohé z vás to mohl být užitečný první krůček (aspoň podle reakcí). Nebyl cílem "nábor" do semináře či do kláštera, ale solidně položená otázka před Bohem a sebou samotným: Pane, kde je mé místo? Zdá se mi, že ten, kdo si ji nikdy nepoložil, nepoložil tak ani pevné základy pro svůj budoucí život. Žít naplno své povolání a vnímat vnitřní jistotu v momentech krize, to má začátek právě zde. "Pane, jsem tam, kde je mé místo. Důvěřuji ti. Provázej mne a podpírej."
Přistupme k závěrečným otázkám (jak vidíš, odpovědi zde nenalezneš, ty hledej v sobě). - Dříve než však budeš pokračovat v četbě a odpovídání na pět následujících otázek, vzývej Ducha svatého, aby tě poučil z hlubin své moudrosti a ponořil tě do světla Kristova.

1. Procházím, nebo neprocházím vědomě zlomovým obdobím?
Tento možný naléhavý pocit životního zlomu jsme si už dostatečně osvětlili (Viz zvl. příspěvek V. a také VI.).
Pokud odpovím ano, mám už dostatek důkazů povolání. A bez toho, aniž by to byla provokace Boha, mohu svá nadpřirozená přání, která se možná objevila v nedávné době, brát vážně, zvláště jsou-li potvrzena zvláštními událostmi.
Pokud objektivně odpovím ne, bude nejlepší, když budu dál žít dosavadní formu života a snažit se o modlitbu, pozornost a vnitřní naslouchání. Je také vhodné pokusit se vyřešit případný problém, který by byl na překážku mé připravenosti rozhodnout se pro Boha. Odpovím-li si na tuto otázku negativně, neznamená to, že jsem Bohem odstavený, naopak mám se dále připravovat na možné zlomové období někdy v budoucnu.
Existuje jedna výjimka: říkám-li ne a přitom už dlouho vím, k čemu jsem povolán, a jen před tím utíkám.

 

2. Se kterou biblickou postavou toho mám nejvíce společného?
Upřesněme si to: nejedná se o sympatie nebo intelektuální zájem. Otázkou není, zda se nám postava líbí z toho důvodu, co prožila, nebo proto, že se její příběh podobá našemu.
Je to otázka společenství, určitého souznění (které často jen těžko vysvětlíme) mezi ní a mnou, i když je svatá a já ne. Jaksi mne, ač ne citově, přitahuje, a možná, že i já ji. Nemusí se u každého nutně jednat o postavu, ale třeba jen o konkrétní epizodu z jejího života jako třeba Marie z Betánie u Ježíšových nohou, Šimon z Kyrény nesoucí Ježíšův kříž či Kristus v Getsemanské zahradě. (Můžeš se nechat inspirovat příspěvkem II.)
Odpověď je nanejvýš delikátní a naše snaha nám mohla pomoci ji nyní formulovat a zbavit ji veškerých sobeckých duchovních zájmů, které máme všichni. Je významná kvůli konkretizací našeho povolání: pokud se v některé postavě „najdu“, moje povolání mi umožní lépe se orientovat na životní cestě, po které chci jít.

3. Kdybych měl udělat rozhodující krok vpřed (ať je jeho směr a forma jakákoli), je pro mne důležitá komunita?
Opět upřesněme: když mluvíme o komunitě, nemáme na mysli konkrétní formu komunity. Tento výraz znamená pouze rozměr bratrského a sesterského života i s jeho požadavky. Každý bratrský život v Kristu klade své požadavky na závislost na druhém, na poslušnost (v té či oné míře). Někteří se na tyto požadavky nemusí cítit vybaveni, jiní si je naopak přejí. Moje upřímná odpověď bude výpovědí ohledně formy života, po jakém toužím a jaký ve mně milost potvrzuje. Navíc může souviset s odpovědí na následující otázku.
(Na toto téma zde nebyl zveřejněn žádný úryvek, ale např. pravidelný čtenář příspěvků z rubriky „Jak dny běží aneb nekonečný seriál z římského prostředí“, mohl nahlédnout, co znamená život v apoštolské komunitě, zda ho oslovuje anebo zda by tohle „nevydejchal“ ani s Boží milostí, kterou povolání dává).

4. Kdybych se musel kvůli následování Krista něčeho vzdát, čeho bych se nechtěl vzdát?
Nejedná se o hmotné oproštění (i když i o něm může být řeč), ale o další formy jako například, mám-li se vzdát citového vztahu, profese, duchovního pohodlí, představě o sobě sama (díky níž získávám u druhých uznání), své nezávislosti apod.
Tyto odpovědi mi umožní určit překážky, které konkrétně brání čelit změně místa, formy, života. Jejich odhalení nás může osvobodit, oprostit od nich a dovolit Bohu, aby nás posílil v tom, co už možná pociťujeme jako naše povolání, ale kde kvůli strachu z toho, že se něčeho budeme muset vzdát, váháme nebo zavíráme oči.
Připomeňme si, že neexistuje žádné „protože“, jestliže mne Pán právě o to něco žádá, i kdybych se toho nechtěl vzdát, i kdybych z toho měl strach. (Vrať se zvl. k příspěvkům I. a III. a V. a VI.).

 

5. Kde nejvíce vnímám přítomnost Krista, kterého bych chtěl následovat?
Kde vyjadřujeme plody našich nadpřirozených přání (viz příspěvky IV. a V.). Pokud náležím Pánu, kde ho ve svém srdci skrze svědectví Ducha zažívám zvláštním způsobem? V adoraci? V evangelizaci? Ve skrytosti? U chudých? Pokud ano, v jaké formě chudoby? V osobním nasazení, ve službě lidem? U nemocných? V katechezi? V modlitbě? V panenství? V zasvěcení? V manželství? Naše odpověď může mít i více složek.  Je-li odpověď pravdivá, je světlo, které se jí rozšiřuje, jako to, co ode mne Bůh očekává a předem osvětluje formu tohoto povolání.

Neopomeňme také posoudit soulad těchto pěti odpovědí, abychom se dobrali závěru. Když mi například třetí odpověď říká, že velmi dám na komunitu, a pátá mluví o chudých, měl bych hledat komunitu, která slouží chudým, které mám na srdci i já. Až ji najdu, co mi brání ji navštívit a na nějaký čas s ní zkusit žít, a tak poznávat, zda jsme našel své místo?
Pokud mi pátá odpověď ukazuje adoraci a skrytý život a třetí mluví o komunitě a první říká, že neprožívám zlomové období, závěr může být ten, že mne čeká kontemplativní komunita (třeba i klauzura), ale je pro mě ještě příliš brzy a je lepší, abych nechal věci uzrát. Což mi nebrání v tom, abych se po takové komunitě poohlédl, navštívil ji a seznámil se s ní, zatímco zůstávám stále ve stávající životní pozici. Pokud se v ní cítím dobře, v budoucnu mi otevře dveře dokořán.
Mohli bychom v příkladech pokračovat, ale bylo by to zbytečné. Princip jako takový máme v srdci a je třeba nechat Ducha svatého, aby naše rozhodnutí usměrňoval, a to v intimitě našeho osobního vztahu s Bohem.
Podobné rozpoznávání povolání se může zdát deduktivní nebo poněkud matematické, ale ten, kdo se o něj skutečně snaží, jej tak neprožívá, ba právě naopak. Jsou to cesty, které se před námi otevírají a podporují naši svobodu.
Pokud jsme dosud nepocítili ani náznak povolání, je to jistě proto, že naše pozornost nebyla dostatečná nebo že zůstáváme slepí k některému důležitému rozměru našeho života, ledaže by ještě nenastal čas, aby nám Bůh projevil svoji pozornost. Někdy nás potřebuje ještě učit a posilovat, než k nám promluví. Mějme trpělivost! Příliš mu na nás záleží, než aby k nám nepromluvil a neuvedl nás na cestu pravé radosti.

Zítra odlétám do Říma, abych společně s mou pražskou komunitou prošla místa, která jsou svědky Pavlova života a hlásání. Na jedno dopoledne se také zastavím v „mé" římské komunitě, kde jsem prožila prenoviciát a první rok noviciátu a kam se na konci srpna vrátím, abych dokončila přípravu ke slibům.

Je asi zbytečné psát, že do „povolených 20 kg na palubu" beru i tebe, že? Tak "na oplátku" prosím i tebe o modlitbu, aby tato pouť byla cestou ke kořenům našeho povolání-svatosti. Díky.